Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - I. - Překvapující (1/5)

27.07.2009 (08:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4741×

„Fajn, co máš za problém?“ obořila jsem se na svého spolusedícího. Od začátku angličtiny se neotočil k tabuli, a když ano, tak jen protože opravdu musel. Celu hodinu zíral na mě! Jako bych mu už několikrát neřekla, že to nesnáším a chci, aby přestal. Ale jak je vidět, neposlechl mě. Možná si myslí, že když má peníze, že může všechno.

Jen se na mě tak zvláštně podíval a naklonil hlavu na stranu. „Tobě to vadí?“ zeptal se mě nevinně. Myslela jsem, že ho na místě zaškrtím.

„Jo! Už jsem ti několikrát říkala… Říkala jsem ti… Abys toho… To je jedno,“už zase mě v jeho přítomnosti polil takový zvláštní pocit, který jsem neuměla identifikovat, ale bylo mi, jako kdyby něco odnášelo můj vztek a já skoro i zapomněla, proč se na něj zlobím.

„Slečno Moorová, když se bavíte s panem Halem, tak asi probíranou látku dávno umíte,“ ozvala se angličtinářka, „řekněte nám,…“

Pokaždé jsem z angličtiny nervózní. A může za to jediný člověk. Jasper Hale. Při jeho příchodu do třídy jsem měla husí kůži. Jak může být někdo tak nadpozemsky krásný? A ten ladný pohyb? Za půl roku, co přišla jejich rodina do Forks a Jasper s bratry a sestrami – a Alicí – nastoupili na naši školu, jsem neviděla ani jednoho z nich nikdy zakopnout o práh nebo upustit jedinou učebnici, což mě se dařilo pětkrát denně.  Pokaždé, i když jsem ho vídala už půl roku skoro každý den, se mi po těle rozlila husí kůže, když jsem uviděla jeho blonďaté, kudrnaté vlasy na dokonale tvarované hlavě, jak poskakují mezi ostatními hlavami na přestávkami přeplněných chodbách. Pokaždé jsem si musela připomínat, jak se vypouští vzduch z plic, když se naše pohledy setkaly a já se začala utápět v tom roztaveném zlatě, které měl Jasper v očích. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by měl zlaté oči. Modré, zelené, hnědé ano, ale zlaté? Je to vůbec normální?

Znala jsem ho už tak dobře a přitom… Přitom jsem o něm nic nevěděla. Jen, že se přistěhovali z Aljašky, že jeho a jeho bratry Edwarda a Emmetta a sestry Rosalii a Alici adoptoval zdejší nový doktor Carlisle Cullen se svou ženou (není zvláštní, že Jasper ani Rosalie, dvojčata, nedostali doktorovo příjmení?), kteří se samozřejmě přistěhovali s nimi a pak ještě jednu věc; Jasper chodil s Alicí. Ani nevím, jestli to je legální, vždyť to jsou bratr a sestra! Ale myslím, že to jejich tátovi starost nedělá, protože Jasper nebyl jediný, kdo chodil s někým z vlastního domu. Obrovitý Emmett měl slabost pro Rosalii. A ani se nedivím, každá dívka vypadala vedle ní jako potrhaná hadrová panenka vycpaná na špatných místech. Rosalie Hale byla jednoduše řečeno vtělení čisté krásy. Neznala jsem jedinou holku ze školy, která by nechtěla mít alespoň maličký kousek těla jako Rosalie. A ona to moc dobře věděla, cítila, že jí chce snad každý kluk na škole včetně většiny profesorů, ale, což bylo zvláštní, měla oči jen pro Emmetta. Rosalie si byla s Jasperem velmi podobná. Spousta lidí říkala, že to jsou dvojčata, ale to se mi nezdálo. Každopádně by to vysvětlovalo jejich stejné příjmení.

Stejně jako na angličtinu, tak ani na oběd nechodím ráda. To je další místo, kde se s Jasperem a jeho rodinou musím potkat. A být v jedné místnosti s Rosalií a Alicí, která je také velmi krásná – ostatně jako všichni členové Cullenovy rodiny -,je velmi frustrující.

S nechutí jsem přežvykovala svůj oběd a poslouchala kamarádky, jak se spolu baví o nadcházejícím plese.

„Tobě je špatně?“ zeptala se mě Hannah, naše zrzavé sluníčko. Stočila jsem svůj pohled na ní, snažíc se porozumět slovům, které směrem ke mně pronesla.

„Ne,“ odpověděla jsme po pár vteřinách. Hannah se zamračila.

„Jsi šíleně bledá. Stalo se dopoledne něco?“ zajímala se dál.

„No vlastně mě zase otravoval Jasper Hale,“ zabručela jsem. Holky se ke mně naklonily, abych jim řekla víc.

„A co dělal tentokrát?“ zajímala se Jane.

„Zíral,“ zakňučela jsem a při té vzpomínce na jeho lehký úsměv a hravý tón mi na mysli vytanuly nepatřičné představy, po kterých jsem se hned začala červenat.

„A to je všechno?“ naléhaly na mě kamarádky.

„Co víc bys chtěla? Vždyť víš, jak moc mi to vadí,“ snažila jsem se jí připomenout.

„Když se takhle tváříš a přitom jsi tak zčervenala, tak v tom musí být něco víc,“ snažily se mě rozmluvit. Ale vždyť to bylo všechno. Nebo ne?

„Ne, jen zíral. Ale jsem z něj nervózní. Stejně jako z celé jeho rodiny. Chodí na naší školu už půl roku a za tu dobu si nenašli žádné kamarády, s nikým nemluví, akorát se drží pohromadě a všech se straní,“ stěžovala jsem si.

„Nevím, proč je tak řešíš. Asi je to banda pošahaných bláznů,“ odbyla mě Jane. V tu chvilku jsem zaslechla od jejich stolu smích. Musela jsem se otočit, nedalo mi to. Jejich pětice seděla do půlkruhu nakloněná k sobě, jako by se báli, že je někdo poslouchá. Sotva jsem na všechny Cullenovi zaostřila, Jasper se otočil a upřeně se na mě podíval jako při našich hodinách angličtiny. Zalapala jsem po dechu a rychle se otočila zpátky. Tam na mě čekaly naprosto překvapené pohledy.

„Ty jsi zamilovaná do Jaspera!“ vyhrkla jedna z nich. Já jen vytřeštila oči

„Co to povídáš?“ byla jediná věc, na kterou jsme se zmohla.

„Kdyby ses viděla! Ty jsi blázen do Jaspera Halea!“ smála se druhá.

„Povídáš hlouposti. Absolutně mě nezajímá, takový namyšlený libový frajírek. Lituji, že do tohohle města kdy strčili nos,“ zlobila jsem se. Holky měly ještě spoustu poznámek, ale já se snažila věnovat svému obědu a nevzpomínat na dobu, kdy sem Cullenovi přišli.

První informace, která se před půl rokem po městečku roznesla, byla, že do místní nemocnice přibude nový doktor. Novinky se tu šířily velmi rychle a lidé je velmi rádi rozebírali do posledního písmene. I u nás ve škole se to probíralo, protože se nestávalo tak často, aby se do našeho maličkého městečka přistěhoval někdo nový. Nezajímavé téma jako příjezd nového doktora, se rozvinulo skoro v soutěž, kdo vymyslí fantasknější teorii, proč přijel a koho s sebou přiveze. Holky doufaly, že má syna, o kterého by se mohly poprat a kluci, že má dceru nebo alespoň manželku, která by stála za zneuctění. Výmysly se pohybovaly od toho, že ho prostě v předchozí práci vyhodili až po novodobou Masonovu rodinu. A jednoho dne po škole to přišlo.

Seděli jsme u večeře, já, táta a máma. Moc jsme se do hovoru nezapojovala, neměla jsem co říct. Naprosto průměrný den s naprosto průměrným počasím.

„Tak už ho máme v domě,“ začal najednou táta z jiného soudku. Nejdřív jsem nevěděla, co myslí a přemýšlela jsem, který příbuzný přijel na návštěvu, ale pak mi došlo o kterém domě to mluví. Otec byl také lékař.

„O kom to mluvíš, drahý?“ matka ještě nepochopila. Já ale už seděla jako na trní, všeobecná nervozita, která byla cítit v každém rohu města dolehla i na mě.

„O tom novém doktorovi, samozřejmě,“ vysvětlil. I matka konečně věděla.

„A jaký je?“ vyzvídala matka. Byla jsem ráda, že nemusím její otázky pokládat já, bůhví, jak by si je otec vykládal.

„Je příjemný. Ale vypadá zvláštně,“ vypouštěl z úst myšlenky, na které asi myslel celý den a čekal, až je s námi bude moci probrat.

„Jak zvláštně? Je tetovaný? Nebo nějaký zarostlý?“ vyptávala se matka a já věděla, že když odpoví ano, nenechá se ošetřit od nikoho jiného než od mého otce.

„Vypadá jako filmová hvězda,“ zabručel táta s očima upřenýma do prázdna.

„A to je špatně?“ neudržela jsem se a vyhrkla ze sebe.

„Takoví lidé nechodí na medicínu. Co je tohle za logiku?“ reptal táta a víc k nám už během večeře nepromluvil. Hučel si něco pro sebe a my občas zaslechly slova jako „podvod“ nebo „genetická loterie“.

Zatímco se rodiče přesunuli do obývacího pokoje k televizi – otec ještě nepřestal brblat -, já sklidila nádobí a myla ho. Zkoušela jsme si představit,jak asi ten nový doktor vypadá.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - I. - Překvapující (1/5):