Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí? Na to už nevěřím! - 1. kapitola

24.12.2009 (07:00) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2328×

1. kapitola

Vypravěč

Dívka ležela na zemi. Celý svět se jí zhroutil. Její jediná láska ji opustila, nechala ji bezbrannou ležet v lese. Její láska ani netušila, že se právě zhroutila. Byl už dávno pryč. Onen muž od ní odešel, protože doufal, že bude žít normální život. Ale jak může žít normální život bez něj? Nijak.

Bez něj nedokáže přežít. Jak by taky mohla? Přišla o lásku, o nejlepší kamarádku, o druhou matku, o bratra, kterého nikdy neměla. Přišla o pocit pochopení, pocit lásky. Doufala, že se vše časem spraví, ale zároveň, část jejího já křičelo: „Jak bys mohla žít normální život bez něj? Jak???“ Ležela na jehličí. Dávno byla celá promočená. Jestli od svých vlastních slz, projevu smutku, ve kterém se utápěla nebo díky dešti, nikdo nikdy nezjistil.

Bella

Ležela jsem na zemi a vzlykala. Rozešel se se mnou.

Opustil mě!

Hajzl! Sliboval mi věčnou lásku a teď nic. Sliboval mi že se mnou navždy zůstane, že mě časem promění, vezme si mě. A teď, když jsem si konečně myslela, že spolu budeme navždy, že už nás jistojistě nic nerozdělí, mě opustil.

Nemiluji tě. Vše bude jako bych nikdy neexistoval.

Jeho poslední slova. Nemiloval mě! A já mu dala vše, co jsem měla. Svojí lásku! Svojí důvěru! Dokonce jsem s ním i spala! Ano, svolil že to zkusíme. Kdybych tak věděla co bude následovat...

...Seděla jsem na posteli u sebe a čekala na Edwarda. Slíbil, že přijde. Slíbil, že někam půjdeme. Byla jsem oblečená do pyžama, ale říkal, že to nevadí.

Měla jsem tušení, že konečně splní slib, který mi dal před měsícem, den před oslavou mých 18 narozenin, ale nevěděla jsem to jistě. V tom jsem uslyšela jak dopadl na podlahu. „Lásko!“ zašeptal a políbil mě.

Už z toho polibku jsem si byla jistá, že vím, co má v plánu. Pomalu mě vzal do náručí a vyskočil oknem. Bylo to zvláštní, utíkat z vlastního domu oknem. Doběhli jsme na naší louku. Na stromech byli rozvěšené lampiony a na zemi hromada dek a polštářů. Edward mě políbil a pak se to konečně stalo.

Bylo to nádherné. Ale když jsem se druhý den ráno probudila, uviděla jsem Edwarda jak něco píše. Rychle dopis schoval, když si uvědomil, že už nespím a objal mě. Všimla jsem si, že lampiony zmizely.

„Bello, věř mi, je to pro tvoje dobro, dnešní noc byl můj poslední dar pro tebe. Poslední zásah do tvého života. Zasloužíš si ho prožít, zasloužíš si normální život, děti, aby sis prožila radosti všech věků,“ zašeptal.

„Ale Edwarde, pro mě jsi středem vesmíru ty!“ zašeptala jsem vyplašeně. Edward se mi podíval do očí.

„Nech mě odejít. Nemiluju tě. Bude to jako bych nikdy neexistoval.“ Tak to byla rána. Ale když jsem se při těch slovech dívala do jeho očí, uviděla jsem smutek. Třeba lhal. Ale to jsem si lhala já. Pak odešel. Nechal mě tam, samotnou, opuštěnou, bezbrannou...

Tak tu ležím doteď. Nevím jak dlouho. Možná pár minut, možná pár hodin. Utopena ve vlastním žalu. Pak jsem najednou uslyšela hlasy. Volaly mě. Tedy, myslím

„Tady...!“ křikla jsem a vzápětí se vedle mě objevily hlavy lidí. Matně jsem poznávala pár lidí z Forks. A pak jsem uviděla tátu „Tati...!“ zašeptala jsem. Táta mě objal.

„Bello! Víš jak jsem se o tebe bál?“ zašeptal a pak mě zvedal ze země. V tu chvíli jsem vyčerpáním omdlela.

Když jsem se probrala do nosu mě udeřil smrad chlóru. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla bílé stěny. Nadzvedla jsem se na lokty a uvědomila jsem si, kde jsem.

Nemocnice. Pak jsem si všimla spícího táty. Seděl na gauči v rohu místnosti. Opatrně jsem si zase lehla. Uviděla jsem že mám na celém těle modřiny. Do místnosti vešel doktor.

„Isabello! Konečně jste vzhůru!“ radostně promluvil a já se ho zeptala: „Jak dlouho jsem spala?“ Doktor se usmál.

„Skoro celý den. Už jsme se báli. Když vás našli, byla jste totiž strašně prochladlá a navíc jste omdlela,“ kývla jsem, že chápu.

Doktor se na mě podíval. „Ale hádám že vaše zranění jsou spíš psychická, že?“ Znovu jsem kývla. Pak se probudil táta. Dlouze si s doktorem povídali, šeptem v druhém koutě místnosti a pak mě táta šel obejmout.

„Jsem neschopný otec když jsem dopustil, aby se ti tohle stalo,“ zašeptal se slzami v očích. Zbytek dne proběhnul normálně. Ale druhý den byl horší.

Ráno, jakmile jsem otevřela oči, ucítila jsem strašlivý stesk po Edwardovi. Neslyšně jsem začala brečet a znovu jsem máčela svojí tvář slzami. V tom se otevřely dveře. V nich stál doktor ze včerejška a taky… psychiatr? Oba dva si ke mně sedli.

„Bello, jsem doktor Suaresse. Jsem pycholog. Je pravda že tvoje problémy spočívají v psychice?“ jen jsem kývla. Nedokázala jsem mluvit a dál jsem nechala kanout slzy. Pan Suaresse pokynul doktorovi, aby odešel. Zůstali jsme v místnosti sami.

„Mně můžeš věřit. Řekneš mi tedy co se ti stalo?“ otázal se. Přišel mi velmi příjemný.

„Opustil mě.“ Moje slova byla sotva slyšitelná. Byla jako vánek.

„Edward Cullen?“ zeptal se doktor. Bylo jasné o kom mluvím, ale on se přesto zeptal.

„Ano!“ rozhořčeně jsem křikla.

Doktor se na mě konejšivě usmál. „V pořádku, ano Bello.“ Uklidňoval mě.

„Jak víte, že mám ráda, když mi říkají Bello?“ zeptala jsem se užasle. Táta mě na 100% oslovoval přede všemi Isabello.

„CO všechno víš o Cullenových?“ odpověděl otázkou. Tedy, nikdo jiný to nepochopil, ale mně to došlo.

„Vy jste... upír?“ zašeptala jsem. Pan Suaresse kývnul.

„Ano,“ potvrdil.

Podívala jsme se na něj. Mělo mě to hned trknout. Měl bílou pleť, zlaté oči, byl nadpřirozeně krásný. „Wow,“ vydechla jsem.

„Musíš mi důvěřovat. Jsem vegetarián. Doufám, že ti budu moci pomoct,“ zašeptal. V tom se otevřely dveře. V nich stál táta.

„Isabello, doufám že za mnou budeš chodit jednou za týden do nemocnice. Budu kontrolovat tvůj psychický stav, ano?“

„Ano,“ odpověděla jsem a pak jsem vstala z postele. Pan Suaresse odešel a táta mi podal džíny a tričko.

„Vezmi si to na sebe. Můžeš už dnes odejít,“ řekl prostě a pak vyšel ze dveří, abych měla soukromí. Při převlíkání jsem si prohlédla některé modřiny. Bylo jasné, že mi je udělal Edward, i když nechtěně. Převlíkla jsem se a vyšla na chodbu. Táta mě odvedl k autu a podržel mi dveře. Cestu jsem nevnímala. Doma jsem okamžitě zapadla do mého pokoje. Podívala jsem se na noční stolek. Vím, že jsem tam měla fotku Edwarda, ale fotka nikde! Po pár minutách hledání jsem to vzdala. Nemělo to smysl.

Vypravěč

Isabella Swanová ležela na posteli. Týden zůstala doma a téměř denně chodila za Danem Suaressem. Po vzájemné dohodě si začali tykat. Zjistila, že je mu pouhých 24 a že vypadá starší jen díky oblečení doktora. Příjemně si popovídali. Dan zjistil, že jeho pacientka Isabella - jak se nechávala oslovovat - vytěsnila Cullenovy z mysli. Uzavřela bolest. Po týdnu začala chodit do školy. Zase se zařadila do party lidí. Vše šlo hladce necelý měsíc.