Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 39. kapitola

04.11.2009 (13:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 10411×

39,

To co jsem spatřila, mě ohromilo. Přede mnou stálo nádherné vypracované mužské tělo jen v ručníku okolo pasu.

„Emmette.“ Vydechla jsem.  „Tebe jsem se ale lekla.“

„Jéé.. Rose.“ Řval na celí barák. „Mám jí! Nachytal jsem jí. Moucha se nachytá na cukr a Bella na okurky!“ řechtal se na celé kolo. „Já to věděl.“

„Kdyby jsi tu sklenici alespoň otevřel.“ Zavrčela jsem na něj. A snažila se jsem se dál dostat k těm křupavým okurčičkám. A Emmetta popadl ještě větší záchvat smíchu.

Za ním se objevila Rose jen v župánku. „Promiň Bello, je to puberťák.“omlouvala se mi. „Takhle si utéct uprostřed relaxace. To si vypiješ.“ Zasyčela tiše Emmettovi, až ho smích přešel. A začala jsem se pro změnu smát já jemu.

„Ale pusinko, to byl vědecký výzkum. Já musel... S Jasperem jsem se vsadili, že těhotný jsou závislí na okurkách a na někom jsem to vyzkoušet musel. Bella je jediná, kterou znám. Pusinko..“ žadonil u Rosalie, ale ta byla neústupná.

„Měl by jsi se jít obléct.“ Upozorňovala ho.

„Ale pusinko, jsem hezkej chlap...“ odmlouval jí pyšně jako malé děcko. Ale to ho už nasupeně táhla zpět do pokoje.

Tak oni se o mě ještě budou sázet? Kam jsem se to jen dostala, zakroutila jsem nad tím hlavou.

Uslyšela jsem vedle sebe smích. „Ukaž, otevřu ti to.“ Nabídl se Edward a vzal mi sklenici z rukou. Byl celý rozzářený, vypadal tak šťastně, až mi z toho poskočilo srdíčko.

„Měl jsi mě varovat. Připadám si jako pokusný králík.“ Vyčetla jsem mu s úsměvem.

„Promiň, věděl jsem že uzavřeli nějakou sázku, ale jakou. To mi neukázali.“ Omlouval se mi. „Teď mi ale pověz, jak to že nespíš?“ dodal vyčítavě a podal mi sklenici.

„Nechtělo se mi.“ Zamumlala jsem s okurkou v puse. „Nudím se.“ Dořekla jsem sklesle a sedla si ke stolu.

Ani nevím jak, a sklenice byla prázdná. Začala jsem se ohlížet ještě po něčem k zakousnutí. Pohled mi padl na ledničku a napadlo mě zda by se tam něco našlo, i když jsme se zrovna nastěhovali.

„Esmé ti udělala zapečené brambory. Dáš si?“ zeptal se mě Edward a já jen kývla. Připadalo mi jako by se můj život točil jen kolem jídla, miminka a jídla, spánku a zase jídla...

Sotva jsem se otočila, už se mi v mikrovlnce hřál vrchovatý talíř brambor.

Celou dobu, co jsem jedla, mě Edward zaujatě pozoroval. Ani mě po sobě nenechal umýt talíř. Začala jsem být z toho nervózní a rozčílila se.

„Chováš se ke mě jako bych byla nemohoucí.“ Zařvala jsem na něho a odešla do svého pokoje. Jeho jsem tam nechala stát celé zmateného. Možná jsem to trochu přehnala, ale teď jsem neměla náladu to řešit. Práskla jsem za sebou dveřmi a s pláčem si lehla do postele. Byla jsem ráda, že tu nikdo nespí, jinak bych všechny svým výstupem vzbudila. To mě ještě víc rozlítostnilo a raději jsem své vzlyky schovala do polštáře.

„Šššš...“ ozvalo se vedle mě. Ani mě nepřekvapilo, že jsem ho neslyšela přijít.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho zmateně. Divila jsem se, že ještě potom chce být se mnou.

„Nemůžu tě nechat se takhle trápit, nesnesu to.“ Řekl a přitáhl si mě k sobě. „Miluju tě. Ššš...“

„Promiň mi to, nechtěla jsem na tebe takhle vyjet.“omlouvala jsem se mu zdrceně a byla ráda, že je tu semnou.

„To nic lásko, za to ty nemůžeš. To ty hormony.“ Řekl  mi, až moc spokojeně.

„Proč mám takový pocit, že tě to těší?“

„Protože máš pravdu, těší mě to.“ I když jsem mu neviděla do obličeje, přísahala bych, že se usmívá. „Moc rád s tebou tohle období prožívám a toto, k tomu patří. Za celých sto let mé existence jsem větší štěstí neprožil. Klidně si mi můžeš nadávat jak chceš, patří to k tomu a jsem za to vděčný.“ Políbil mě do vlasů. „Stejně na tebe budu dávat pozor a rozmazlovat tě, to je teď moje práce. A jí budu vykonávat jak nejlépe to jde.“ Slibně dodal.

„Ale já si pak připadám zbytečná, když mě nenecháte nic dělat.“ Svěřovala jsem se mu se svým trápením.

„Lásko, ale naše děťátko ti dává zabrat ještě víc než normální lidské dítě. Musíš se víc šetřit a být silná pro to maličké.“ Domlouval mi a rukou zabloudil na mé bříško. „Starat se něj je moc namáhavé a  tu péči máš na starost jen ty sama. Tak nám dovol, ať ti s tím alespoň trošku pomůžeme. Tím, že se my budeme zase pečovat o tebe. Dělá nám to všem ohromnou radost.“

„Ale..“ namítla jsem, ale nenechal mě domluvit.

„Copak nevidíš jaký nám dáváš ohromný pocit štěstí. Nevíš snad Esmé, jak se jí vždycky rozzáří oči, když se může o tebe může starat. Rose, která se tetelí blahem z miminka, že se od té doby ani jednou nezamračila. Emmett s Jasperem se pořád nemůžou dohodnout jestli to bude holčička nebo kluk. A Alice má zase před sebou novou výzvu. V životě nenakupovala těhotenské šaty ani oblečky pro miminka. Nikdy se na nakupování takhle netěšila. Carlisle denně kouká do svých knih a pořád nemůže uvěřit, že bude mít vnouče. Ještě je z toho v šoku.“ Nad tím se Edward rozesmál a já se k němu přidala..

To co mi říkal, jsem už dávno věděla, ale potřebovala jsem to i slyšet. Pořád jsem tomu všemu odmítala uvěřit. Bála jsem se, že se jednoho dne probudím a zjistím, že to byl jenom sen.

„Zůstaneš tu semnou?“ zeptala jsem se ho s naději v hlase.

„Nic jiného si nepřeji.“ Zašeptal mi slastně a já vyhledala jeho rty. Milovala jsem tu sladkost.

„Měla by jsi spát, lásko. Ta cesta byla dlouhá a ty musíš být unavená.“ Zachumlal mě do přikrývek a začal mi broukat mou ukolébavku. Bylo to poprvé co jsem jí od jeho odchodu slyšela. A já se neubránila slzám.

Hned si toho všiml a přestal. Cítila jsem jak je zmatený, jak neví jestli se mě může zeptat proč pláču. Jen si mě ještě víc přitáhl k sobě. Jako by se bál, že se mu z jeho náručí vypařím.

„Měl by jsi složit novou ukolébavku.“ podotkla jsem a ucítila jsem jak se zachvěl.

„Tobě už se nelíbí.“ Zeptal se mě smutně.

„Líbí, ale je moje. A jednu budeme potřebovat pro miminko.“ Vysvětlila jsem mu.

„Hrozně rád.“ Vyhrkl šťastně.

A já usnula za tónů své ukolébavky...

. . .

Každou noc usínala v mém náručí, už se jí nezdáli žádné noční můru ani nekřičela ze spaní. Jen slastně mlaskala a nebo tiše šeptala mé jméno. Každý den, už čtrnáct dnů od našeho příjezdu sem. Ze začátku jsem se bál, že se jí budou zdát noční můry o upírech, kteří ji sledovali a nebo o tom hrozném zážitku z hotelu, ale nic.

Podle Carlislea byla Bella v pořádku. Pravidelně jí prohlížel každý týden. V domě jsme raději z jedné místnosti udělali velice vybavenou ošetřovnu. Pro všechny případy.

Bella byla už jedenáct měsíců těhotná a miminko v děloze vypadalo lidským stářím na pět a půl měsíce.

Byl jsem z toho unešený, když mi Bella dovolila být s ní přitom. Viděl jsem naše maličké, i když to díky membráně nebylo moc zřetelné. Bylo to jiné než na snímku. Dokonce pohnulo ručičkou. Byl jsem za to Belle moc vděčný. Nejraději bych ji podaroval něčím, jako ona obdarovala mě. Ale nechtěl jsem jí vyplašit, obzvlášť teď když měl přijet Jake, ale to už bylo před týdnem. A ještě se ten pes neukázal a pochybuji že se ukáže. Zakroutil bych mu krkem, kdyby se jen k Bell přiblížil.

Tohle byla první noc kdy jsem nebyl u Belli, místo mě s ní teď byla Esmé. Musel jsem na lov a raději jsem šel v noci, když spí, než aby trávila den beze mně. Rozdělovali jsme se na skupinky. Jedna vždy šla na lov a druhá zůstávala s Bellou.

„Hej ospalče, probuď se!“ Křikl Emmett se kterým jsem byl i s Rose na lovu. Čekal jsem na ně v autě a nechal se unést svýma myšlenkama. Už měli hodinu zpoždění, ani jsem se jich nemusel ptát co je zdrželo. Jejich spokojené myšlenky vypovídali vše. Ale já už chtěl být s Bellou a naším maličkým.

Jel jsem šílenou rychlostí za ní nemohl se dočkat, až ji  i naše maličké v jejím bříšku políbím a sevřu v náručí.

„Taky jste si mohli pospíšit.“ Zavrčel jsem na ně.

„Ale no tak, brácho. Nebuď náladovej, to může být jen naše těhule. Ta to má v hormonech, ale ty jsi upír.“ rejpal do mě Emmett a já měl co dělat, abych po něm neskočil.

Jen co jsme dojeli k domu popadlo mě zlé tušení, bylo to ve vzduchu. I Rose s Emmettem to zbystřili. Už na dálku jsem slyšel ostatních zkroušené myšlenky, ale nedávali mi smysl. Rychlostí blesku jsem vběhl do domu. Zbytek rodiny byl v obývacím pokoji a tvářil se jako boží umučení, ale Bella s nimi nebyla. Prolítl jsem rychlostí celý dům, ale nikde jsem jí nenašel. Bál jsem si přiznat, to co jsem věděl.

Ten pach ve vzduchu patřil čoklovi.

Carlisle ke mě přistoupil a chytl mě za rameno. „Synu, je mi to líto. Bella odešla...“

Jakob.

Padl jsem na kolena a hrdlo mi vypustilo řev dravého raněného zvířete. „NE!!!“

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 39. kapitola: