Nečekaně je tady další dílek, seděla jsem u toho celý víkend a trochu zanedbáva školu, snad se vám bude líbit a mou snahu oceníte přidáním nějakého komentáře. Bella stráví celé dopoledne s Edwardem a pozná se se zbytkem rodinu Cullenů. Alice ve vizi vidí příjezd Jane a Aleca - objeví se v další kapitole
12.10.2009 (14:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2561×
14. kapitola – Usměj se na mě, Edwarde
Edwardův pohled:
Byl jsem se podívat na Bellu. Když jsem přišel k jejich domu, ještě nebyla doma a tak jsem čekal, dokud nepřijedou. Nečekal jsem, ale dlouho a Victor vynesl spící Bellu z auta. Chudinka, musela být hodně unavená. Nevím, co všechno bych dal za to, být na Victorově místě. Victor ji potom uložil a jel domů, já jsem tam ještě zůstal. Když jsem si byl jistý, že usnula, otevřel jsem trochu okno, abych se mohl nadechnout její nádherné vůně.
Chvíli jsem tam poseděl a potom šel domů. Alice se už vrátila a její myšlenky mi prozradily, že si to skvěle užila. Promítala mi celý den a tak jsem i viděl Bellu s Victorem u ohně, jak si navzájem říkají, že se milují. Věděl jsem, že ho má Bella ráda, proč by s ním taky jinak chodila, ale teď když jsem viděl, jak mu řekla, že ho také miluje tak mě to zasáhlo a já litoval toho, že jsem sledoval Aliciny myšlenky.
Chtěl jsem přestat, ale potom se její myšlenky změnily a přešly ve vizi. Aro konečně rozhodl, kdy nás garda poctí svou návštěvou. Měli přijet pozítří. Skupinku nemělo tvořit moc strážců. Aro předpokládal, že nebudeme klást žádný odpor nebo nevěděl, že přijel zbytek rodiny.
„Pojďte všichni do obýváku.“ Řekl jsem, když vize skončila a já vycházel z pokoje. Měl jsem štěstí, že všichni byli doma, přestože ne všichni měli náladu na rodinnou radu. Například Emmet a Rosalie se netvářili moc nadšeně. Carlisle přišel z pracovny, kterou si tu stihl zařídit a Esme ze zimní zahrady, kde kreslila další plány do našeho budoucího domu.
„Děje se něco, Edwarde?“ zeptal se mě Carlisle, když si všichni posedali.
„Aro se rozhodl.“
„Vážně a kdy za námi ten starý brach přijede?“ zeptal nenadšeně Emmet.
„O tom se nežertuje Emmete.“ napomenula ho Esme.
„Vy jste všichni moc vážní.“ Urazil se Emmet a v myšlenkách jsem si mohl přečíst pár vtípků mířených na Ara a jeho osobu. Některé byly opravdu povedené a navzdory tíživé situaci jsem se musel usmát.
„Čemu se směješ, Edwarde?“ zeptala se mě Alice, které nikdy nic neunikne a ani můj krátký úsměv jí neunikl.
„Ale ničemu, viď Emmete?“ a významně jsem se na bratra podíval.
„Už zase ses mi hrabal v hlavě?“
„Já za to nemůžu. Navíc některé tvé myšlenky byly hrozně zajímavé.“
„Tak příště si dávej pozor, moje další myšlenky by se ti líbit nemusely.“ A začal si představovat, co bude zítra v noci dělat s Rose. Tak tyhle myšlenky jsem rozhodně nepotřeboval znát a tak jsem se znovu otočil na Carlislea.
„Aro pošle gardu a budou tu za dva dny.“ přesně tak to řekl i Aro Jane. Nikdo jsme ji nemuseli, ale byla Arovou oblíbenkyní díky svému daru všechny mučit. Myslím, že ve Voltéře ji poslouchali jenom proto, že se jí báli. A její povedený bratr nebyl o moc lepší.
„A oni vědí, že je Victor nesmrtelný?“ zeptala se Esme.
„Myslím, že ne.“ Odpověděl jsem a doufal, že mám pravdu a nějak se všechno v dobré obrátí, jako bychom byli v nějaké pohádce.
„Tak co budeme dělat? Jde se cvičit nebo se můžeme rozejít?“ zeptal se netrpělivě Emmet, když už nikdo nic neříkal.
„Proti Jane a jejímu bratrovi, ale nic nezmůžeme.“
„Přesto bychom se neměli vzdávat.“
„Máš pravdy, ale …“ odporoval mi Emmet.
„Žádné, ale. Jaspere ukážeš nám jak bojovat?“ nikdy předtím jsme nebyli nuceni bojovat a tak jsem doufal, že nám Jasper vysvětlí to nejdůležitější. Přestože jedním z našich základních instinktů byla obrana, ale budeme bojovat s gardou, která je pro tyto účely vycvičená. Neviděl jsem to moc barevně, ale musím to aspoň zkusit.
„Jasně.“ A společně jsme vyrazili kousek za dům, kde nám Jasper ukazoval různé techniky boje, kdyby k němu došlo.
Bellin pohled:
Už dlouho jsem se tak krásně nevyspala. Ráno bylo sice pošmourno, ale já jsem měla i přesto dobrou náladu. Dlouho jsem nebyla tak šťastná. Včerejšek se opravdu vydařil a den strávený s Victorem se na mě podepsal opravdu dobře. Cestou do koupelny jsem si dokonce zpívala.
Po snídani jsem ještě napsala Alici zprávu, jak dorazila domů a šla se projít. Vypadalo to jako bych dneska neměla dobrou náladu jenom já, celý les se rozzářil, ptáci poletovali v korunách stromů a celý les voněl. Měla jsem spoustu volného času a tak jsem zamířila hloub do lesa. Ani mě nenapadlo, že bych tu mohla někoho potkat.
„Ahoj Bello.“ Pozdravil mě Edward, který šel proti mně a usmál se na mě.
„Edwarde …“ při jeho úsměvu se mi rozbušilo srdce. Nedokázala jsem si představit nic krásnějšího. Jeho úsměv se však ještě rozšířil a mě se dokonce začaly podlamovat kolena. Musela jsem se na něj přestat dívat. Měla jsem pocit, že mu moje rozpaky dělají dobře a to jsem se neměla ani za co stydět.
„Na procházce?“ zeptal se pobaveně.
„Ano … jak tak sleduju, nejsem sama.“
„Jdu za Victorem.“ odpověděl prostě.
„Aha, úplně jsem zapomněla, že už tam nebydlíš.“ Potom jsem se trochu zamyslela „navíc jsem nevěděla, že za naším domem ještě nějaký stojí.“
„Ale jo. Je trochu hloub v lese, ale na rekreaci to stačí. Naše rodina miluje přírodu.“ Pře té druhé větě se mu v obličeji mih šibalský úsměv jako by jeho slova měla skrytý význam. „Alice vyprávěla o vašem výletě, byla úplně nadšená. Takhle jsem ji neviděl, ani když vykoupila obchod s oblečením.“
„Aha už vím, na co narážíš. Jo měl jsi pravdu, Alice se nedá v nakupování krotit, ale nebylo to zase tak špatné.“ bavili jsme se a já si ani neuvědomila, že Edward změnil směr a jde se mnou hloub do lesa.
„Jen počkej, až bude chtít jít nakupovat příště.“ tomu jsme se společně zasmáli.
„Tak s ní pojede Elinor. Ona nakupování přímo zbožňuje.“
„A co děláš ráda ty?“
„Čtu knížky.“
„Jste opravdu protiklady.“
„To jo. Elinor má kopřivku jen když se ve škole zmíní, že máme přečíst nějakou knížku.“ „A co děláš ty?“
„Asi se budeš divit, ale taky rád čtu.“ překvapeně jsem se na něho podívala „Carlisle má velkou knihovnu.“ dodal. „A jaká je tvoje oblíbená knížka?“
„Větrná hůrka.“ vyhrkla jsem a trochu jsem se začervenala, když jsem si vzpomněla, že ji mám snad po sté rozečtenou na nočním stolku.
„A co se ti na tom líbí?“ zeptal se zvědavě.
„Já ani nevím. Možná postoj Kateřiny a Hardclifa. Ona se k němu chová pokaždé jinak a přitom ho má ráda…“ nevěděla jsem přesně jak vysvětlit proč je moje oblíbená kniha zrovna tahle, ale doufala jsem, že to pochopí. „A tvoje?“
„Co?“ byl duchem úplně mimo a mě to přišlo celkem zábavné.
„Jaká je tvoje oblíbená knížka?“
„Aha … tak to bude těžké, já čtu snad všechno …“
„Páni …“ div jsem nevykřikla úžasem, ještě než dořekl. „Tak tady tedy bydlíte?“ zeptala jsem se naprosto překvapeně. Když jsem myslela, že jsem neměla tušení, že v lese stojí domek, neměla jsem vůbec na mysli, že by tu mohlo stát tohle.
Byl to opravdu dominantní dům. Spíš by se hodil někde na předměstí a ne do lesa. Fasádu tvořilo dřevo natřené na bílo. Polovina stěny byla prosklená a přes okna bylo vidět až do obývacího pokoje, když jsme přišli blíž, zahlédla jsem tam dokonce klavír!
Kdo z Edwardovy rodiny asi hraje na klavír?
„Esme je architekt a tak to tu trochu přestavila.“
„Je to tu opravdu nádherné.“ skoro jsem to zašeptala, abych nenarušila klid toho místa. Potom to nádherné ticho kolem domu proťal jako blesk z čistého nebe něčí hurónský smích.
„To je Emmet, můj bratr.“ řekl jako by se za něho styděl. Společně jsme pak došli až k domu a Edward mi otevřel dveře. Zůstala jsem překvapeně stát. Vlastně nevím, jestli to, co jsem viděla, mě mělo překvapit nebo když už jsem viděla dům z venku, ale prostě mě ohromila velkolepost samotného domu. „Vedu návštěvu!“ zavolal Edward do nitra domu a za chvíli k nám přišla poměrně mladá a dobře vypadající žena.
„Tohle je moje máma, Esme. Esme tohle je Bella.“ Představil mě a já si s Esme podala ruku. Byla stejně chladná jako Edwardova, ale já se to rozhodla nekomentovat, možná to mají v rodině, přestože mi Esme přišla mladá.
„Těší mě paní Cullenová.“
„Říkej mi Esme.“ opravila mě hned a když se na mě znovu usmála, neváhala jsem a úsměv jí také oplatila.
„Dobře, Esme.“ Potom mě ještě zavedl do obývacího pokoje, kde se na sedačce rozvaloval jeho bratr Emmet a sledoval nějaký zápas. Navzájem nás taky představil a už jen z toho jsem poznala, že Emmet musí být vtipálek. Pak mě, ale opět zaujal ten klavír, který jsem zahlédla již oknem.
„Kdo u vás hraje na klavír?“
„Hádej.“ A tak jsem začala přemýšlet. Emmet to určitě nebude, ten by ho jistě svým urputným hraním zničil. Alice mi přišla na dívku, která raději poslouchá moderní a diskotékovou hudbu a ne klavír. A pak z těch co znám mi zbývá ještě Jasper, Esme a Edward. Který z nich hraje na klavír? Možná Esme?
„Nevím, řekni mi to!“ zaprosila jsem a pokusila se udělat ty štěněčí oči jak jsem to viděla dělat Alici. Pohled na mě ho zřejmě pobavil.
„Tak já ti trochu napovím. Esme je architektka, Carlisle je lékař, Emmet je sportovní fanda, Alice zase nakupovací maniak, Rose …“ a tak už mi zbyly jenom dvě možnosti, Jasper a Edward.
„Neříkej, že na klavír hraješ ty?“ zeptala jsem se překvapeně. Jenom nepatrně pokýval hlavou na souhlas. „To jsou mi, ale věci … nejenže jsi sportovní typ, co je hezký, ale ještě hraješ na klavír … to na tebe musí stát holky frontu…“ to, že je hezký mi sice jenom ulítlo, ale vlastně to byla pravda tak co.
„No frontou bych to nenazval … a co tobě. Tobě se líbím?“ zeptal se, se šibalským úsměvem na tváři. Přiložila jsem si prst na ústa a dělala, že o jeho otázce přemýšlím.
„Kdybych neměla Victora … asi bych se pokusila získat si tvoje srdce.“
„Vážně?“ zeptal se trochu překvapeně. „a co se ti teda na mě líbí?“
„Vážně to chceš vědět?“
„Jasně, že chci. Potřebuju vědět, jak příště holku jako ty získat.“ Trochu jsem se při tom, jak to řekl, začervenala a sklopila pohled k podlaze, ale nakonec jsem vzhlédla a jeho oči se na mě usmívaly a tak jsem si dodala odvahy.
„Tvůj úsměv …“ skoro jsem to jen zašeptala. Na jeho tváři se pak objevil jeden z nejhezčích úsměvů, jaký jsem viděla, a nebyl to úsměv kvůli tomu, že jsem ho pobavila.
„A tenhle se ti líbí?“
„Tomuhle by žádná holka neodolala.“ A z vedlejší místnosti se znovu ozval ten hurónský smích. Netušila jsem, že zápasy mohou být tak legrační. Asi se na nějaký budu muset podívat. „Jak dlouho už hraješ?“ zavedla jsem řeč trochu jinam.
„No už to nějaký ten pátek bude.“
„A zahrál bys mi něco?“ nevím proč, ale toužila jsem ho slyšet hrát.
„Pro vás všechno, krásná dámo.“ Znovu se na mě krásně usmál a šel si sednout na stoličku u klavíru. Najednou se domem rozlehla jedna z nejkrásnějších melodií, jakou jsem kdy slyšela.
„Od koho je?“ zeptala jsem se, když dohrál.
„Od Edwarda.“ Odpověděla místo něj Alice, která se najednou objevila vedle mě.
„To jsi složil ty sám?“ podívám se překvapeně na Edwarda.
„Jasně ti náš nadaný bratříček. A myslím, že takhle je jeho nejoblíbenější, poslední dobou ji hraje pořád dokola.“ Odpověděla zase Alice a spiklenecky na svého bratra mrkla. Kdybych ji nesledovala, asi by mi to i uniklo.
„Vážně? A jak se jmenuje?“
„Jmenuje se …“ trochu se u toho zadrhl, jako by mi název skladby nechtěl ani říct „…jmenuje se Bellina ukolébavka.“ Tak tohle mě opravdu dostalo. Bellina ukolébavka. To jako bylo pro mě?
„Počkej … to se jako jmenuje po mně?“ zeptala jsem se naprosto nechápavě.
„Inspirovala jsi mě. Stejně jako Alice a Esme. Těm jsem také složil skladbu.“ odpověděl a já se začínala vzpamatovávat z počátečního překvapení, že mi Edward složil tak nádhernou skladbu. Potom jsem prostě neodolala, šla k němu blíž a políbila ho na tvář. Edwarda to zřejmě překvapilo, ale potom se na jeho tváři opět objevil ten nádherný úsměv a zářil jako sluníčko.
„Děkuju.“ řekla jsem potom potichu.
„Nemáš zač.“ potom se podíval na hodiny a já jeho pohled následovala.
„Páni to už je hodin. Nešel jsi náhodou za Victorem? A místo toho jsi tady se mnou. Moc se omlouvám, že jsem tě zdržela.“
„Vůbec se neomlouvej, byl jsem s tebou rád, ale teď už za ním opravdu musím.“
„A já musím domů.“
„Takže tě doprovodím. Máme stejnou cestu.“ A společně jsme šli ke dveřím. Ještě jsem se rozloučila s Alicí, které jsem se ani nestihla zeptat, jak se jí náš společný výlet líbil a už jsem vycházela s Edwardem před dům a po cestě, kterou jsme sem přišli, jsme se vraceli. Ještě jednou jsem se ohlédla, abych se ujistila, že ten nádherný dům, který vypadal, jako z pohádky, nezmizel a je tam stále. Když jsem si byla jistá, že dům stojí na svém místě a celé to dopoledne se skutečně stalo, přidala jsem se k Edwardovi a šla domů uvařit Henrymu oběd, protože slíbil, že dneska přijde brzo.
Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Stíny minulosti - 14.kapitola:
Ja som asi až prehnane sentimentálne, ale táto kapitola mi nahrnula slzy do očí. To bolo také nádherné. Ja mám veľkú radosť, že Bella a Edward spolu zase strávili pár minút. Ja nemám slov. Nádhera. Táto kapitola sa mi snáď páči zo všetkých najviac. A nie len v tejto poviedke, ani zo všetkých tvojich poviedok, ale zo celkovo všetkého, čo som kedy čítala. Nádhera. 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!