Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastná – ale stejně mi kus schází 1

14.09.2009 (20:00) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2342×

Jmenuji se Isabella Swanová je mi 17 let a společne se svou mamkou bydlím ve městě Pheonix. Je tu nádherně, každý den svítí sluníčko. Jsem velmi šťastný člověk i přesto, že se moji rodiče rozvedli, když jsem byla malá. Nyní se moje mamka znovu vdala za svého přítele Phila. Je velmi šťastná a díky tomu se i já cítím šťastně.

Po mamčiné svatbě jsem řešila důležité rozhodnutí. Chtěla jsem odjet do Forks za svým otcem a tím dát mamce volnost. Nakonec mě společně s Philem přesvědčili, že nemusím nikam odjíždět. Bylo to velmi dlouhé přemlouvání, jelikož jsem si stála za svým, že si mamka musí vybírat mezi mnou a Philem. Phil totiž hraje fotbal a kvůli tomu musí hodně cestovat. Když ale dostal místo tělocvikáře ve Pheonixu, bylo rozhodnuto.

Sama jsem nikdy nechápala proč jsem tak šťastá. Nejsem jako jiné holky, nemám ani kluka a abych pravdu řekla ani moc přátel. Jsem spíš samotářka věčně zahleděná do nějaké knížky. S dobrou knihou a svým klidem jsem dokázala vydržet klidně celý den. Nikdy bych netušila, že se můj klid může rozsypat jako krabička od sirek.

Stalo se to jednou v noci. Vždy jsem měla až přehnaně živé sny, ale tento byl něčím zvláštní. S trhnutím jsem se probudila a zamžourala na budík. Bylo teprve půl druhé ráno. Snažila jsem se rozvzpomenout na onen sen, který ve mně zanechal ten divný pocit. Nedokázala jsem ani určit co to je za pocit. Cítila jsem se velice prázdná, jakoby mi něco scházelo. A nejvíc ze všeho jsem byla nešťastná. Nebyla jsem schopna vybavit si ten sen a to mě dokonale ubíjelo.

Celé se to opakovalo ještě několik dalších nocí. Pokaždé jsem se s trhnutím probudila, ale nebyla jsem schopná vzpomenout na sen, co se mi zdál. Bylo to čím dál tím horší den ode den, noc od noci jsem si přála vybavit si vše z toho snu, doufala jsem, že se mi to jednou podaří. Doufala jsem v to, že se mi podaří odstranit ten blok z mojí mysli, který vždy po mém probuzení uzamkl můj sen na deset západů a zahodil klíč. Došlo to až tak daleko, že jsem si pořídila knihu o snech. Nepomáhalo nic, tak jsem se rozhodla zkusit si toho nevšímat. Ačkoliv pro mě bylo stále těžké probouzet se ze snu a nikdy nevědět o čem je. Postupem času se mi podařilo srovnat se s tím natolik, že jsem brala moje noční buzení jako samozřejmost. Mamka mi nabídla prášky na spaní, ale já s díky odmítla. Zas tak špatně na to nejsem, abych do seba musela ládovat prášky.

Už to byl pomalu měsíc, kdy jsem se každou noc probouzela z toho snu nesnu a já se chystala znovu ulehnout. Došla jsem do koupelny a dala si osvěžující horkou sprchu, poté jsem si vyčistila zuby a šla zpět do pokoje, kde jsem se převlékla. Lehla jsem si do postele a rozsvítila malou lampičku. Otevřela jsem rozečtenou knihu a dala se do čtení. Někdy během čtení jsem usnula. Opět jsem se probudila a s trhnutím se posadila na posteli. Na tváři se mi objevil vítězoslavný úsměv. Konečně jsem si po necelém měsíci dokázala vybavit ten sen. Podívala jsem se na budík bylo opět půl druhé ráno jako první noc co se mi sen zdál. Lampička vedle na nočním stolku svítila jasným světlem. Přemýšlela jsem nad snem a dívala se do světla vycházejícího z lampičky. Jakoby jediné co jsem potřebovala k vybavení snu bylo světlo. Před tím jsem se vždy probudila do tmy, která zahalila můj sen ještě do větší tmy. Nyní tu bylo světlo, které mi pomohlo vzpomenout.

Sen byl krásný seděla jsem na nádherné kruhové loučce a dívala se na noční oblohu. Mezi miliony stříbrných hvězd jsem spatřila jeden pár očí. No co proč by tam nemohly být vždyť je to jen sen. To co mě na nich tolik zaujalo byla jejich barva tekutého zlata. Nikdy jsem u nikoho takové oči neviděla. Byly plné něhy a mě mrzelo, že si k nim nemůžu vybavit žádnou tvář. Nechala jsem rozsvícenou lampičku a znovu ulehla. Doufala jsem, že se mi sen bude zdát znovu a podaří se mi vidět celý obličej a ne jenom ty nádherné oči.

Ráno jsem se probudila lehce podrážděná. Byla jsem sice šťastná, že jsem konečně zjistila co se mi zdá, ale poté co jsem usla se sen už neopakoval. Zhasla jsem lampičku, kterou jsem předtím nechala svítit a odešla do koupelny. U snídaně jsem skoro nepromluvila, stále jsem přemýšlela nad barvou těch nádherných očí. Mamka do mě musela drknout, abych vůbec vstala ze židle. Rozhodla jsem se vyrazit na pláž. Ve škole jsme měli prázdniny, tak si je alespoň pořádně užiju. Vzala jsem si deku a rozloučila se s mamkou a Philem. Na pláži bylo nádherně, až mě zamrzelo, že jsem na ní po takovou dobu zanevřela. Lehla jsem si blíž k moři, takže mi vlnky šplouchaly o nohy. Vystavila jsem svoji světlou pleť slunečním paprskům s vědomím, že stejně nedostane snědší barvu a zavřela oči. Chtěla jsem si představit sen z minulé noci, ale nešlo to. Po chvíli jsem to vzdala a zaposlouchala se do šumění moře. Bylo to velmi uklidňující, až mě nakonec tento zvuk uspal. Zdál se mi opět sen o krásné loučce, ale tentokrát jsem na ní nebyla sama. Vedle mě někdo seděl, ale pokaždé, když jsem vzhlédla, abych mu viděla do tváře uhnul pohledem. Nebyla jsem schopna zjistit, kdo to je. Po chvíli mi to přestalo být příjemné a tak jsem se zvedla k odchodu. Dotyčný mě chytil za ruku. Nejspíš nechtěl abych odešla. Jeho dotyk ve mně vyvolal podivný záchvěv elektřiny a to i přesto, že měl ruku ledovou, tak jako kdyby jí předtím měl alespoň půl hodiny v mrazáku. Znovu jsem se podívala dolů, ale do jeho tváře nebylo vidět. ,,Neodcházej,“ zašeptal a mě dokonale odzbrojil jeho sametový hlas.

,,Kdo jsi?“ zeptala jsem se.

,,Jsem...“ a v tu chvíli jsem se probudila. Byla jsem značne dezorientovaná. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, že stále ležím na pláži a že už se pomalu stmívá. Po malé chvíli se mi podařilo vstát, složit deku a vydat se na cestu domů. Ještě že náš dům byl takový kousek od pláže. Navečeřela jsem se a šla si dát sprchu. Došourala jsem se do pokoje, kde mě přivítala moje měkoučká postel. Svalila jsem se na ní a přehodila přes sebe deku. V mírném očekávání jsem se ponořila do pro mě po dlouhé době bezesné noci. Druhý den se mi nechtělo z postele. Byla jsem smutná a naštvaná zároveň. Konečně jsem si uvědomila, jak je pro mě ten sen důležitý a jak jsem na něm závislá. Něco ve mně mi říkalo, že osoba ze snu je skutečná, že ty zlaté oči někomu patří, jen nevím komu, ale já na to jednou přijdu. Cítím to. A když se to nepodaří, pokusím se ji najít. Ale co to plácám, jak bych někoho mohla najít, jen podle očí. Vždyť může být kdekoliv. Můžu jen doufat, že se jednou s někým takovým potkám, ale šance je velmi malá. I když ten zvláštní pocit mi říká, že se jednou potkáme a než se tak stane, bude ve mně stále ten prázdný pocit, jakoby mě kus chyběl.

Shrnutí

Další

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastná – ale stejně mi kus schází 1: