Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života-II.-Nový svět(1/6)

12.09.2009 (11:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1808×

O DVA ROKY POZDĚJI

Plně jsem nasála vůni jelena, na jehož lovu jsme teď byli a přemýšlela, jestli mi někdy bude zvířecí krev stačit, jestli se někdy budu moci pohybovat mezi lidmi, aniž bych jim ublížila. Pořád mě ještě museli držet na uzdě, musela jsem být snad ten nejneschopnější vegetariánský upír, který kdy žil.

Jasper měl ze mě škodolibou radost. Už nebyl ten nejhorší v rodině. Teď jsem to slabé místo byla já. Zatímco jsem se přibližovala k jelenovi a pohybovala se jen podle toho, co mi řekly instinkty, vzpomínala jsem na ty těžké dva roky, kterými jsem prošla.

Nevěděla jsem, co se děje, když mě Jasper kousnul. Myslela jsem, že se prostě jen přestal víc ovládat a nechtěně mě poranil. Ani to nebolelo tolik, jako byste čekali, když vám někdo prokousne tepnu. Vlastně v tom návalu vášní a odcházejícího orgasmu jsem skoro žádnou bolest necítila. Tedy jen do té doby, než mi jed (jak mi později Jasper vysvětlil) začal působit v těle paseku. Jak se mi žilami rozléval po celém těle, měla jsem pocit, jako by mi v žilách místo krve proudila rozžhavená kyselina (jestli něco podobného existuje), které mi postupně rozežírá každou tkáň, každý milimetr mého lidského těla. Bylo mi, jako kdybych se propadla do středověku a stála u kůlu obklopená slámou a dřevem, které hořelo a pomalu stravovalo i mě. Jediná věc, na kterou jsem se dokázala soustředit, zatímco mě Jasper nesl neznámo kam, bylo, že hořím.

A pak jsem taky myslela na tu příšernou bolest, která křičela z každého milimetru mého těla. Až později, když jsem začala přicházet k sobě a vzpomínala na ten oheň v mém těle, došlo mi, že jsem to vlastně křičela já. Myslím, že jsme museli být někde na dobře izolovaném místě, protože si jsem stoprocentně jistá, že by mě Jasper nikdy nenechal křičet, kdyby věděl, že by mě mohly slyšet nepovolané uši.

Dnes už vím, že jsem byla zavřená v podzemní místnosti Cullenovy vily. Postavili a vybavili tuto místnost v době, kdy se do Forks přistěhovali. Jasper měl totiž velké problémy, co se týkalo nepití lidské krve. Občas se sem zavřel sám, někdy ho sem zavřeli ostatní, když nebyl k udržení, aby nikomu neublížil.

Místnost používali jen sporadicky v jeho nejslabších chvilkách, ale teď pro ni měli dobré využití. Mě.

Nejdřív se mě tam snažil držet tajně, jenže můj křik v prvních dnech z bolestivé přeměny mě prozradil a Jasper musel s pravdou ven. Že mi neodolal a že se pak neudržel a zakousnul se do mě. V první chvíli mě chtěl zabít, ale věděl, že by to jejich rodinu mohlo poškodit, tak našel vůli, přestal a nechal mě, abych prošla tímhle očistcem. Musel mě vzít k nim domů, protože oni byli jediní v okolí, koho by můj křik a naříkání a pozdější běsnění nevyvádělo z míry. Nechat mě doma by byl hrozný průšvih. Takhle si rodiče myslí, že jsem utekla z domova, místo toho, aby jen na vteřinu pomysleli, že se jejich dcera stala nesmrtelným tvorem z hororů.

Cullenovi to nepřijali s nadšením. Nejdřív panovalo zděšení, že jsou první podezřelí, protože poslední, s kým jsem byla zavřená v pokoji, než jsem „utekla“, byl Jasper. Ten je ale ubezpečil, že když mě zavřel u nich doma, vrátil se k nám, kde sehrál divadélko, jak odchází, tudíž Cullenovi byli opět čistí jako lilie.

Pak nastalo další zděšení, když jim došlo, čeho se dopustil, že vědomě porušil nějakou smlouvu, kterou Carlisle uzavřel s kmenem Indiánů, kteří žili v rezervaci La Push nedaleko Forks. Nevěděla jsem, o jakou smlouvu jde a bylo mi to jedno, moje osobní kyselina mi pořád pálila každý kousek kůže, ale slyšela jsem je, jak se hádají přímo před dveřmi do téhle místnosti.

Když po spoustě hodin v agónii bolesti maličko ustoupily a já byla schopná alespoň trochu racionálně myslet, prohlédla jsem si své vězení. Vypadalo jako sklep. Nikde žádná okna, obrazy, nic, co by to tu mohlo udělat trochu snesitelnější. Stál tu jen nezbytný nábytek a později, když bolesti skoro odezněly a v mém krku jsem poprvé ucítila tu obrovskou potřebu krve, jsem pochopila proč. Šílená žízní jsem měla sto chutí rozbít všechno, co bylo po ruce. Maličký zastrčený hlásek v mé hlavě mi ale připomínal, že bych měla být vděčná, že mě hned nezabili a nepohodili někde v lese, kde by si na mě pochutnaly pumy nebo podobná havěť. Navíc jim prostě nemůžu rozbít věci, na které si šetřili a které jsou jejich, to prostě nejde. Jak by bylo mě, kdyby mi někdo přišel do pokoje a rozmlátil mi všechno, co jsem si za ta léta nashromáždila jenom proto, že absolutně netuší, co se s ním děje a prostě má na to jen chuť, všechno rozbít?

V místnosti vlastně nebylo skoro nic. Měla čtvercový tvar, kamennou podlahu (aby se koberec nedal vytrhat v záchvatu zuřivosti), holé zdi a jediný nábytek,co tu stál, byla postel, na které jsem ležela a pak už jen malý gauč a televize. Nic víc. I tak jsem měla co dělat, abych nevyletěla k té televizi a nerozbila jí o zeď. Místo toho jsem jen položila hlavu zpátky na postel a snažila se pravidelně dýchat.

Dívala jsem se na strop a všímala si každé prasklinky, každého hrbolku, těch pár pavučinových vláken, které visely v jednom z rohů. Všímala jsem si každého detailu a dokonce mi přišlo, že slyším i toho pavouka, který tu ta vlákna zanechal, jak někde v místnosti pochoduje. Měla jsem takový hlad, že jsem na par vteřin zamýšlela pavouka chytit a sníst. Ale za prvé to byla nechutná představa (jen z myšlenky, kolik ten pavouk přenáší nemocí, se mi zatočila hlava) a za druhé by mě stejně nezasytil.

Z mých úvah mě vytrhly kroky, které jsem slyšela, jak schází po schodech dolů. Dveře ale vypadaly natolik silné, že bych příchozího nemohla slyšet ani kdyby stál těsně za nimi. Co se to se mnou děje? Kromě zraku a sluchu jsem u sebe žádné změny nepozorovala. Tedy až na tu spalující bolest v krku a stále ještě kyselinu, která pořád proudila mými žilami.

Neznámý došel až ke dveřím – nesl s sebou něco, co ve flašce nebo kanystru,neodhadla jsem,kolik toho je,pěkně cákalo -, zacinkal klíči,než našel ten správný, zastrčil ho do zámku od super silných dveří a odemkl je. Ani jsem nezvedla hlavu, abych se podívala, kdo přišel. Už zase mi přišlo, že se množství kyseliny v mých žilách zvětšilo, bylo mi zase hůř. A do toho ještě ten krk...

Neznámý za sebou nezamkl, až příliš mi věřil. Pomalu přešel k posteli a položil vedle ní láhev s karmínově červenou tekutinou. Pak se na mě podíval a příjemně se usmál.

Měl hezký úsměv, takový uklidňující. Rudé rty mu vystupovaly v bledé pokožce, díky níž byl tak podobný Jasperovi. Světlé vlasy měl uhlazené dozadu a pod vysokým čelem na mě mile shlížely dvě zlaté oči. Byl tak podobný Jasperovi, až mě to zarazilo. Doktor Carlisle Cullen.

„Musíš být vyděšená,“  začal. Sledovala jsem, jak pomalými pohyby otevřel láhev a nalil trochu obsahu do skleničky. „Už to není tak dobré, jako kdyby byla teplá, ale určitě ti to trochu pomůže,“ omlouval se, zatímco mi sklenici podal. Hladově jsem jí vypila na jeden lok.

Na pár vteřin, když mi tekutina klouzala krkem dolů, se trochu bolest otupila. Hned se však navrátila.

„Omlouvám se, že jsi musela zůstat tak dlouho sama bez vysvětlení. Věř, že Jasperovi neschvalujeme, jak se zachoval. Způsobilo to spoustu problémů, ale jak vidíš, není to tak špatné,“ snažil se mi vysvětlit. Nerozuměla jsem ani slovu.

„Co není tak špatné?“ zeptala jsem se a podivila se, jak úplně jinak zní můj hlas. Jako malý zvoneček. Co se to se mnou stalo? Podívala jsem se na ruku, kterou jsem neznámému podávala sklenici nazpět. Byla mrtvolně bledá. To jsem mrtvá?

„Být jako my, být upír,“ objasnil mi. Jen jsem zvedla obočí. Tenhle člověk se buď zbláznil, nebo se snaží udělat blázna ze mě. Přijala jsem další sklenici a rychle ji vypila.

„To jsem v blázinci?“ zeptala jsem se ho. Chvilku vypadal překvapeně a pak se zvonivě zasmál.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se pobaveně. Já jen pokrčila rameny.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života-II.-Nový svět(1/6):