Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 37. kapitola

27.10.2009 (15:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9247×

37,

„Říkal jsem vám, ať vypadnete!“ burácel Emmett a do pokoje vpadl starší pán.

Poznala jsem v něm ředitele hotelu, který nás tu hned po příjezdu uvítal. Edward vstal a namířil si to k němu.

„Bratr vám řekl ať odejdete. Tak ho prosím poslechněte.“ Edward se snažil kvůli mě znít klidně, ale bylo poznat, že to v něm vřelo.

„Odejdu, hned jak se omluvím.“ Řekl sklíčeně. Pořád jsem nechápala co tu dělá.

"Ona si to nepamatuje. Odejděte!“ procedil Edward mezi zuby a Emmett vzal udiveného i provinilého ředitele za loket a odtáhl ho pryč.

„Edwarde, o co tu šlo?“ ptala jsem se ho a měla pocit, že se tu jednalo o mě.

„Řeknu ti to. Ale musíš mi slíbit, že se nebudeš rozrušovat.“ Já mu jen na to kývla a on pokračoval dál. Řekl mi o tom jak mě hledali i jak mě našli.Celou donu jsem ho pozorně poslouchala a dávala si všechny souvislosti dohromady. Nikdy by mě nenapadlo, že v tom budou mít prsty ty holky z obchodního centra. Jak někdo může být tak zlý?

„Je mi to líto, Bello. Kdyby nebylo mě..“ omlouval se mi a já ho zastavila. Vím, co chtěl říct. Že kdyby nebylo jeho, tak by se nic takové nestalo. Ale to nebyla pravda.

„..Kdyby nebylo tebe, byla bych nejspíš mrtvá. Děkuju.“ dořekla jsem za něj. A on se na mě nevěřícně podíval.

„Vždycky uděláš pravý opak, než od tebe očekávám.“ A zakroutil nad tím hlavou.

„Edwarde, mohla bych tě o něco poprosit?“

„Samozdřejmě, lásko. O cokoliv chceš.“ Sliboval mi s nadšeně.

„Mohli bychom co nejdřív odjet? Já už tu nechci být, ne po tom co se tu stalo.“ Žádala jsem ho.

„Co takhle zítra ráno, přečkáme tu noc. Ty se pořádně vyspíš a pak vyrazíme. Ano? Půjdu tu domluvit s ostatními. Rose tu zatím s tebou zůstane.“ A odcházel vyplnit mou prosbu.

„Edwarde.“

Otočil se. „Ano.“

„To není všechno.“

Udiveně se na mě podíval, vrátil se a klekl si vedle mě. „Tvé přání je mi rozkazem, má paní.“ Laškoval se mnou.

„Vlastně mám dvě přání.“ Začervenala jsem se. „Polib mě.“ Jeho oči se vpili do mých a já jeho sladké rty ucítila na svých. Po chvilce odrhl, abych se mohla nadechnout.

„A to druhé přáni?“ zeptal se mě s úsměvem a trošku zamyšleně. Určitě se mi zase snažil neúspěšně číst myšlenky, co by to mohlo být.

„Kyselé okurky.“ Prozradila jsem mu, a musela jsem být přitom celá rudá.

Z vedlejší místnosti ozval smích. Poznala jsem Emmetta a Rose. Úplně jsem zapomněla, že nás slyší a zčervenala jsem ještě víc. Edwardův úsměv se rozšířil a pohladil mě po bříšku.

Hned na to byl pryč a podával mi sklenici okurek, kterou otevřel. S chutí jsem se do nich pustila.

„Hned jsem zpátky.“ a políbil mě do vlasů. A vyměnil si místo s Rose. Ani jsem to nevnímala, soustředila jsem se jen na tu kyselou laskominu.

Po chvíli, ani nevím jak, se mi podařilo usnout. Když jsem se vzbudila, byla už tma.

„Edwarde?“ zašeptala jsem se do ticha.

„Edward tu není, zlatíčko. Jsem tu jen já.“ Odpověděla mi Esmé.

„Kde je Edward?“

„Šel s Rose, Jasperem a Emmettem na lov. Za chvíli se vrátí.“ Chlácholila mě.

Oddychla jsem si, že je všechno v pořádku. Edward už nebyl dlouho na lovu, nejspíš to už potřeboval. Předtím chodil na lov skoro každý den.

Zakručelo mi v žaludku a já si uvědomila, že mě probudil hrozný hlad.

„Esmé, myslíš že by se tu teď v noci našlo něco k jídlu.“ zeptala jsem se a ona s mateřským a milým úsměvem kývla.

„Přeci by jsme vás nenechali o hladu.“

. . .

Ani nevím, jak jsem se k tomu nechal přemluvit. Měl jsem teď být s Bellou. Nejspíš to byl můj instinkt toužící po odplatě.

Stál jsem s Emmettem, Jasperem a Rose před okny luxusní vili pana ředitele, kde klidně, bez výčitek spala Larisa. Byla jedna hodina po půlnoci, vhodná doba zahájit náš plán. Všichni se na to těšili jako malé děti.

Tiše jsem pronikli do jejího pokoje. Emmett se pochechtával a Rose ho musela krotit. „Pššt, buď ticho, nebo nás uslyší.“ Okřikla ho slyšitelně jen pro upírský sluch.

Podíval jsem se na tu dívku a projela mnou taková nenávist, že Jasper vedle mě se otřásl. Ona nebyla člověk v lidském slova smyslu, byla to stvůra. Málem mě připravila o ženu a dítě.

„Zdá se jí hezký sen, koupe se na pláži, úplně bez starostí..“ oznámil jsem ostatním. „Jaspere, teď je řada na tobě.“

Schovali jsme se po místnosti a Jasper svou moci vyvolal u Larisy pocity strachu, zoufalství a paniku. Její sen se začal měnit na děsivou noční můru. S výkřikem se probudila a šla si opláchnout obličej do koupelny.

V domě byla naštěstí sama, tak jsme se nemuseli bát, že by jí přišel někdo zkontrolovat. Emmett oblečený celý v černý, jako mi všichni, jsi vzal přes hlavu kuklu a šel za ní. Uviděla ho ve zrcadle a lekla se, když se však otočila, tak už za ní nikdo nestál. „Já už blouzním..“, kroutila hlavou, ale srdce jí splašeně bylo.

Když se Larisa otáčela, tak uviděla okolo dveří projít Jaspera, který ji hned zmizel z dohledu.

„Je tu někdo.“ Zvolala vyděšeně a čekala odpověď, která jí nepřicházela.

Rose mezitím pohodila po domě mrtvá zvířata, která jsem předtím na lovu zabili, a jednu mrtvou srnu položila Larise do postele.

Ta se vrátila z koupelny a lehla si do své velké postele. Otočila se v ní a zarazila se. Její jekot se rozlehl po domě a snažila se utéct z pokoje. Cestou zakopla o další zvíře a upadla. Byla strachem bez sebe. „To se mi jen zdá, to se mi jen zdá...“ snažila si namluvit a štípla se do ruky, aby si to potvrdila. Ale to zjištění ji vytrhlo z omylu.

Jasper ovládal její emoce, vyvolával v ní ty nejhorší pocity..  děs..  strach..  zoufalství..

Larisa brečela a modlila se k bohu. Nevěděla zda se má bát záhadných postav, nebo toho že se zbláznila. Snažila se vyběhnout z domu, ale schody zalité krví jí v tom zabránili. Nevěděla, že je to jenom barva, protože v přítomnosti krve by jsme se těžko ovládali.

„Skončíš jako ta zvěř. Přijdu si pro tebe..!“ vrčel na ní skuhravě Emmett a výborně se přitom bavil. Až z toho Larise tekl čůrek po stehně.  Když si pomočila pyžamo, tak omdlela. Nechali jsme jí tam ležet a všechno jsme uklidili. Nezbyla po nás ani stopa.

Jakmile jsme byli z domu, rozesmáli jsme se.

„Belle ani muk.“ Upozorňoval jsem je.

„Copak si myslíš, že by jsme chtěli naší těhuli děsit. To by potom mohla od nás utéct, a to nikdo nechce.“ Kroutil hlavou Emmett. „I když by byla sranda vidět, jak si to s tebou mamina vyříkává.“ Rozesmál se Emmett, až si vysloužil od Rose pohlavek.

„To bylo za co, lásko?“ ptal se jí nevěřícně Emmett.

„Mlč.“ Odsekla mu a on se zatvářil jako ukřivděné malé dítě. My s Jasperem jsme vybouchli smíchy.

„Podpantoflák.“ Smál jsem se mu.

„Ty mlč. Tebe to taky čeká.“ Vrátil mi. „A počkej, až se mi narodí synovec. Uvidíš že tě nenechá celou noc vyspat.“ Smál se mi teď pro změnu on. Ale já byl za to šťastný. Stejně nespím.

Ani ne během dvou minut jsme byli naší rychlostí v hotelu. Jakmile jsme se ocitli na patře uslyšel jsem z Belliny ložnice divný zvuk. Reflexně jsem se rozběhl a vpadl k ní do ložnice. To co jsem spatřil mě ohromilo.

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 37. kapitola: