Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 34. kapitola

18.10.2009 (18:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 9259×

34,

Do pokoje bez zaklepaní vstoupil Edward... A jeho oči při pohledu na mě ztmavli.

Edward

Vstoupil jsem do jejího pokoje a nesl jí sebou jídlo. Věděl jsem že má hlad, jak by ne, krmí i naše děťátko a já jsem jí předtím nenechal se najíst. V hotelové kuchyni jsem objednal snad všechno co měli. Nevěděl jsem na co Bella bude mít chuť.

Vyděšeně se na mě koukla a začervenala se. Byla nádherná, v té modré košilce odhalující její nádherné nohy a se zakulaceným bříškem mě ovládl chtíč.

„Promiň. Myslel jsem že budeš mít hlad.“ A snažil jsem se ovládnout.

Rychle se oblékla do župánku, a pořád se nepřestávala stydět.

„Ten máme a velký.“ Řekla tiše a pohladila si bříško.

Ten pohled mě totálně odzbrojil. To uspokojení, že miluje naše dítě..

„Tak půjdeš dál?“ zeptala se a já si uvědomil, že stojím u dveří a fascinovaně na ní koukám.

Bella si sedla na postel a já před ní postavil vozíček s jídlem.

„Proč je toho tolik? To nemám šanci sníst.“ Řekla při pohledu na všechno to jídlo.

„Sněz jen to, na co máš chuť.“ Pobídl jsem a ona se pustila do jídla. Jedla s takovou chutí, že bylo úžasné ji pozorovat. Sedl jsem si do křesla vedle postele a čekal až mě vyhodí. Jenže ji nezajímalo nic jiného než jídlo. Když dojedla natáhla se na postel a hladila si spokojeně bříško.

Budu jí muset začít víc vykrmovat. Ještě je pořád moc hubená, na to že je v lidském měřítku přes pět měsíců těhotná. Přemýšlel jsem. I Esmé se snažila Bellu vykrmit, jak jen to šlo.

„Já vím, bylo to dobré.“ promluvila, a mě až po vteřině mi došlo, že mluví k tomu tvorečkovi v ní. „Ale ne, že si budeš hrát fotbal s mým žaludkem.“ upozorňovala ho a já se neubránil hlasitějšímu uchechtnutí. Byla tak roztomilá, když si povídala se svým vypouklým bříškem.

Otočila se ke mě a překvapeně na mě pohlédla. Nejspíš si až teď uvědomila, že tu pořád jsem.

Klekl jsem si vedle postel u Belli. „Hýbe se?“ zeptal jsem a něha v mém hlase se nedala ovládnout. Jen němě kývla a dívala se mi do očí. „Můžu.“ a ukázal jsem na její lůno. Toužil jsem ho dotýkat a vychutnávat ten zázrak života.

Po sto letech jsem konečně potkal ženu svého života. Věděl jsem že už jí nikdy nebudu schopen opustit, a teď mi nezbylo nic jiného, než doufat že mi odpustí.

Do ložnice se přihnal upírskou rychlostí Emmett. „Já chci, já chci!!“ křičel. Bella se ho lekla, že málem nadskočila.

„Co to děláš Emmette! Víš, že nemáš ženy v očekávání lekat.“ vyjel jsem na něj. Měl jsem chuť mu zakroutit krkem.

„Promiň.“ Omluvil se Belle. Vlezl k ní do postele a přitiskl své velké dlaně na její břicho. Bál jsem se že jí ublíží, ale počínal si opatrně.

„Ahoj synovečku. Já jsem strýšek Emm...“ šišlal na Bellino břicho a najednou rychle ucukl a vyvalil oči.

„Rose.., ono se to vážně mele.“ zařval nevěřícně. Rosalie oparně vešla do ložnice a Bella jí pobídla, ať jde taky k ní. Rose nechtěla, ale nakonec ji přemohla zvědavost a také spočinula dlaní na Belliném bříšku.

Jejich myšlenky byli plné dojetí a plánů do budoucnosti.

Bella zívla a Rosalie se taktně, netaktně snažila odtáhnout Emmetta pryč. Což se jí podařilo, až pod tichým slibem společné koupele.

Byl jsem rád, že jsou konečně pryč. Chtěl jsem mít Bellu konečně pro sebe, ale ta mezitím usnula.. Políbil jsem jí a zabalil do pokrývek. Byla tak kouzelná když spala. Nemohl jsem se od ní odtrhnout. Byla to moje vášeň.

Lehl jsem si k ní a posul si jí do náruče. Přes pokrývku jsem ucítil pohyb dítěte a pohladil jsem ho. Nehodlal jsem trávit dnešní noc ve vedlejším pokoji, když je tak blízko mě.

„Měl by jsi taky spinkat. Maminka už taky spí.“ Promluvil jsem k němu. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomil, že budeme rodiče. Já a Bella budeme rodiče nádherného miminka. Pořád jsem u sebe nosil jeho nebo její fotky. Vzal jsem si je od Carlisle. Esmé měla kopie, které si nechala zarámovat.

„Miluju tě, Edwarde.“ Zašeptala Bella a já nevěřil uším jestli se mi to nezdálo. „Neopouštěj mě, prosím..“ šeptala dál. A já do ouška šeptal, že ji nikdy neupustím, že budu pořád s ní...

. . .

Probudilo mě jemné povídání vedle mě. Otevřela jsem oči a uviděla Edwarda s knížkou v ruce jak tiše čte.

„Edwarde, co děláš?“ zeptala jsem se celá ospalá.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ Omluvil se mi. „Čtu našemu děťátku, má moc rádo můj hlas.“ řekl nadšeně. A já si až teď uvědomila, že mluvil k mému břichu.

„Jak.. jak to víš? A co tu vlastně děláš?“ ptala jsem se ho nevěřícně.

„Slyším vibrace. Myšlenkové vibrace našeho miminka. Není to jako u dospělého, ale úplně jiné. Na to jak je malé už vědomím dát najevo, co se mu líbí a co ne. Je to naprosto úžasné.“ Vysvětloval mi fascinovaně. „Všiml jsem si toho v noci. Myslím, že teď momentálně má hlad. Vezmu tě na něco k jídlu. Alice už ti připravila oblečení. Počkám na tebe vedle.“ A zaklapl knihu a odešel.

V tu chvíli se mě zmocnila lítost. To maličké má rádo Edwardův hlas a můj ne...

Zůstala jsem ležet v posteli a o z očí se mi drali slzy. Neubránila jsem se tichému vzlyku a Edward byl hned u mě.

„Lásko, co se ti stalo?“ptal se mě zmateně a otíral mi svými ledovými prsty mé horké slzy.

Toužila jsem po jeho objetí, tak jsem si ho přitáhla blíž k sobě a vzlykala mu na hrudi. Hladil mě po vlasech a snažil se mě uklidnit.

„Když ono mě nemá rádo..“ pípla jsem a brečela dál.

Edward mě od sebe odtáhla a podíval se mi do očí. „Proč by tě nemělo rádo?“ zeptal se mě vyjeveně a já znovu propukla v pláč.

„Ono nemá rádo můj hlas.“ Stěžovala jsem si a on se na mě něžně rozesmál.

„Má rádo tvůj hlas. Ale mnohem raději má když se ho dotýkáš a hladíš. A nejvíc ze všeho má rádo, když jsi šťastná. To je potom taká šťastné.“

„Doopravdy?“ přesvědčovala jsem se.

„Ano.“ Utvrdil mě v tom.

Pohladila jsem si své bříško a on se mnou. Hladili jsme naše děťátko společně. Naše dlaně se dotkli a prsty spojili v elektrizující články.

„Miluju tě.“ Zašeptal mi a já ho políbila na rty. Chutnali přesně tak, jak jsem si pamatovala. V mém podbřišku začalo poletovat tisíc motýlků. Přitáhla jsem si Edwarda k sobě do postele a znovu spojila naše rty. Oplácel mi to stejnou touhou, která ve mě plynula.

Podívala jsem se mu do očí, která znovu zčernali. Odtrhl svá ústa od mých..

„Edwarde..“ zasténala jsem a jeho rty spočinuli na mé lícní kosti. Neobratně jsem mu rozepnula košili a on si jí hned sundal a odhodil. Zároveň ze mě strhl mojí košilku. Pohladila jsem ho po jeho odhalené hrudi snažila se na něj co nejvíc přitisknout. Potřebovala jsem ho cítit. Potřebovala jsem se ho dotýkat. Potřebovala jsem ho celým svým tělem.

Jeho ruka mi přejela po boku a spočinula na mém zadečku, který žádostivě stiskl a přitáhl si mě na své mužství. Byl stejně vzrušený jako já.

Jemně mě položil na záda a pomalu svými rty putoval od mého krku dál a dál dolu..

Lehce mi přejížděl mezi prsy a svými ústy sevřel mojí ztuhlou bradavku.

Motýli se mi rozletěli do celého těla. Cítila jsem jak mi tluče srdce, ze rtů mi unikali slastné vzdechy, které podnítili Edwardovo vzrušení. Jeho ústa se ještě níž, až skončili na mém pupíku. Najednou byli jeho dotyky pryč... už jsem necítila jeho přítomnost vedle sebe.

Zmateně jsem se posadila a uviděla jsem ho stát na druhém konci místnosti. Zhluboka dýchal, jako by to potřeboval...

„Promiň, Bello. Ale tohle nemůžeme. Tohle není bezpečné.“ Omlouval se mi a jeho oči byli černější, než kdy předtím. „Ublížil bych ti a mohl bych zabít naše dítě. To nemůžu dopustit.“ a chtěl odejít.

Má díra v hrudi se při jeho reakci prudce otevřela. Přesně ten samý výraz měl, tehdy když mě opouštěl tenkrát v lese. Začalo se mě zmocňovat panika.

„Neodcházej tak, prosím.. Já.. já nechci, aby jsi mě znovu opustil..“ škemrala jsem a hlas se mi třásl. Víčka mi těžkla pod náporem slz.

„Bello, já tě neopustím. Už ne. Omlouvám se. Tak jsem to nemyslel.“ Vzal mě do náruče a položil si mě na klín. „Odpust mi..“

Kolíbal mě jako malé dítě a pořád se mi omlouval a líbal do vlasů. Při každé kapce, která mi stekla z oka se zachvěl. Jeho bolest byla mou bolestí a naopak.

Má bolest zmizela, ale zato můj žaludek dál o sobě znát.

„Mám hlad. Nepůjdeme se najíst?“ vyhrkla jsem na něho a přidala k tomu nevinný kukuč.

„Samozdřejmě“ a rozesmál se.

Oblékl mě a odvedl do hotelové restaurace. Až když se mě zeptal, co si dám k obědu, tak mi došlo že je poledne.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem, a uvědomila jsem si, že jsem je nikde neviděla.

„Carlisle a Esmé ještě něco zařizují. Emmett a Rose jsou u sebe v pokoji. A Alice trápí Jaspera nakupováním.“ Při té myšlence se zasmál. „Neboj, tebe jsem před Alicí uchránil.“ dodal. A já si oddychla.

Jen co jsem dojedla, tak jsem Edwarda přemluvila na krátkou procházku. Ale musela jsem si vzít povinně čepici a šálu. Prý aby jsme nenastydli.

Bylo to krásné odpoledne, všude plno sněhu a s Edwardem jsem se dobře bavila. Škoda, že jsme v něm nemohli dovádět, ale v mém stavu by to nebyli vhodné. Což mi však nebránilo, Edwarda beztrestně zkoulovat, jelikož on si po mě sněhovou kouli nedovolil hodit...

Přesto jsem přišla zpět do hotelu celá promrzlá a mokrá. Hned jsem se šla převléct a Edward mi mezitím šel pro horký čaj.

Když jsem došla do pokoje, tak jsem si uvědomila, že jsem si nechala na recepci rukavice. Sundala jsem si bundu vracela se pro ně do pokoje. Ani jsem nedošla k výtahu a něčí ruce mi ucpali ústa a na nos mi přiložili smradlavý hadřík...

Pokusila jsem se křičet, ale s nádechem mě zahalila tma...

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 34. kapitola: