Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastná – ale stejně mi kus schází 6

18.10.2009 (17:45) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5969×

Vzbudila jsem se až druhý den – příjemné odpočatá jsem hupla do sprchy. Vážně je to skvělý pocit mít ji tak blízko, o tom jsem vždycky snila. Poté co jsem se prohrábla šatníkem a zjistila, že většina mého oblečení je na roční období jaro – léto jsem usoudila, že na nákupy s Alice budu moct vyrazit už dnes. Nakonec se mi podařilo vyštrachat tmavě modré triko s tříčtvrtečními rukávy a slabší mikinu světle modré barvy. Celé jsem to doladila pro mě typickými riflemi a po shlédnutí se v zrcadle jsem usoudila, že se můžu jít nasnídat.

,,Dobré ráno,“ pozdravila mě mamka a Phil.

,,Ahoj,“ odpověděla jsem a sedla si k připraveným vajíčkům se slaninou.

,,Bylo to včera hodně těžké?“ zeptala se mě.

,,Ani moc ne, jak se ukázalo nejsem jediná nová na škole.“

,,Včera jsem se těšila, jak mi budeš všechno vyprávět a místo toho tě najdu zachumlanou v peřinách.“ Vytkla mi naoko rozzlobeně.

,,Měla jsi mě vzbudit. Sama jsem netušila, že to prospím až do dalšího dne. Taky jsem se na vás těšila.“ Usmála jsem se na ně.

,,Hlavní věc je, že už jsi vzhůru,“ promluvil Phil. ,,Renée se totiž nemůže dočkat, až ti předvede náš společný dárek pro tebe.“

,,Cože? Já dostanu dárek. A za co? Narozeniny už jsem přeci měla.“ Vypálila jsem hned několik otázek najednou, až jsem se v tom pomalu sama ztrácela.

,,Přece jsem ti včera ráno říkala, že tě možná čeká překvapení, ale když jsi spala, řekli jsme si, že to do dneška vydrží.“ Mamka se potutelně usmívala, což mě přivádělo do lehce nepokojného stavu.

,,Mami?“ zeptala jsem se.

,,Jen dočkej času, až všechno dojíš, tak uvidíš.“ Znovu se usmála a já se pustila ještě rychleji do snídaně.

Dojedla jsem v rekordním čase. ,,Tak můžem,“ oznámila jsem.

Mamka po mě hodila bundu, což jsem absolutně nechápala. Až když vstala od stolu a zamířila ke vchodovým dveřím, mi to bylo jasné. Teda jasné mi bylo maximálně to, že je to venku. Zato jsem nechápala co by tam mělo být.

,,Tadá!“ vykřikla nadšeně mamka a ukázala na malé zářivě červené autíčko značky Mini Cooper.

,,To – to je moje?“ zajíkla jsem se.

,,Jistě, že je tvoje. Naše stojí v garáži.“ Radovala se mamka.

,,Ale to přeci nejde.“ Nedokázala jsem tomu uvěřit.

,,Co by nešlo Bello, ani mě neštvi. Doma jsi taky měla svoje auto a takový problém jsi s tím něměla, pokud se tedy nemýlím.“ Zlobila se mamka

,,Já vím, že jsem měla auto, ale to bylo staré, tohle vypadá až moc nové a podle toho musela být cena.“

,,Je nové a vidíš v tom snad nějaký problém? Doma jsme museli prodat naše stará auta a tak jsme si tady koupili nová. A ty šupej do školy už máš největší čas. Tady máš klíčky, je čas ho projet, aspoň se nebudeš muset trmácet na autobus, když začíná pršet.“ Mamka mi podala klíčky a usmála se.

Skočila jsem si domů pro batoh a vyrazila ke svému málemu zázraku. Mini Coopery se mi vždycky líbily – nejspíš kvůli svému netradičnímu vzhledu, a tak jsem se nehorázně těšila, až uslyším, jak přede motor. A moje zbrklá cesta do domu a zpět se neobešla bez pár pádů a zakopnutí. Nakonec se mi podařilo dorazit až k mému vysněnému autíčku pouze s malou úhonou. Z toho zakopnutí na schodech budu mít nejspíš pár modřin, ale to mi v tuto chvíli vůbec nevadilo.

,,Mockrát děkuju vám oběma.“ Křikla jsem na mamku a Phila nadšeně.

Nastoupila jsem do svého nového autíčka. Zabouchla jsem za sebou dveře a prohlížela jsem si interiér vozu – byl naprosto dokonalý, měkoučké látkové sedadla příjemně hřály, na přístrojové desce menší stereo a já věděla jediné, tohle auto bych už za žádnou cenu nevrátila. Otočila jsem klíčkem a motor potichu zapředl. Naladila jsem ne stereu svou oblíbenou stanici a pomalu vycouvala z příjezdové cesty. Teď už mi nic nebránilo vydat se do školy. Mrkla jsem na hodinky, vážně byl nejvyšší čas – za půl hodiny měla začínat výuka.

Ke škole jsem dojela za deset minut osm. Jediné nejbližší místo k zaparkování bylo vedle stříbrného Volva. Rozhodla jsem se nehledat dál a pomalu jsme zajela vedle něho. I přes rychlé najití místa a zaparkování vedle něho mi zbývalo sotva sedm minut. Rozeběhla jsem se – směr škola. Podařilo se mi zakopnou, ale vyrovnala jsem to a neupadla jsem. Jediné co jsem věděla bylo, že mám mít angličtinu a že třída je někde ve druhém patře. Snažila jsem se předhonit čas, ale věděla jsem, že je to předem prohraná věc.

Zablýsklo se mi na lepší časy, když jsem na své cestě potkala Alice. Ta holka mi snad spadla přímo z nebe. Křikla na mě, že běžím správným směrem a že jsou to hned ty první dveře za odbočkou v pravo.

Do třídy jsem doběhla celá udýchaná, ale šťastná, že moje ,,mise“ proběhla bez úhony na mém těle. Rozhlídla jsem se a jediné volné místo bylo v zadní lavici - vedle něho. Pomalu jsem se šourala až k ní. Dosedla jsem, vybalila si věci a pomalu rozdýchávala svou zběsilou cestu. Na chvíli jsem zavřela oči, protože mi to pomáhalo rychleji uklidnit dech. Celou mou snahu přerušil učitel, který přišel do třídy.

Otevřela jsem oči a natáhla se po učebnici. Něco mi tu nehrálo, tak jsem se otočila na Edwarda. Propaloval mě pohledem, ve kterém jsem se začínala opět topit. Po malé chvíli pohled odvrátil a tím mě propustil z mého soukromého očního vězení.

,,Ahoj,“ pozdravil mě medově sladkým hlasem.

,,Ahoj,“ odpověděla jsem mu na pozdrav a snažila se soustředit na text v učebnici, což mi značne znepříjemňoval fakt, že se na mě znovu dívá.

,,Mohli bychom si po hodině promluvit?“ požádal s přehnanou zdvořilostí.

,,Už jsem ti jednou řekla, že se na tom tvém hloupém plánu nebudu nijak podílet!“ vypálila jsem ze sebe poněkud ostřeji, než jsem chtěla.

,,Nejde o tu hloupost, kterou jsem ti navrhoval včera.“ Dopověděl a lehce se usmál tím rozkošným pokřiveným úsměvem.

,,No v tom případě by to možná i šlo, ale pokud zase začneš...“ nestihla jsem dopovědět, protože mi skočil do řeči.

,,Neboj, snažil jsem se na to změnit názor nebo spíš, ta malá potvůrka měla tolik argumentů, že se nedalo protestovat. To je ta potíž, když žiješ s někým, kdo ví pomalu všechno.“ Znovu se usmál a já absolutně ničemu z toho nerozuměla, ale snad mi to vysvětlí po hodině. Teď už není nejvhodnější chvíle, zvlášť, když nás učitel už dvakrát napomenul.

Celý zbytek hodiny jsem seděla jako na trní. Stále jsem se překulovala na židli a občas pohlédla na Edwarda. Ten se na mě vždy taky podíval a přihodil ten svůj nenapodobitelný úsměv. Pokaždé, když to udělal, mnou projel podivný záchvěv. Dalo by se to přirovnat drobnému elektrickému šoku. Přemýšlela jsem nad tím, co mi před chvílí povídal. Vážně řekl, že to co říkal včera byla hloupost? Na tváři se mi rozlil široký usměv, který během chvilky vystřídal podivný škleb. Ale co když ho napadlo něco mnohem horšího, co když mi chce jenom říct, že si vymění všechny naše společné hodiny? Vždyť by se to nedalo vydržet. Proboha, co to plácám, znám ho pouze dva dny. Napomínala jsem se v duchu. Vážně nechápu co se mnou tenhle kluk dělá, nikdy jsem se takhle nechovala, tak proč teď?

Zazvonilo a já se pomalu zvedla ze židle. Věci jsem si balila pomaleji než u mě bylo obvyklé. Nejspíš poznal, že jsem nervózní, ačkoli nevím o nikom, kdo by si toho nebyl schopný všimnout. Ruce se mi třásly a párkrát mi z nich něco vypadlo.

,,Bello, vážně nemusíš mít strach. Nechystám se ti na chodbě utrhnout hlavu.“ Řekl vedle mě nejkrásnější hlas, co hlas osoba na světě.

,,Dobře, tak tedy můžeme jít,“ promluvila jsem asi po pěti minutách mého balení.

Na chodbě bylo docela dost lidí. Edward mě chytil za ruku – ta jeho byla studená jako led. Teď jsem si začínala být jistá, že je to opravdu on o kom se mi zdálo. Také mi bylo jasné, že není docela normální člověk, řekněme, který člověk je ledový jako mrazák? A Alice, ano i její ruka byla včera stejně studená, ale vždyť jsou adoptovaní. Musím znát pravdu a teď mám možnost.

Edward mě táhnul do nějaké jiné chodby až našel jednu úplně prázdnou. Koukla jsem na něj a bylo mi jasné, co přijde na řadu teď.

,,Tak to vysyp.“ Koukla jsem na něj. Mírně sklonil hlavu, aby se mi mohl podívat do očí.

,,Asi by bylo nejlepší se nejdřív představit.“ Mrkl na mě.

,,Neblázni Edwarde, včera jsme se poznali.“ Jeho pohled mě uváděl do rozpaků.

,,To není tak úplně pravda.“ Lehce naklonil hlavu do leva a já udělala automaticky to samé.

,,Co to tu zase hraješ?“ stále jsem to nechápala.

,,Jsem Edwar Cullen – to včera bylo moje zlé dvojče, které se za mě vydávalo.“ V očích mu plápolaly veselé jiskřičky.

,,Ó to jsem nevěděla, v tom případě já jsem Bella Swanová.“ Usmála jsem se na něj a malilinko jsem si oddechla.

,,Tak jsme se hezky představili a teď k jádru věci.“ Můj usměv mi zase zmizel z tváře a obavy se vrátily.

,,Prosím, asi se s tím budu muset smířit.“ Vypravila jsem ze sebe smutně.

,,Alice je někdy až přehnaně otravná. Včera mě celý den po škole zasypávala důvody, proč je hloupost se od tebe držet dál a že žádné nebezpečí z mé strany ti nehrozí. A já nakonec musel uznat, že se od tebe držet dál nechci. Něco mě k tobě táhne, jako by jsi byla půlka magnetu a já druhá a jen díky tobě se cítím úplný.“ Smutně vzdychl a jeho pohled se na chvíli odvrátil od mé tváře.

,,S tím magnetem máš asi pravdu, taky se bez tebe cítím neúplná a to tě znám jen dva dny. Myslím, že moje podvědomí tě nějak hledalo nevím, jak je to možné, ale je to tak.“ Maličko jsem se začervenala, když jsem mu vyprávěla o svých pocitech. On se na mě zase díval a nespouštěl ze mě zrak.

,,Tak můžeme být přátelé?“ zeptal se.

,,Myslím, že můžeme.“ Kývla jsem. ,,Jen jedna otázka, co znamená, že pro mě nejsi nebezpečný, jak bys vůbec mohl být?“

,,Jednou ti to vysvětllím.“ Odpověděl tajemným hlasem.

Nechápala jsem jeho poslední větu, jako kupu dalších, které přede mnou vypustil, ale zvědavost ve mně rostla.

Byl nejvyšší čas na další hodinu a tak jsme se oba vydali na cestu. Tentokrát šel každý na jinou stranu, ale já věděla, že ho dnes nevidím naposledy.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastná – ale stejně mi kus schází 6: