Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - II.- Nový svět (2/6)

19.09.2009 (11:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1722×

„No stačí, že si o sobě myslíte, že jste upír. A o mě taky. Já jsem hodně věcí, ale nejsem blázen a už vůbec ne upír. Běžte si to zkoušet na někoho podobného vám,“ odpálkovala jsem ho.

 „Ne, nejsi v blázinci. Jsi v mém domě. Jsem Carlisle Cullen. Nevím, jestli si na mě pamatuješ, před nějakým časem jsem ti ošetřil zlomenou nohu. Mimochodem, chutná ti to?“ Zeptal se, zatímco mi podával další plnou sklenici. Přikývla jsem a hned si ji přiložila k ústům.

 „To je, drahá Samantho, krev. Není lidská, samozřejmě, je medvědí, sám můj syn Emmett ho pro tebe skolil,“ objasnil mi. V tu chvíli jsem mu tekutinu vyprskla do obličeje. Krev??? Já piju krev?? A ještě mi to chutná???

 „Omlouvám se. Váš syn?“ snažila jsme se svést řeč jinam, zatímco si Carlisle pobaveně utíral obličej, z kterého mu odkapávala krev, kterou jsem na něj vyprskla.

 „No, není to můj biologický syn, ale v mnoha ohledem se, myslím, mohu nazývat jeho otcem, stejně jako otcem všech mých dětí,“ upřesnil. Něco na jeho projevu působilo tak věrně, že bych mu skoro uvěřila tu povídačku s upíry.

 „Proč jste mě zavřeli v téhle místnosti?“ zeptala jsme se po chvíli ticha a přerušila tak jeho myšlenky.

 „Protože přeměna v upíra je velmi bolestivá, trvá několik dní a my nesmíme vzbudit podezření,“ řekl jednoduše a já si vzpomněla na tu spalující bolest, kterou jsem pořád přirovnávala ke kyselině.

 „Takže jsem už přeměněná?“ zničehonic mi všechno zaskočilo v hlavě na správné místo. „Jsem jako vy a Jasper?“

 „Ještě pár hodin potrvá, než bude proměna úplně kompletní a přestane to bolet, ale ano, dá se říci, že jsi už upír,“ usmál se na mě a znovu mi podal sklenici. Mnohem obezřetněji a s větším odporem jsem jí začala po kapkách usrkávat. Bylo to jako droga, ulevovalo mi to od bolesti, která mi drásala krk, ale jen na tak dlouho, kolik jsem pila. Okamžitě se vrátila, když jsem pít přestala. Myslela jsem,že se zblázním, než mi Carlisle nalil další sklenici.

 „Tak když jsem skoro hotová, tak proč tu pořád trčím?“ zeptala jsem se ho, než mi stihl nalít další sklenici.

 „Bezpečnostní opatření,“ naznačil mi a podal poslední sklenici. Hodila jsem ji do sebe.

 „Potřebuju víc,“ postěžovala jsem si a chytla se za krk.

 „To je právě to bezpečnostní opatření,“ zabručel a trošku se zamračil. Nechápala jsem ho a asi to poznal, protože mi to začal vysvětlovat.

 „Naše rodina je jiná než ostatní. Věříme, že nejcennější věc je lidský život, proto s nimi neplýtváme. Živíme se zvířecí krví, která nás sice pořádně nezasytí, ale dokážeme díky ní přežít a po několika letech tréninku i s lidmi být a chovat se jako oni.“

 „Takže se bojíte, že vylezu ven a skočím po nějakém člověku?“ zasmála jsem se.

 „Ano, přesně toho se bojíme,“ přikývl.

 „A neměla bych mít právo volby? Jsou tu dvě možnosti, pít lidskou nebo zvířecí krev. Proč mě tlačíte k jedné, když je tu druhá? Jsem svobodná lid… bytost. Nemůžete mi brát moje práva.“ Začala jsem se vztekat. Co mu dovoluje, aby mi říkal, co mám a co nemám dělat?

 „Ano, máš pravdu, ale pomyslela jsi, jak budeš litovat, až zabiješ lidského tvora? Budeš sice sytá, ale co ta bolest a prázdnota, kterou způsobíš příbuzným toho člověka? Domnívám se, že bude lepší, když novorozenecké období přečkáš na zvířecí krvi a až budeš schopná logicky přemýšlet nad svou obětí, tehdy dostaneš možnost volby, souhlasíš?“ snažil se mě Carlisle přesvědčit. Musím přiznat, že jeho argumenty měly něco do sebe.

 „Dobře, tak beru, budu na zvířecí krvi, ale pusťte mě ven, z téhle místnosti je mi divně. Proč tu vůbec máte něco takového?“ rozhlížela jsem se.

 „Postavili jsme to tu na žádost Jaspera. Má totiž z celé naší rodiny největší problémy zůstat vegetarián. Takže když má slabou chvilku, zavře se sem, aby nemohl nikomu ublížit,“ vysvětloval mi Carlisle.

 „Vegetarián?“ pozastavila jsem se nad tímhle výrazem.

 „To je takový žertík,“ usmál se. Radši jsem to nerozebírala.

 „Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se, protože tu nebylo nic, podle čeho bych se mohla orientovat.

 „Tři dny. Abych byl přesný, tři a půl dne,“ odpověděl mi. Pořád se nepřestával usmívat, začínalo mě to trochu znervózňovat.

 „A kdy mě tedy pustíte odtud?“ naléhala jsem.

 „Dej tomu ještě pár hodin. Určitě sama cítíš, že jed ještě nepřestal účinkovat,“ domlouval mi a přitom se zvedl z postele. „Není tu moc věcí, kterými by ses mohla zabavit, ale zkus to a já zatím dojdu pro další krev.“ Zapálilo mě v hrdle, když vyřkl to slovo. Odešel z místnosti a pro jistotu zamkl.

  Já se zvedla z postele, snažila se nevnímat bolest, která mi znepříjemňovala každý pohyb, a došla jsem ke gauči. Zapnula jsem televizi a přepínala programy, dokud jsem nenašla něco trochu smysluplného.

  Určitě mě přesvědčili tou historkou, že jsem upír? Copak jsem blázen, abych věřila, že v tomto vědou a rozumem protkaném světě opravdu ožívají strašidelné příběhy o upírech nebo duchách? Ale jak pak vysvětlit ten zrak a sluch? A taky tu příšernou žízeň? Navíc, i když jsem si to pamatovala jen slabě, pořád jsem si pamatovala, že než začal tenhle očistec, Jasper mě pokousal! Těžko se mi to přiznávalo, ale asi na té historce bude něco pravdy…

  Do rána mě nechali v téhle místnosti a pustili mě ven až ve chvíli, kdy bolesti definitivně odezněly. Upřímně, připadala jsem si jinak. Připadalo mi, že nic nepoužívám naplno. Že rychlost, s jakou se pohybuji (srovnatelná s lidskou), hlasitost, s kterou mluvím… Že pořád používám svá zažitá lidská měřítka.

  Do té místnosti pro mě opět přišel Carlisle a odvedl mě nahoru. Je zvláštní, že za mnou nepřišel nikdo jiný než Carlisle. A vím moc dobře, že o mě věděli. Tak proč se za mnou nezastavil? Nejdřív mi způsobí tyhle problémy plus očistec a pak se tu ani neukáže.

  Z podzemní kopky jsme vyšli do prostorného vkusně zařízeného lidského obydlí, které asi Cullenovi používali jako krytí. Spousta místa a prosklených stěn. Nějakým záhadným způsobem mi to k nim sedělo, ale pořád se mi v hlavě míhaly mýty o upírech, které mi filmy a knihy vtloukaly do hlavy.

  Vylezli jsme v kuchyni a mířili ven z domu, ale stejně jsem naprosto zřetelně slyšela šeptající hlasy v místnosti sousedící s kuchyní, asi v jídelně. Mluvili o mě, ale mě to bylo jedno, obdivovala jsem svět novýma očima, které jsem dostala společně s očistcem, který jsem prožila.

  Prošli jsme obývacím pokojem, halou a vyšli jsme ven. Všude byla zeleň, takže jsme museli být někde v lese. Měli dobře schovaný dům. Někde kousek od nás protékala nějaká voda. Listy se chvěly v ranním vánku, slyšela jsem každé jednotlivé zašustění. Paprsky slunce listy prosvěcovaly a to budilo dojem, že světlo na zem padá zelené.

  Byl hezký den. Sice nesvítilo slunce, což se tu nedělo skoro nikdy, ale přesto bylo neobvykle jasno. Nebo se mi to alespoň zdálo.

  Procházeli jsme bok po boku lesem, občas prohodili nějaké slovo. Byla jsem moc žíznivá na to, abych hrdlem proháněla vzduch a rozkmitávala hlasivky. Místo toho jsem jen dýchala a snažila se moc nezvětšovat tu bolest. Nejradši bych skočila po nejbližším zvířeti, kolem kterého bychom prošli, ale byli to jen ptáčci, veverky a další, kteří, jakmile nás ucítili, hned utekli se někam schovat. Báli se nás. Báli se mě…

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - II.- Nový svět (2/6):