Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života-II.-Nový svět(3/6)

23.09.2009 (10:45) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1578×

Pomalu jsme procházeli lesem, když jsme se dostali k potoku, který jsem slyšela od chvíle, kdy jsme vyšli z domu. Carlisle se k němu přiblížil, skoro se neodrazil a dokonale ladně ho přeskočil. Přistál na druhém břehu, otočil se na mě, spíš jako kdyby tančil, a rukou mi naznačil, abych ho následovala.

„Nic to není, Samantho. Jen se mírně odrazíš a přeskočíš ten potok,“ povzbudivě se na mě usmál. Vážně mi věřil, že všechno dokážu. Od skákání přes řeku, přes zvládání své žízně až po pití jen zvířecí krve. Velmi pomalým krokem – moc jsem si nevěřila, teď, při pohybu, jsem cítila, jak moc se mé tělo změnilo, a bála jsem se, že ho nebudu zvládat – jsem přešla až ke korytu řeky a snažila se nepoužít tolik síly, kolik bych vynaložila na skok, kdybych byla člověkem. Během toho zlomku vteřiny, kdy jsem se přehoupla na špičky prstů, jsem se odrazila jen nepatrnou silou a vnímala, jak moje tělo letí ve vzduchu a pak měkce přistává na zeleném baldachýnu, který pokrýval zeminu.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se ho, když jsme se opět vydali na cestu. Les houstl.

„Máme pro tebe dárek,“ řekl usmívajíc se, aniž by se na mě podíval. Já byla dokonale mimo. Proč mi chtěli něco dávat? Jako kdybych si něco zasloužila. Hlavně jsem neudělala nic pro Cullenovi, aby se cítili povinováni dávat mi dary.

Pomalu jsme pokračovali dál a já si začínala všímat světla, kmitajícího za okny a… Okny?

„Tak jsme tady,“ konstatoval Carlisle po dlouhé době ticha. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co myslí tím dárkem.

Přibližovali jsme se k maličkému domečku, jehož okna jsem viděla už z dálky. Slunce se odráželo od jeho kamenných stěn a ztrácelo se v tmavých rámech oken, v kterých jsem viděla plápolat oheň. Nevím, na co oheň, když je ráno, tedy pokud… Pokud je tam nějaké jiné topení kromě krbu. A pak mi došlo, že mi vlastně není zima, tak na co topení. Asi mi už nikdy nebude zima. Malá zahrádka s překrásnými květinami obklopovala neobvykle klenuté dveře, které skoro vyzívaly ke vstupu dovnitř.

„Chtěli jsme, abys měla trochu soukromí, když teď patříš k nám. U nás doma ale už není jediná místnost volná, leda že bys chtěla bydlet v Jasperově mučírně, kdes strávila posledních několik dní. Nemůžeš samozřejmě spát, nepotřebuješ se mýt ani jíst, ale určitě najdeš využití tohohle domku. Líbí se ti?“ vysvětloval mi Carlisle. Já jen zírala přímo před sebe. Tolik nových informací. Spánek, jedna z mých nejoblíbenějších činností…

„Je krásný. Smím dovnitř?“ zeptala jsem se a zpracovávala všechny ty informace.

„Samozřejmě, je teď tvůj,“usmál se Carlisle a podržel mi dveře, když jsem vstoupila dovnitř.

Čtyři malé místnosti vyhřáté krbem mě přívětivě pozdravily. Pomalu jsem jimi procházela a vnímala co nejvíc. Člověk (vlastně asi upír), který to tu zařizoval, se mi snažil splnit mé představy, co se týče bydlení, ale bylo vidět, že mě pořádně nezná. Vybavení bylo střídmé a trochu neosobní, ale líbilo se mi to. Věděla jsem, že si tenhle dům zamiluji.

„Je krásný,“ dostala jsem ze sebe, když jsem se zase vrátila ke Carlisleovi.

„To jsi už říkala. Chceš nejdřív zůstat sama a zkoumat svou sílu a tak nebo se chceš přidat k nám a promluvit si?“ zeptal se mě. Choval se velmi přátelsky, ale cítila jsem, že je mezi námi jakási bariéra, kterou Carlisle rozhodně nechce přestoupit. Nedokázala jsem tu bariéru definovat, na to pro mě bylo všechno moc nové. Zvažovala jsem svoje možnosti a nakonec jsem se rozhodla.

„Myslím, že nějaký čas zůstanu tady a pak bych se k vám přidala, jestli souhlasíte,“ odpověděla jsem mu. Krátce přikývl, otočil se a z ničeho nic zmizel. Slyšela jsem šustit listí, kolem kterého Carlisle probíhal a dokázala jsem se jen soustředit na myšlenku, že jsem konečně sama se svým novým světem. Vydala jsem se zpět do domku a pořádně si ho prohlédla.

Obývací pokoj, šatna, koupelna a ložnice. Nic honosného. Ale i tak se mi to líbilo. Rozvalila jsem se na krásnou velkou postel, abych ji otestovala. Bylo to jako pohádka. Snažila jsem si zapamatovat každý detail, ani nevím proč. Ale chtěla jsem mít v paměti vyrytý vzhled svého domu. Netuším, jak tohle Cullenovým někdy oplatím.

Poté jsem se vydala do šatny, abych zjistila, jak moc ji budu vybavovat. Vešla jsem a zjistila, že to už za mě někdo udělal. Nebyla nijak plná, ale nikdy jsem neměla tolik oblečení. Prohlížela jsem si dokonalé rozdělení druhů triček, svetrů nebo kalhot a při tom narazila na nepatrné džínové kraťasy. Svlékla jsem se z toho, co jsem měla na sobě (někdo mě během mého soukromého očistce převlékl. Mě to ani nevadilo, neměla jsem se za co stydět), a všimla jsem si zrcadla, které se táhlo od stropu až po podlahu. Stoupla jsem si k němu a pomalu si prohlížela své nové tělo. První myšlenka, která mě napadla, byl Jasper. Měla jsem stejnou, dokonalou, nepřirozeně bílou pokožku, i když mi pod mými prsty nepřipadala tak ledová jako když jsem stejnými prsty zkoumala Jasperův obličej. Mé prsty mi dávaly vědět, že kůži mám mramorově tvrdou a nějakým záhadným způsobem jsem věděla, že mi nic neublíží. Že už nejsem ta křehká, smrtelná liská bytost, že jsem něco víc. Že jsem stvoření z hororů…

Odvrátila jsem se od zrcadla a nepřítomně si oblékala kraťasy, zatímco jsem přemýšlela, co všechno bude nové v tomhle těle a v tomhle světě.

Našla jsem si tričko které typově sedělo ke kraťasům a vyšla jsem do obývacího pokoje. Spousta oken a světla mi říkala, že jsem zkoumáním bytu a svého těla strávila spoustu času.

Vydala jsem se před dům, kde jsem chvíli obdivovala nádherné květy rostoucí podél zdí a pak se svým normálním tempem vydala do lesa. Doufala jsem, že se neztratím, protože jsem neměla ani navigaci, ani mobil, ani nic jiného, podle čeho by mě mohli najít.

Pomalu jsem kráčela lesem a vnímala každý detail. Křupnutí větvičky někde v dálce, zašumění skoro neslyšného vánku, vůni mechu pod mýma nohama, mihnutí křídel nějakého hmyzu kousek ode mě. Tenhle svět byl tak… detailní. Tohle tu bylo i před mou proměnou? Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? Přece to nemůže být jen novýma upíříma očima.

Vzpomněla jsem si na Carlislea, jak, když jsme se rozloučili, hned mizel. Někam mi to v mozku zaklaplo a já tak nějak věděla, že běžel. Běžel rychlostí, kterou bych lidskýma očima nikdy neviděla. Přemýšlela jsem, jestli tohle byla jen výsada Carlislea nebo jestli to je další věc, kterou jsem získala se svým očistcem.

Z chůze jsem plynule přešla do běhu, lidského běhu. Cítila jsem, že to nejsou žádné mé rezervy, že se nezadýchávám, že mě nebolí žádný sval. Zkusila jsme zrychlit. Zrychlovala jsem až na nejvyšší míru, ale pořád jsme necítila žádnou bolest nebo nedostatek kyslíku. Běžela jsem neskutečnou rychlostí, moje nohy se skoro nedotýkaly země. Vlasy mi vlály ve větru. Užívala jsem si pocit, že mi stromy uskakují z cesty, a i když jsem věděla, že to já se jim vyhýbám, nechtěla jsem si to připustit. Byla zvláštní myšlenka, že bych tu v tomhle lese mohla být nejsilnější, nejhorší tvor, který tu žije. A asi tomu tak bylo, protože jsem cestou sledovala všechny menší zvířata, jak přede mnou utíkají a hledají si lepší místa, aby se přede mnou mohli schovat.

A pak mě to udeřilo do nosu. Silná vůně, kvůli které mi instinkty nakázaly okamžitě zůstat stát. Zastavila jsem se a vdechovala ji. Něco mě k ní přitahovalo a aniž bych věděla, o co jde, přikrčila jsem se a pomalu postupovala za vůní. O několik desítek metrů dál jsem objevila stádo jelenů, kteří se pásli na malé mýtině. Okamžitě jsem věděla, co dělat a jak to dělat.

Pomalu, neslyšně jsem se přibližovala a doufala, že si mě všimnou až ve chvíli, kdy budu mít navrch. Užuž jsem chtěla po jednom z nich skočit, když začal vát vánek a zanesl ke mně mnohem slastnější vůni. Vůni, která mi rozpálila železo v mém krku do běla. Okamžitě jsem přestala přemýšlet, pořádně nasála vzduch a otočila se, abych si našla novou kořist. Už mi bylo jedno, jestli mě jeleni uslyší a utečou, tahle kořist byla důležitější. Aniž bych to kdykoliv předtím cítila, věděla jsem, že takhle voní jediná kořist. Ta, která mi je zapovězená. Lidé.

Narovnala jsem se – i když mi dělalo velké potíže nelovit je stejně jako jeleny – a vydala se pomalým krokem směrem k nim. Bolest v krku se stupňovala, čím byli blíž.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života-II.-Nový svět(3/6):