Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 30. kapitola

02.10.2009 (13:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 10042×

30,

„Bello,“ promluvil, a přitom se mi díval do očí. „Rád bych tu byl s vámi,“ a jeho pohled spočinul na mém břiše „přitom vyšetření. Můžu tu s tebou zůstat..?“ zeptal něžně a já v jeho hlase uslyšela strach. Strach z odmítnutí

„Já si nemyslím, že je to dobrý nápad Edwarde..“ a sklopila jsem hlavu, nemohla jsem se dívat do těch ublížených zlatých očí.

Klekl si ke mě vzal mě za ruku. Chtěla jsem jí stáhnout, ale nedovolil mi to.

„Bello.. prosím, podívej se na mě. Je to i moje dítě a já mám o vás strach. O vás oba. Jste pro mě všechno.“ Říkal tak upřímně a málem mě zmátl.

„Měl by si nechat mě a MOJE dítě na pokoji. Odešel jsi a pro se tím nic nemněni. Už prostě pro mě neexistuješ, tak jak si slíbil..  A teď si jdi za tou svou zrzkou, ta stojí o tvou přítomnost víc než já.“řekla jsem mu a přitom se mu dívala do očí.

Ta slova mě bolela a otvírala ránu v mém srdci, nejraději bych mu padla k nohám a žebronila o jeho lásku..  Ale on už mě nemiloval.

Edwardovi se zkřivila tvář bolestí..  chtěl mi něco říct, ale zastavil se a podíval se Carlislea, jako by mu něco říkal.. a on mu na souhlas kývl.

„Bello, já..“ začal. Ale já ho zastavila.

„Odejdi, prosím.“ Zašeptala jsem a sklopila jsem oči. Nemohla jsem se dívat do těch zraněných očí.

Zvedl se o políbil mě do vlasů..  „Miluju tě, Isabello Swan.“ Tiše mi zašeptal do ucha a odešel.

Něco mi však říkalo, že nešel daleko a že zůstal hned za dveřmi.

Carlisle mě vyšetřil a zdálo se, že je všechno v pořádku. Akorát membrána okolo dítěte byla silnější než lidská, což mělo za následek špatném viděni při ultrazvuku, při kterém se na mě tak dojatě podíval.

„Chceš znát pohlaví děťátka, Bello?“ zeptal se mě.

I když jsem dost často přemýšlela, zda to bude holčička nebo kluk. Tak jsem ještě nebyla rozhodnutá zda to chci vědět.

„Zatím ještě ne. Třeba později, ale ty si to nech pro sebe, prosím.“ Poprosila jsem ho a za dveřmi se ozval tichý vzlyk, ale nebyla jsem si jistá zda se mi to jenom nezdálo.

Chtěl mi ještě odebrat plodovou vodu, aby zjistil víc o tom tvorečku, co v sobě nosím. Ale to jsem při pohledu na tu obrovskou jehlu rázně odmítla. Nechtěla jsem aby tomu maličkému ublížil, i když mě přesvědčoval, že je to naprosto bezpečné.

Carlisle odešel a já se převlékla do včerejšího oblečení, které tu leželo čisté. Nejspíš od Alice připravené na cestu. Hodlala jsem si protáhnout nohy, z toho ležení jsem byla celá ztuhlá. Byla jsem si jistá že dostat se ven přes sedm upírů bude dřina, ale kdo by se chtěl hádat s těhotnou? Toho jsem hodlala využít a sama pro sebe se usmála.

Vyklouzla jsem z pokoje a u schodů potkala Jaspera. Musel cítit mé vzrušení z mé malé lumpárny a spiklenecky na mě mrkl a já mu to oplatila úsměvem, který mě hned přešel, když mě odmítl nechat sejít samotnou ze schodů. Prý mám pořád obě nohy levé..  To mi to musí pořád připomínat! A nabídl mi své rámě.

Dole byla celá rodina i s Edwardem.

„Ale zlatíčko, máš odpočívat. Zítra tě čeká náročný den.“ Domlouvala mi Esmé.

„Já vím a budu, jen co si venku protáhnu nohy.“ Odpověděla jsem jí protáhla se kolem nich ke dveřím.

Tu už stál přede mnou Edward s vážným tváří. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad, Bello.“

„To si nemyslím.“ Odsekla jsem a obešla ho.

„Bello, prosím...“

Otočila jsem se k němu a „Já taky prosila..“ vzpomněla jsem si na jeho odchod.

Vzala jsem si bundu z věšáku a vyšla ven, bylo to příjemné být zase na čerstvém vzdychu. Neušla jsem ani pět metrů a už vedle mě stáli Emmett s Rose, každý z jedné strany jako tělesná stráž.

„Potuluje se tu kupa divných bytostí..“ dodal na vysvětlenou Emm a já se tomu musela zasmát, on doopravdy věděl jak mě rozesmát.

Nebyli jsme venku dlouho, sotva tak hodinu a šli jsme zpátky domu. Tam už na mě Esmé čekala s voňavým obědem..  a mě zakručelo v břiše.

Nacpala jsem se tak, že jsem si myslela že prasknu a šla jsem do koukat s Emmettem a Jasperem na fotbal. Ale byla jsem víc utahaná, než jsem si myslela...

. . .

„Bello..  vstávej..  už je ráno..“ šeptal jako by někdo z dáli. „Vstávej..“

Zavrtala jsem se ještě víc do peřiny a otočila se na druhý bok a hodlala ještě spát..

„Jestli nevstaneš, poliju tě studenou vodou..“ říkal ten hlas. A já se zmohla jen ospalé „Hmm..“

„Emmette Cullene! To snad nemyslíš vážně!“ ozval se druhý rozhořčený hlas, který mě probudil a já otevřela oči. A já nad sebou uviděla stál Emmett s kyblíkem v ruce.

„Ale ona to chtěla..“ bránil se Emmett před rozzuřenou Alicí.

„O tom pochybuji!“ odsekla mu.

Emmett se otočil ke mě a zamračil se..  „Ospalče, usnula si při fotbale. To se dělá? Neviděla si ten super gól.“ zlobil se na oko.

„Byla to hezká pohádka před spaním.“ Odpověděla jsem mu nevině a on se rozesmál.

„Šup, ať už jsi pryč. Musím Bellu oblíknout..“ řekla Alice a už táhla Emmetta ke dveřím.

Když jsem byla hotová, tak mě Alice zavedla do jídelny, kde na mě čekala přímo královská snídaně. Bála jsem se, že jestli mě budou ještě chvíli takhle rozmazlovat, tak si na to zvyknu a nebudu chtít už nic jiného.

Všechen nábytek už byl pokryt bílými prostěradli, jako by tu už nikdo nebydlel. Z okna jsem viděla už připravená čtyři luxusní auta. Až teď jsem si všimla, že tu nikdo mimo Alice a Emmetta není.

„Kde jsou ostatní?“

„Ještě před cestou šli raději na lov. Nechceš ještě nějaká vajíčka?“ptala se mě Alice, když viděla že jsem je všechny snědla a nic jiného.

„Ne, děkuju. Už nemám hlad.“

Alice se na mě zamračila. „Tak to nepůjde. Mám od Carlislea nakázáno, že toho máš hodně sníst a Esmé bude zklamaná, že ti nechutnalo.“

„Ale já už vážně nemůžu Alice.“ Rozlobila jsem se na ní.

„To nevadí, tak já zavolám Emmetta, aby ti s tím pomohl.“řekla a s tajemným úsměvem na mě mrkla.

Emmetta? Proč jeho? Ale ne! Emmett si přisedl ke mě ke stolu s velmi vážným výrazem, a jeho vysoká postava tomu dodala ještě větší vážnost, že jsem se ho na vteřinu bála.

„Tak ty prý nechceš krmit mého synovce..“ začal a já jsem na něj jen koukala. „Tak ho nakrmí strýček Emm..“ a šibalsky se usmál. Vzal do ruky vidličku a začal mi cpát do pusy všechno co ho napadlo.

„Emmette, já nestíhám polykat!“ vyprskal jsem na něho z plnou pusou a utekla jsem od něho,  dřepla si na přikrytý gauč, schovala si obličej do dlaní a rozbrečela jsem se. Vím, že to nemysleli zle, ale jako vtip. Stejně jsem musela brečet, nechtěla jsem a ale musela.

Oba dva na mě vyděšeně koukali. Když jsem spatřila jejich vyděšené pohledy, začali mi cukat koutky a já propukla v smích. Ke mě se s radostí přidal Emmett, jen Alice mě pořád sledovala s obezřetným výrazem.

„Já ti vážně na to naletěl..“ řval smíchy Emmett.

Zbytek rodiny se vrátil a my mohli vyrazit na cestu. Všichni byli rozděleni do aut po párech, tudíž bylo logické že já pojedu s Edwardem...

Esmé mě zabalila do bundy a strkala Edwardovi do ruky deku, s tím, že je venku zima. To nenapadlo nikoho, že s ním nechci jet! Otočila jsem se na podpatku a všimla jsem si, že na protesty je pozdě. Všichni už odjeli a Edward se na mě vítězně koukal opřený o své auto...

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 30. kapitola: