Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastná – ale stejně mi kus schází 7

23.10.2009 (14:15) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1492×

Blížila se hodina biologie a já byla napnutá jako struna. Nebyla jsem si jistá, jestli předchozí rozhovor s Edwardem nebyl jen sen.

Má nervozita narůstala každým krokem, kterým jsem se přibližovala k učebně biologie. Zastavila jsem se přede dveřmi, že nejdřív nahlídnu jestli už tam je. Nestihla jsem se ani naklonit, abych měla lepší výhled, když se za mnou ozvalo.

,,Copak ty nejdeš dovnitř?“ Edward mě pobaveně sledoval a na tváři vykouzlil nádherný úsměv, až se mi skoro podlomila kolena.

,,Já, jistě že jdu.“ Mírně jsem se začervenala a znovu se k němu otočila zády, abych mohla vejít do třídy.

,,No tak jdeme.“ Prohlásil rozjařeně Edward a přátelsky mě chytil kolem ramen. Zalapala jsem po dechu a Edward se nad mým počínáním uchechtl.

Společně jsme vstoupili do třídy a skoro celá většina holčičího osazenstva mě probodávala nenávistnými pohledy. Edwardovi se na tváři objevil ještě větší úsměv a tím mi znovu rozhodil můj srdeční tep.

Naše lavice byla sice vzadu ve třídě, přesto mi cesta připadala nesmírně krátká. Opatrně jsem se mu vykroutila z jeho objetí a dosedla na židli. Vyndala jsem knížku a nalistovala stránku s látkou, kterou jsme měli dnes probírat. Pokoušela jsem se soustředit na text, což mi znesnadňoval jeho propalující pohled. Díky, kterému se mi písmenka na stránce prohazovala.

Edward pohled nepřerušil ani když do třídy vešel učitel. Pouze natočil hlavu trochu víc do třídy, ale nadále mě sledoval periferním viděním. Lehce jsem se k němu natočila.

,,Můžeš toho prosím nechat.“ Sykla jsem na něj rozrušeně.

,,Proč bych měl?“ ptal se pobaveně.

,,Uvádíš mě do rozpaků a já vím, že to děláš naschvál.“

,,Co si to o mě vůbec myslíš, tohle bych nikdy nemohl udělat zištně.“ Úsměv mu lehce povadl.

,,Tak proč to děláš?“ ptala jsem se dál.

,,Fascinuješ mě,“ pověděl prostě.

Trochu mě to zmátlo, jak by ho mohl fascinovat někdo tak obyčenjný, jako jsem já. V porovnání s jeho bílou pletí, dokonale řezanými rysy, medově zlatavýma očima a v neposlední řadě jeho dokonale vypracovanou postavou jsem si připadala, jako chudinka. Málem bych zapoměla na jeho bronzové vlasy, které působily trochu chaoticky, přesto dokonale upraveně a jemně. Jak bych se ráda dotkla jeho vlasů, ale to by bylo asi trochu nevhodné, když jsme jen přátelé. Ačkoliv on mě taky držel kolem ramen, tak co? Možná by si ale pomyslel, že jsem se úplně zbláznila, což by mi moc plusových bodů nepřidalo.

Zvuk zvonění mě vytrhl z mého přemýšlení nad božskou osobou vedle mě.

,,Tak jdeme?“ zeptal se a holky, které kolem nás procházely po mě šlehly zastrašujícími pohledy.

,,A kam?“ Musela jsem vypadat jako naprostý idiot, že se ho na to ptám, ale mé myšlenky se mi opět rozutekly do neznámých končin.

,,Přeci na oběd. Vážně, Bello, co to s tebou je?“ ptal se mě a pobaveně nad tím kroutil hlavou.

,,Jasně oběd,“ přikývla jsem. ,,Co se divíš, jsem tu teprve druhý den, to si stěží můžu pamatovat svůj rozvrh.“ Pokoušela jsem se ospravedlnit, ale nezdálo se, že by mi na to skočil.

Vyrazili jsme společně ze třídy a mě se podařilo zahnout na druhou stranu, díky které bych se k jídelně nikdy nedostala. Edward mě chytil za ruku a jemně se mnou škubl směrem k sobě.

,,Proboha, co to vyvádíš!“ křikla jsem na něj rozzlobeně.

,,Já?“ ptal se s nevinným pohledem.

,,Jo, ty.“

,,Nevím, jak já, ale ty jdeš na špatnou stranu. To tě mám nechat?“ uchechtl se. ,,Myslím, že nebudeš mít potíže jenom s rozvrhem.“ Zakroutil hlavou, vzal mě za pas a natočil mě na správnou stranu. Pod tím dotykem jsem se lehce zachvěla a jemu to samozřejmě neuniklo. Pustil mě a znovu se usmál.

Asi po pěti minutách jsme dorazili k jídelně. Celou cestu si ze mě Edward dělal srandu a většinou tak metr před zatáčkou mě informoval o změně směru.

Před jídelnou na nás opět čekala Alice spolu s Jasperem. Na tváři se jí rozlil široký úsměv hned, jak nás zahlídla.

,,Ahoj, Bello,“ hulákala už z dálky.

,,Ahoj,“ odpověděla jsem, když jsme došli až k nim.

,,Mám nápad.“ Pokračovala Alice.

,,A to?“ zeptala jsem se.

,,Kdy budeš mít čas na ty nákupy? Říkala jsem si, že dnes by mohl být vhodný den.“ Usmála se a vyrazila do fronty.

,,Zrovna jsem ti chtěla navrhnou to samé. V mém šatníku je až mnoho letních věcí.“ Byla jsem překvapená, jak mohlo Alice napadnout to samé co mě. Nakonec jsem se spokojila pouze s tím, že je to náhoda.

Po chvilce čekání ve frontě se na mě dostala řada a já si uvědomila, že vlastně ani nemám hlad. Vzala jsem si jen lehký zeleninový salát a vodu.

Všichni jsme šli společně ke stolu, kde seděl Emmett s Rosalií.

,,Alice,“ řekl Edward ostře.

,,No co?“ Alice se zasmála. ,,Pochop mě, Edwarde, potřebuju to naplánovat.“ Kývala hlavou a pohled měla upřený do dálky – už zase.

,,Budeš jí mít na celé odpoledne a jak tě znám, tak až do večera. Jestli to do ní budeš hustit i přes oběd, pochybuju, že s tebou bude chtít někam jít.“ Edward se mračil a mě pomalu docházelo, že se baví o mě.

,,Dobře, ale ne, že mi jí budeš po škole zdržovat. Nezapomeň, všechno vidím.“ Pohrozila mu zdviženým prstem a odešla ke stolu za ostatními.

Chtěla jsem ji následovat, ale Edward mě zastavil.

,,Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně.

,,Alice mi dovolila asi tak půl hodiny s tebou, tak toho chci využít. Což znamená, najít si jiný stůl.“ Pootočil hlavou k nejzadnějšímu stolu v jídelně. Šla jsem tedy za ním a přemýšlela, co má za lubem.

Přidržel mi židli a když jsem dosedla, šel si sednout proti mně. Odtrhla jsem ze salátu folii, až teď jsem zpozorovala, že Edward žádné jídlo nemá.

,,Ty nemáš hlad?“

,,Ani ne, ale tobě přeju dobrou chuť.“

Edward se na mě stále díval a usmíval se. Já z toho byla značně nervózní. Nakonec jsem to nevydržela.

,,Mám snad něco ve vlasech?“

,,Cože?“ Edward nechápal. To bylo snad poprvé, co se mi ho podařilo s něčím překvapit.

,,Já jen, že na mě pořád koukáš.“ Ušklíbla jsem se a pořádně se napila vody.

,,Jak už jsem jednou povídal – fascinuješ mě.“ Odpověděl s naprostým klidem. Tohle nikdy nepochopím.

,,Sice nechápu, jak to může být možné, ale něco mi dlužíš.“ Mrkla jsem na něj. Jestli ho opravdu tak moc fascinuju, jak tvrdí, zkusím toho využít a vylámat z něj nějaké jeho tajemství.

,,Nejsi jako ostatní,“ odpověděl na první otázku. ,,Ale teď nechápu já tebe, co ti dlužím?“ zeptal se podmračeně.

,,Klidně ti to vysvětlím.“ Ještě chvilku ho potrápím. Na jeho tváři se objevovala čím dál tím větší nervozita.

,,Tak...?“ čekal na mou odpověď nebo spíš otázku.

,,Proč bys pro mě měl být nebezpečný?“ vypálila jsem rychleji než jsem měla v úmyslu.

,,Bello, řekl jsem, že ti to jednou vysvětlím, ale nejsem si jistý, jestli je na to dnes vhodná chvíle. Alice by mě zabila, kdybych tě od vašich nákupů nějak odlákal.“

,,Kdy je podle tebe jednou?“ musela jsem to ještě zkusit.

,,Možná lépe dřív, než pozdě, ale dnes to nebude.“ Tím ukončil náš rozhovor na toto téma.

,,Dobře,“ kývla jsem na srozuměnou. ,,Já si to budu pamatovat.“

,,O tom nepochybuji,“ řekl smutně a pak o něco smutněji dodal. ,,Měli bychom jít, ať nepříjdeme pozdě na naše hodiny.“

Vstali jsme a pomalým krokem se vydali zpět. Stačí přetrpět dvě hodiny a pojedu s Alice nakupovat. Třeba to jejich tajemství vydoluju z ní.

Edward mě doprovodil až k mojí třídě pod záminkou, že bych tam bez něj netrefila. Potom jsme se rozloučili a já vešla na hodinu matematiky.

Hodina matematiky i následující hodina dějepisu utekly velmi rychle. Ani jsem se nenadála a vycházela jsem ze třídy po posledním zvonění dnešního dne.

Přede dveřmi na mě čekal Edward. Byl opřený o stěnu a když jsem vyšla, zaměřil na mě veškerou svou pozornost.

,,Tak jak jsi se měla.“ Zeptal se.

,,Celkem to šlo. Uteklo to rychle.“

,,Asi bych tě měl varovat.“ Lehce se zasmál.

,,Před čím? Chystáš se mi říct, že dnešní přátelství byl omyl?“ To jsem celá já, vžycky myslet na to nejhorší.

,,Ne nechystám. Chci ti říct, že Alice se na ty vaše nákupy strašně moc těší. Hustila to do mě celou poslední hodinu a docela tě lituju. Alice je totiž nakupovací maniak, ale to poznáš sama za chvíli.“

,,Tak hrozné to být nemůže,“ nesouhlasila jsem s ním.

,,Jo máš pravdu, může to být ještě horší.“

Pomalu jsme došli před školu, kde na mě pod stříškou čekala Alice.

,,Edwarde!“ rozzuřila se. ,,Byli jsme přece na něčem domluvení.“

,,Ale jo Alice, jen sem chtěl Bellu doprovodit k autu.“ Edward na mě mrkl a moje srdce se opět zajíklo.

Všimla jsem si, že mírně prší. Šla jsem tedy obzvlášť opatrně po mokrých schodech. Přesto se mi podařilo smeknout se. Edward mě na poslední chvíli stihl zachytit a neubránil se mírnému uchechtnutí. Neměla jsem mu to za zlé. Zaprvé mě chytil a zadruhé, jsem u toho mohla vážně vypadat komicky.

Došli jsme až k mému Mini Cooperu, kde jsme zastavili, abychom se mohli rozloučit. Edward na mě kouknul s lehce trpitelským výrazem a popřál mi silné nervy. Alice po měm šlehla naštvaným pohledem a řekla něco ve smyslu, co jsi jí to zase vykládal.

Edward se tedy radši rozhodl vyklidit pole. Ještě jednou mi zamával na rozloučenou a já i Alice jsme nastoupily do auta. Pomalu jsem vycouvala z parkoviště a přemýšlela nad tím, co mě s Alice čeká.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastná – ale stejně mi kus schází 7: