Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života-I.-Překvapující(2/5)

06.08.2009 (20:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2342×

Jaké měl vlasy? A jakou hloubku měly jeho oči? Byl vysoký a svalnatý? Nebo takový ten normální idol, kterého fanynky milují proto, že je tak skutečný, tak normální a přitom dokonalý? Jakou má tvář? A co jeho hlas? Hluboký a konejšivý? Ano, uměla jsme si ho představit. Jen jsem už nevěděla, jestli moje nádherná představa odpovídá skutečnosti…

„Sam, zlato, co tu děláš tak dlouho?“ vyhnal mě z mých představ mámin hlas. Doufala jsem, že si nevšimne mých třesoucích se rukou a mírně zrychleného dechu.

„No…,“zvedla jsem talíř, který jsem drhla, „myju nádobí.“ Rychle jsem se uklidnila.

„Už jsi tu hodinu,“ byla matka překvapená. A já také. To jsem se tak zabrala do svých představ nového sexy doktora?

„Opravdu? Tak… Tak to asi bude umyté,“ zamumlala jsem, utřela talíř, který jsem drhla už tři čtvrtě hodiny a vypustila vodu v umyvadle. Než se voda vypustila, nádobí jsme rychle uklidila do kredence, bez jediného slova nechala matku v kuchyni a odkráčela po schodech nahoru do svého pokoje. Chystala jsem se jít si číst, ale písmenka přede mnou skákala a přetvářela se do postavy, která mě tak zdržela v kuchyni. Před očima jsem sledovala sama sebe s vysokým svalnatým mužem v bílém plášti, pozorovala jsem, jak se svléká a odhaluje svojí nádhernou vypracovanou postavu pokrytou samotovou snědou pletí. Sledovala jsem, jak se nade mnou sklání a jeho tmavé vlasy mě šimrají na kůži… Nedokázala jsem už jen tak nečinně sedět a sledovat tak nádhernou scenérii, musela jsem něco udělat. Zavřela jsem oči a rukou začala sjíždět po svém těle níž a níž…

Ráno jsme se vzbudila, sotva svítalo. Díky bohu, kdyby mě sem přišla máma vzbudit, tak by byla asi dosti překvapená. Pořád jsem měla oblečení na zemi, byla jsem stejně nahá, jako když jsme se včera při svých představách svlékla.

Muselo být tak půl šesté. Cítila jsem, že už neusnu, tak jsem vstala a šla se umýt do koupelny. Vlezla jsme pod sprchu a nechala na sebe působit horkou vodu, která mě krásně zahřála. Za celou noc spaní bez oblečení jsem docela vymrzla. Asi ten chlad mě vzbudil.

Strávila jsme ve sprše půl hodiny. Nemohla jsem se od vody odpoutat. Pak jsem se oblékla, vyčistila zuby a namalovala. Bylo půl sedmé a já měla hodinu na cestu do školy. Sedla jsem si ke knížce, kterou jsem včera musela opustit a četla si. V půl osmé jsem nasedla do svého auta a vyrazila ke škole. Čekal mě další obyčejný nudný den plný obyčejných nudných věcí.

Přišla jsem na angličtinu a sedla si na své obvyklé nudné místo. Připravila jsem si věci a pak se pozdravila s kamarádkami. Sotva jsem slyšela zvonek, který oznamoval začátek vyučování. Byly jsme zrovna uprostřed rozhovoru, jestli se má Josie dát dohromady s Davem nebo ne, když vešla učitelka.

„Vítám vás, studenti, a hned na začátku bych chtěla… Slečno Moorová, můžete si sednout čelem k tabuli, prosím?“ vyjela na mě. Já jen protočila oči a otočila se. Trvalo mi vteřinu, než mi došlo, jako jiný ten výjev přede mnou je. Jako obvykle u tabule stála učitelka, ale vedle ní… Něco tak nadpozemského jsem snad ještě nikdy neviděla.

Vedle učitelky stál kluk, jestli se to tak dá říct. Ve tváři napjatý výraz, obličej mu lemovaly kudrnaté blond vlasy očima prozkoumával celou místnost. Pak se podíval na mě a téměř neznatelně se usmál nad mým strnutím. Musela jsem být komická, vykulené oči,napůl pootevřená ústa.

„Tak studenti, přivítejte mezi námi nového žáka. Jmenuje se Jasper a přistěhoval se z Aljašky. Doufám, že na něj budete brát ohled a pomáhat mu. Chtěl by ses nám nějak představit, Jaspere?“ zeptala se učitelka a se zářivým pohledem se na něj otočila. On na ní pomalu otočil dokonale tvarovaný obličej a světlými bezkrvými rty vydechl: „Ne, řekla jste všechno.“ Pak se mírně usmál a já byla ráda, že mu do obličeje nevidím. Učitelka trochu zčervenala a pak ho poslala posadit se na volné místo. Vedle mě.

Sledovala jsem ho pohledem celou dobu, kdy přicházel k mojí lavici a když si sedal. Podíval se na mě.

„Děje se něco?“ zeptal se. Já nejdřív marně, ale po chvilce našla hlas.

„Ehm, ne, proč?“ snažila jsme se mluvit nezaujatě. Po právě mi srdce bušilo o závod a cítila jsem jak se ho chce každá buňka v mém těle dotknout.

„Zíráš na mě,“ vysvětlil mi a usmál se. Odhalil dokonalé, rovné, zářivě bílé zuby a já opět ztratila hlas. A dech. I srdce mi vynechalo několik tepů. Jestli si toho všeho všimnul, musí si myslet, že jsem naprostá husa.

„P-p-promiň,“ zašeptala jsem a otočila se k tabuli. Úplně jsme cítila, že se mi červená veškerá kůže na těle. Cítila jsme na sobě jeho pohled. Vydržela jsem to dvě minuty a doufala, že až se na něj otočím, nezjistím, že jsem si ten pohled jen vsugerovala. Opravdu jsem se na něj otočila a opravdu na mě koukal. Už jen z myšlenky, že jsem měla pravdu, jsem znovu zčervenala.

„Děje se něco?“ zeptal se mě s náznakem úsměvu, když opakoval moji otázku.

„Zíráš na mě,“ opakovala jsem jeho odpověď. On to tehdy jen tak vyslovil, mě můj tón přišel velmi útočný. Nejradši bych si nafackovala, když jsem to vyslovila tak ošklivě.

„Promiň, už nebudu,“ usmál se a věnoval se látce. Tělem a alespoň maličkou částí mozku jsem se snažila ze všech sil soustředit se na probírané téma, ale popravdě jsem se věnovala tomu dokonalému obličeji, který se mi vyleptal dovnitř do lepky. Několikrát jsem si já, stydlivka, troufla se na něj podívat. Vždy mě nechal kochat se, ale, podle mě moc brzy, mě pokaždé něco vyrušilo. Jednou učitelka, pak kamarádka sedící za mnou a nakonec sám Jasper.

„S takovou brzo propadneš,“ otočil se na mě. Absolutně jsem netušila,o čem mluví.

„Když tvoje oči…,“ neuvědomovala jsem si, že mluvím, dokud jsem svůj hlas neuslyšela.

„Co je s nimi?“ zeptal se a maličko se zamračil. Na jeho nádherném,hladkém nezdravě bledém obličeji se objevila vráska.

„Jsou nádherné,“ vydechla jsem. Jeho oči byly tak… zlaté. Je vůbec možné, aby měl člověk zlaté oči? Pak mě něco donutilo promítnout si, co jsem řekla a opět se ze mě stalo chodící, no vlastně momentálně sedící, rajče.

„Díky,“ uchechtl se. Já se snažila získat svoje myšlenky zpátky od jeho očí, ale nedařilo se.

„To jsou čočky?“ zeptala jsem se. Kdo by ale nosil zlaté kontaktní čočky?

„Ne, jsou to moje oči,“ řekl upřímně a já zase zalapala po dechu. Která dokonalá bytost má zlaté oči?Vždyť takové oči nemají ani andělé. Nebo ano? Setrvali jsme chvíli v mlčení a on mi mnohem vlažněji oplácel můj upřený pohled. Když zazvonilo, zvedl se a odešel, aniž by mi věnoval jediné slovo. Seděla jsme tam s jeho podobou před očima, dokud do mě nestrčily kamarádky, abychom si pospíšily na další hodinu. Sebrala jsem své věci a pelášily jsme na chodbu.

Celý zbytek dne jsem měla pokoj. Nevím, jestli bych jeho nádherný obličej nebo spalující pohled vydržela dalších čtyřicet pět minut. Je to jen náhoda, nebo má něco společného s tím novým doktorem? Oba se přistěhovali ve stejnou dobu a to už je dost velká náhoda. Šla jsem z poslední hodiny rovnou do jídelny, věci jsem nesla s sebou. Zrovna dneska jsem měla takový hlad, že bych snědla krávu.

Vešla jsem do jídelny, batoh na zádech, a zamířila rovnou k pultům s jídlem. Naložila jsem si těstoviny v nějaké italské omáčce a sedla si k našemu obvyklému stolu. Dala jsem se do jídla a zvedla hlavu až ve chvíli, když si k nám přisela další kamarádka. Podívala jsem se na ní, ale něco za jejím tělem, přes dobrou půlku jídelny, mě zaujalo. Stůl, který býval obvykle prázdný, byl teď plný. Tedy skoro, dobrá půlka stolu se dala ještě obsadit. Ale to, co jsem tam viděla, mě bodlo u srdce a okamžitě uvrhlo do deprese. Seděli tam ti nejkrásnější, nejdokonalejší lidé, které jsem kdy viděla. Bylo tam pět osob; tři kluci a dvě dívky. Jednoho z chlapců, Jaspera, jsem znala, takže jsem se věnovala ostatním.

Ještě jsem snad neviděla tak velkého studenta. Byl o dobrou hlavu vyšší než zbytek osazenstva u stolu, měl krátké hnědé vlasy a pod jeho oblečením se mu rýsovaly velké vypracované svaly. Nedíval se na mě, ani do jídelny, ani se nevěnoval jídlu.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života-I.-Překvapující(2/5):