Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny nebo budoucnost? 1.

30.09.2009 (21:00) • Alma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1353×

1.

Stála jsem uprostřed černého lesa a čekala. Nevěděla jsem, proč stojím o půlnoci osamocená v černém lese nebo na co vůbec čekám. Byla jsem si jistá, že tu jsem z nějakého důvodu, že se co nevidět něco stane.

Nemusela jsem čekat dlouho. Z houští ke mně mířila vysoká postava. Něco držela v náruči. Byla schovaná ve stínu, takže jsem nedokázala rozpoznat kdo to je a co nese. Viděla jsem však, že to sebou zběsile škube. Zaslechla jsem také zoufalé vzlyky. Co to může být?

Téměř vzápětí jsem to spatřila. Postava na krátký okamžik prošla pod škvírou mezi stromy, kterou sem dopadal úzký pruh měsíčního světla. Stačilo to, aby mě ten pohled dostatečně vyděsil.

Byl to muž. Vysoký, urostlý, mastné vlasy mu spadaly do tváře zkroucené do zběsilé grimasy. On samotný by mě dokázal dostatečně vyděsit ovšem nebyl to on, koho jsem se lekla. Byla to mladá, sotva dvacetiletá, křehká dívka v jeho náruči, zuřivě zápasící o svobodu. Byla bledá, k smrti vyděšená.

Neznámý ušel ještě pár kroků ke mně a pak ji shodil na zem. Bála jsem se, aby mě nezahlédl, ale zároveň jsem chtěla té nebohé dívce pomoct. Jenže nemohla jsem nic dělat. Nedokázala jsem se hnout z místa ani křičet o pomoc. Jako bych ani neměla tělo. Jen oči, které přihlížely téhle hrůze.

Dívka, neschopná postavit se na nohy, se začala plazit po zemi. Byl to zoufalý pokus o útěk. Neúspěšný. Muž ji popadl z kotníky a přitáhl si ji zpět k sobě. Z hrdla se ji vydral vyděšený výkřik. Vzlyky ji otřásaly tělem.

„Prosím, prosím, ne.“ Žadonila mezi vzlyky zlomeným hlasem. Tušila co ji čeká, stejně jako já. Ničilo mě, jen tak tomu přihlížet. Nechtěla jsem to vidět, ale nedokázala jsem zavřít oči. Jako by mi bylo určeno to vidět. Ale proč?

Muž se jejím prosbám hlasitě vysmál. Přiklekl si k ní a přišpendlil ji k zemi. Neměla kam uniknout, neměla žádnou naději. Jedním pohybem svalnaté paži z ní strhl už tak roztrhané šaty. Škodolibě se při tom usmíval.

„Pěkná.“ Řekl jízlivě a přejel jí pohledem od hlavy k patě.

„Ne. Ne. Prosím.“ Vzlykala dál dívka. Po celém těle se třásla a plakala.

Znovu se jen zasmál a dalším trhnutím ji roztrhl spodní prádlo. Dalších pár vteřin mu trvalo rozepnout si kalhoty a potom do ni tvrdě, dychtivě a surově vnikl. Dívka vykřikla zděšením a bolestí. Kdybych mohla odvrátila bych od toho mučivého úkazu zrak. Nechtěla jsem to vidět. Nechtěla jsem vidět její utrpení a škodolibou radost toho bídáka. Ale stejně jako ona jsem neměla na vybranou. Nemohla jsem tomu uniknout.

Muž na ni dorážel tvrději a tvrději. Pomalu ji opouštěly síly. Už přestávala vzlykat, jen se třásla. Omdlívala.

Nocí se rozlehl divoký, skoro zvířecí výkřik uspokojení. Byl to ten nejhorší zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Konečně ta bestie vstala. Na tváři mu dál pohrával spokojený, škodolibý úsměv. Zapnul si kalhoty a pomalými kroky odcházel. Opouštěl to místo a zanechával tady tu ubohou dívku, polomrtvou děsem.

Probudil mě vyděšený křik. Prudce jsem se posadila na posteli. Byla jsem zmatená, když jsem si uvědomila, že to já jsem křičela. Prudce jsem oddychovala a třásla se po celém těle. Těkala jsem pohledem po temném pokoji. Podívala jsem se směrem k oknu. Byla tma. Muselo být krátce po půlnoci.

Zaslechla jsem spěšné kroky a hlomoz několika hlasů. Podívala jsem se směrem ke dveřím. Ty se prudce otevřely a v nich stál můj otec a za ním matka. Nepochybně jsem vzbudila celý dům.

„Alice.“ Přiběhla ke mně matka. Vypadala vystrašeně. Ovšem její strach byl jen minimum toho mého.

Stále jsem seděla ve stejné pozici neschopná pohybu. Třásla jsem se a po tvářích mi stékaly horké slzy. Skoro jsem přes ně neviděla. Pomalu mi začínalo docházet, co jsem viděla. Měla jsem to před očima. Pořád dokola a dokola.

Urostlý muž… Vyděšená dívka… Znásilnění…

Nedokázala jsem ten obraz vymazat z paměti. Chtěla jsem tomu uniknout, ale stejně jako v tom snu jsem byla naprosto bezbranná. Pevně jsem sevřela víčka a plácla sebou na postel. Pěstmi jsem si silně protírala oči, ve snaze dostat tu hrůzu nějak pryč.

„Alice.“ Ozval se další zmatený hlas. Tentokrát otcův.

Nevšímala jsem si jich. Oni tu nebyli. Byla tu jen ta dívka a ten strašný chlap. Pořád… pořád… pořád… Mučilo mě to. Už jsem to nechtěla vidět.

„Pane bože.“ Vydechla jsem a spustila ruce. Stejně to nijak nepomáhalo. Nijak…

„Alice, co se stalo?“ další známý hlas. Sestra.

Otočila jsem hlavu směrem, odkud jsem slyšela její hlas a pomalu otevřela oči. Dívala se na mě ustaranýma a vyděšenýma očima. Přelétla jsem pohledem po všech shromážděných. Kromě rodičů a Moniky tu byla ještě naše hospodyně. Ze všech stran na mě koukaly čtyři páry zmatených očích. V každé tváři, do které jsem pohlédla, se zračila stejná, nevyřčená otázka. Co se stalo?

Co se vlastně stalo? Sama nevím. Bylo to tak strašné, odporné a až příliš… skutečné. Měla jsem pocit, jako by se to skutečně stalo. Že někde v lesích…

Ne, nesmím takhle uvažovat. Kdo by si zasloužil to, co jsem viděla? To ubohé děvče. Kdyby to byla pravda… Ne. Není to pravda. Nemůže být. To prostě není možné. Nevím, jak mě vůbec mohlo napadnout.

„Alice. Alice, co je?“ Monika mě držela v náruči a konejšivě hladila po zádech. Teprve teď jsem si uvědomila, že brečím. Už to nebyly jen osamocené slzy. Oplakávala jsem osud té dívky, i když se to nestalo. I na sen to bylo až příliš brutální. Bože…

„Ta dívka… muž… les… křik… bože…“ drmolila jsem nesmyslně mezi vzlyky.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se mě otec.

Podívala jsem se na něj skrz závoj slz. Přerývaně jsem jim řekla, co jsem viděla. Vylíčila jsem jim to téměř celé. Akorát u toho nejhoršího jsem se zasekla a nebyla schopná pokračovat. Raději jsem to přeskočila. Určitě si každý domyslel, co se stalo.

Když jsem skončila s vypravováním, všichni vypadali značně vyděšeně. Jenže nejvyděšenější jsem byla já. I když už věděli, co se stalo, neviděli to na vlastní oči. Nebyli toho nedobrovolným svědkem. Nemuseli se na to dívat. Nemuseli čelit tomu odporu. Nikdy přesně nepochopí. To zděšení té mladé dívky. Ne, nepochopí.

„Byl to jen sen.“ Prohlásil po chvíli ticha otec.

Přikývla jsem. Ano, byl to jen sen, i když jsem si tím nebyla tak docela jistá. Copak může být sen tak… tak… Nenacházela jsem to správné slovo. Jenže, jestli to nebyl sen, tak co to teda bylo?

„Měla bys jít spát. Vypadáš unaveně.“ Ozvala se matka.

„Ne. Ne. Prosím.“ Sevřela jsem pevněji Moničinu ruku, která stále spočívala na mém rameni. Spát? Ne, já nechci spát. Cokoliv jenom to ne. Nechci se tam vrátit.

„No tak, Alice, byl to jen sen.“ Utěšovala mě matka.

„Já nechci.“ Už jsem zase vzlykala. „Mám strach. Bojím se zavřít oči. Nechci… nechci to znovu vidět. Prosím…“ drmolila jsem pořád dál a dál.

„Pššš.“ Konejšila mě Monika. „Zůstanu tu s tebou. Budu tu s tebou. Neboj, nic se ti nestane.“ Utěšovala mě jak malé děcko, ale byla jsem ji za to vděčná. Nechtěla jsem být sama. Bála jsem se, že když odejdou, vrátí se to ke mně.

„Dobře. Dobře.“ Přikyvovala jsem.

„Pojďme.“ Slyšela jsem zašeptat otce a chvíli na to jsme zůstaly v pokoji samy. Bylo to takhle lepší. I když jsem nechtěla být sama, nechtěla jsem ani přílišnou pozornost. S Monikou mi bylo dobře.

„Mám zhasnout světla?“ zeptala se mě, když jsme si lehly.

„Ne.“ Odvětila jsem rychle s malým náznakem hysterie v hlase.

„Dobře.“

„Děkuji.“ Zašeptala jsem potichu. Začínala jsem být vyčerpaná, ale ze všech sil jsem s tím bojovala. Nechtěla jsem zavřít oči. Co když se to všechno vrátí? To už bych neunesla.

„Spi.“ Řekla namísto odpovědi.

„Nechci. Bojím se.“ Odporovala jsem unaveným hlasem. Netušila jsem jak dlouho ještě dokážu zůstat při smyslech.

„Neboj, jsem tu s tebou.“

„Hmm.“ Zamručela jsem. Únava mě přemáhala čím dál tím víc. Slyšela jsem, že ještě něco řekla, ale nevím co. V tu chvíli spánek vyhrál.

Když jsem se znovu probudila, bylo už světlo. Úlevně jsem si oddychla, když jsem si uvědomila, že mě žádní můra nepronásledovala. Cítila jsem se svěže a odpočatě, ale obraz předešlé noci jsem pořád nedokázala úplně vymazat z paměti.

„Dobré ráno, ospalče.“ Pozdravila mě Monika.

„Hmm.“ Zamručela jsem místo odpovědi a protáhla si ztuhlé svaly. Byla jsem ráda, že mám tuhle noc už za sebou. Zároveň jsem se začínala děsit té příští. Co když se to bude opakovat? Ne, na to teď nesmím myslet nebo si to ještě vědomě vyvolám.

„Tak vstávej, jde se na snídani.“ Prohlásila Monika a strhla ze mě přikrývku. Poslechla jsem ji a vyskočila z postele.

Se smíchem jsme s Monikou vešly do jídelny. Otec i matka už snídali. Celou místností se nesla vůně čerstvého pečiva a teplé kávy. Zasedla jsem si ke stolu a s chutí se pustila do jídla. Snažila jsem se zapomenout na ten hrůzný výjev v mé mysli, proto jsem s Monikou žertovala a plánovala, co budeme dnes dělat. Matka se přidala k naší konverzaci a otec četl ranní noviny. Zamyšleně nad nimi kroutil hlavou, jako vždy, když s něčím nesouhlasil nebo se mu něco nelíbilo.

„Copak je nového, otče?“ zeptala jsem se ho. „Co chytrého zase vymysleli naší dokonalí politici?“ Monika i já jsme se zasmály, ale otec si toho nevšímal. Čelo se mu dál krabatilo, jak se mračil.

„To je strašné.“ Zvolal po chvíli. „Poslechněte si tohle.“ Vyzval nás. Se zájmem jsem se na něj dívala a čekala až začne číst. „Od včerejšího podvečera se pohřešuje nějaká dívka, která prý zmizela pár minut po tom, co opouštěla biograf. Já jsem vám vždy říkal, že nemáte chodit samy. Naposledy ji prý viděl jakýsi mladík před biografem, ale domů už nedošla. Strašné.“ Postěžoval si ještě. „Je tu přiložená i fotografie.“ Dodal.

„Ukaž.“ Natáhla jsem se po novinách. Se stále zamračeným výrazem mi je předal.

Podívala jsem se na fotografii přiloženou k článku. Zalapala jsem po dechu. To snad není možné. To nemůže být pravda.

„Alice, co se děje? Znáš ji?“ přes rameno mi nakukovala Monika.

„Ne.“ Odpověděla jsem popravdě.

„Tak co se děje?“

„To…“ musela jsem si odkašlat, abych byla schopná pokračovat. „To je ta dívka z mého snu…“

Shrnutí

Autor: Alma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sny nebo budoucnost? 1.: