Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 4. kapitola

16.08.2009 (11:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7744×

4,

Jake

Nesouhlasil jsem s Beliným rozhodnutím. A ani nikdo se smečky. V Samově hlavě jsem viděl Bellinu smrt. Omlouval se mi, že to tak bude nejlepší. Bezpečnost našich rodin a všech tady je důležitější než život jednoho člověka. Musíme je chránit! To stvoření nesmí přijít na svět. Vypadalo by to jako nehoda“ Roztrhaná zvířetem. V myslích ostatních jsem viděl strach z toho „monstra“ a souhlas, jinak to nejde.

Nevydržel jsem to, jejich myšlenky... Musel jsem se proměnit zpátky v člověka. Šel jsem domu, cestou mě odchytil Sam s Quilem.

„Jaku, věř mi, tak to bude nejlepší. Toho upírského plodu se musíme zbavit. Mysli na lidi které musíme chránitp“ přesvědčoval mě Quil.

„Zapomínáš na Bellu, ona je taky člověk!“ vztekal jsem se.

„Je to člověk, kterýmu na ostatních lidech nezáleží, záleží ji jen na tom monstru. Sám moc dobře víš, že se toho nevzdá. Teď jdi domu, dnes nám stejně nebudeš k ničemu. Ber to jako rozkaz! My to zařídíme,“ poručil Sam.

Udělalo se mi z nich špatně. Chystal jsem se po nich skočit, když jsem ucítil ten puch Viktorie! Byla blízko a musela tam být dlouho, než ji vítr prozradil. I oni to ucítili. Než se proměnili, křikl na mě Sam „Ty jdi domu!“  Chtěl jsem jít taky, ale v hlavě se mi zrodil plán...

Musel jsem využít toho že smečka šla po Viktorii, aspoň k něčemu ta pijavice byla dobrá. Takhle nám dala čas, aby jsme s Bells zmizeli. Běžel jsem domu a v rychlosti jsem si sbalil pár věcí, z poličky si vzal peníze na neočekávané výdaje a Billymu napsal omluvný dopis. Stejně to nepochopí.

Ve vlka jsem se proměnit nemohl, to by hned viděli můj plán a svojí motorku jsem měl u Belli, tak jsem si vzal její. Teď se to docela hodilo. Můj plán se dařil skvěle.

Bella

Po tom co Jakob odešel, začala jsem se bát. Měla jsem strach o své dítě. S ním jako by má díra v hrudi byla zašitá, i když tam pořád byla...

Jakob měl pravdu, co řeknu Charliemu? Ležela jsem na posteli a v ruce fotku svého děťátka a druhou si hladila bříško. Budu muset odejít. Peníze na vysokou mi na pár měsíců vystačí. A než začnu být hodně těhotná, tak bych mohla pracovat... Musím si to pořádně rozmyslet.

„Možná při tom umřeš!“ Vybavila se ni Jakova slova. Já neumřu, teď už mám pro co žít!! Nemůžu nechat to maličké na světě samotné.

Zakručelo mi v břichu, ještě před pár dny bych to ignorovala. Jenže teď už nešlo o mě. Tak šup vybrakovat ledničku. Využila jsem toho rovnou jsem Charlimu udělala zapečené těstoviny, bude mít hlad až přijde ze služby.

Pak jsem se vrhla na úlohy do školy, byli sice až na příští týden, ale aspoň je budu mít z krku a zbyde mi víc času se pak učit na laborky, který nás čekaly.

. . .

Probudil mě hluk ze zdola, pane jo, já při tom učení usnula.  Nejspíš to bude Charlie. Koukla jsem se na hodiny, bylo teprve půl čtvrtý a táta se vrátí nejdřív až po šestý.

Rozbušilo se mi srdce a začla jsem se v rychlosti koukat po nějakém ostrém předmětu.

„Bello!“ Byl Jake.

Přiřítil se rychlostí tornáda do mého pokoje „Bells, sbal si rychle nejnutnější věci. Musíme odtud. Rychle!“ Nestíhala jsem ho, vypadal zoufale a já nevěděla co se děje.

„Co...  co se děje?! Proč se mám balit?“ nechápala jsem.

Bello, prosím.. Poslechni mě. Sbal si jen to nejnutnější. Smečka se tě rozhodla zbavit a já s tím nic nemůžu dělat, musíme zmizet! A to hned. Dokud je smečka na lovu té pijavice.“

Byla jsem zmatená, nevěděla jsem že život může být tak krutý...

„Jakobe, Proč?“

„Proč co, Bells?“

„Proč mi pomáháš, vždyť ty...“ Nenechal mě dopovědět.

„To nic Bell. Víš já tě  taky miluju a nesnesl bych kdyby ti někdo ublížil!“ řekl to s takovým něžným výrazem v očích, až se mi z toho málem podlomila kolena..

I můj anděl mě miloval. Než odešel i se slovy že lhal a že ho už nikdy neuvidím, jeho ani jeho rodinu..

„ To po tobě nemůžu žádat, vrať se za Billym. Potřebuje tě! Já tě nemůžu vytrhnout z tvého domova, stačí budu muset odejít já.“

„To je právě to... J-já nemůžu tě opustit. Potřebuju tě. A ty potřebuješ mě. Jde po tobě ta zrzavá krvežíznivá potvora a sama se neubráníš.“ Vzal mě za ruku a jemně políbil.

„A teď pojď, pomůžu ti zabalit. Musíme odjet dřív než se kluci vrátí z honu, a Charlie se nejspíš příjde každou chvíli z práce. Venku na nás čekají motorky, tak se teple obleč. Já jdu zatím zabalit nějaké jídlo na cestu.“ A už byl pryč.

Srdce mi tlouklo o závod a nešlo uklidnit. Čekala jsem že budu muset za nějakou dobu odejít, už kvůli děťátku. Ale tak brzy? To ne. Neměla jsem čas si to pořádně rozmyslet.

V batohu jsem měla zabaleno pár věcí. Nebylo toho moc, jen to nejnutnější, víc se do něho nevešlo. Oblékla se a připravila si kožené rukavice, bez nich by mi na motorce umrzli prsty.

Ještě jsem do batohu zašoupla knížku se svýma úsporama na vysokou. Teď se hodí.

S radostí jsem vyměnila vyšší studium za svého malého andílka. Nad tou představou jsem se musela usmát.  Pane Bože... málem bych zapomněla a vyndala jsem ze šuplíku fotku svého děťátka a zastrčila si jí do kalhot. Chtěla jsem ji mít u sebe.

Pomalu jsem se rozhlížela po pokoji, jako by to bylo nedávno, co jsem se sem přistěhovala. Teď mě hlodal pocit, že se sem již nevrátím. Nikdy už možná neuvidím Charliho.

Zavřela jsem za sebou dveře a sešla po schodech dolu. Jake mi vzal batožinu a šel ji připevnit na motorku.

Nikdy mě nenapadlo že můj odchod mě bude tak bolet.

Chudák Charlie. Co s nim teď bude? Jak mu to mám vysvětlit? Co mu mám říct? Jak se sním mám rozloučit? Nechtěla jsem mi způsobit svým odchodem bolest. V ruce se mi chvěl papír, divím se že mi ještě z ruky nevypadla tužka.

Proč je to tak těžké?

------

Tati,

Vím, že je to tak

nejlepší. Promiň, nechci

ti ubližovat, ale musím odejít.

Je tu pro mě moc bolestných

vzpomínek.

Nehledej mě, budu v pořádku.

Sbohem.

S láskou tvoje  Bella

------

Dopis jsem nechala na stole a na obálku připsala že večeři má v troubě. Stejně nejspíš na jídlo nebude mít pomyšlení.

Teď už vím jak si připadá člověk, bez domova.

Ještě naposledy jsem se posadila ke stolu v kuchyni a zavolala Jaka.

„Musíš tu zůstat, Jaku,“ spustila jsem. „Zůstaň tu prosím, nekaž si kvůli mě život. Musíš chodit do školy a bránit své lidi a žít šťastně svůj život. Takový se mnou nikdy mít nebudeš. Jsem magnet na pohromy. Miluju tě, ale miluju i Edwarda, i když mi zlomil srdce a kus si vzal sebou. A miluju to dítě co v sobě nosím. Chci aby jsi to všechno věděl.“ Přes slzy jsem neviděla.

Setřel mi je a pohladil po vlasech a do ouška mi zašeptal, „ Bell, moje Bellinko, miluju tě z celého srdce. Napravím tu ošklivou vzpomínku, co ti nechal na srdci. A tvé dítě budu milovat jako své. To ti slibuju Bells,“ dopověděl a rty se mi otřel o lalůček a pomalu se přesunul k mým rtům a jemně je políbil.

Bylo to tak jiné... příjemné...  horké...

Vyvolalo to ve mě vzpomínku na mého medového anděla, na naší noc.

Jakob se ode mě odtáhl a pozřel se mi do očí.

„ Teď mě budeš potřebovat víc než kdy jindy,“ pronesl a hodil po mě svým širokým úsměvem

„Budu u motorek,“ řekl a odešel.

Teď mě čeká dlouhá cesta po neznámých silnicích, ulicích, městech (s i) vedle neznámých lidí. Nový život. Já Jake a můj malý andílek v mém bříšku.

„Teď si moje jediná hvězda na obloze... Neboj se, u mě v bříšku jsi v bezpečí a můžeš tam zůstat jak dlouho budeš chtít,“ zašeptala jsem mu mezitím co jsem ho hladila.

A já se budu těšit na den, kdy tě poprvé sevřu ve svém náručí...

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 4. kapitola: