Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 27. kapitola

23.09.2009 (10:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8979×

27,

„Edwarde,“ volala mě Rosalie.

„Já si to musím rozmyslet, Carlisle.“ S tím jsem odešel neuvěřitelnou rychlostí za Bellou.

„Edwarde.“

Přiběhl jsem k jejímu pokoji, ale odvahu vejít jsem našel, až se zbytkem rodiny. Mísil se ve mě strach s obavami. Ležela na posteli a byla celá zmatená, a tak krásná...

V myslích všech jsem viděl tu radost tím malým stvořením v Bellině těle, co dávala najevo svůj život rychlým tlukotem svého srdíčka.

Když nás ostatní nechali o samotě, myslel jsem že nevydám ani hlásku. Potřeboval jsem jí toho tolik říct a nenacházel jsem ta správná slova. Její slzy tekoucí jí po lících byly pro mě jako rány bičem. Snažila se je schovat, ale moc jí to nešlo. Neodolal jsem a všechny ty kapky smutku a strachu jsem z jejích horkých tváří pomalu setřel. Její čokoládové oči se na mě přes ty mokré řasy podívali a já vydechl jen obyčejné „Promiň...“

„Jak?“ zeptala se mě a já moc dobře věděl na co se mě ptá. Musela vycítit, že její tajemství už dávno není tajemství...

„Bál jsem se o tebe.  Slyšel jsem co jsi říkala Rose,“ odpověděl jsem neutrálním hlasem, snažil jsem se jí to ulehčit, ale opak byl pravdou. V tu chvíli se jí znatelně zastavilo srdce a já se bál že jsem jí zabil!

„Bello!“ Byl jsem vyděšený. Trvalo asi dvě vteřiny, než jí začalo znovu tlouct, ale pro mě to bylo nekonečné... než se jí znovu rozběhlo v obvyklém tempu. „To už mi nedělej,“ vydechl s úlevou.

„Vezmeš mi ho?“ A z její hlasu bylo znát zoufalství i když se snažila o klidný tón. Moc dobře jsem věděl, že jsem jí vzal všechno..  Ale tohle bych nikdy udělat nemohl, tak moc jsem zatoužil po jejím odpuštění.

„Bello, odpust mi to prosím. Lhal jsem ti. Pořád tě miluju a nikdy jsem tě nepřestal milovat. To co jsem ti tehdy říkal byli lži. Chtěl jsem tě jenom chránit. Miluju tě a teď i naše dítě. Miluju vás oba z celého srdce.“

V její tváři bylo znát jen zmatení.

„Bello, jsem dobrý lhář, musím být..., ale že mi uvěříš tak snadno...  Když jsme byli v lese, když jsem ti dával sbohem – nechtěla jsi mě pustit,“  moc dobře jsem to věděl. Nikdy nezapomenu na její tvář...  Bylo v ní tolik bolesti a zrady...  A všechnu jsem zavinil já!

„Nechtěl jsem tě opustit. Málem mě to zabilo.., ty měsíce bez tebe byli nepředstavitelná muka. A teď když tě mám na zpět, už tě nedokážu opustit. Tehdy jsem věděl, že pokud tě nedokážu přesvědčit, že tě nemiluju, bude ti trvat mnohem déle než začneš pokračovat v normálním životě, který sis zasloužila. Doufal jsem, že když budeš přesvědčená, že už tě nemiluji, donutím tě tím vést normální život.“ A pokusil jsem se znovu spojit naše dlaně, chtěl jsem, ne přímo jsem potřeboval cítit její dotek...

„a teď si tady a čekáš naše dítě. Odpust mi to prosím.“ Nikdy jsem netoužil po odpuštění jako v této chvíli. Byl to boj o mou existenci a o náš společný život. Chtěl jsem vidět naše dítě vyrůstat a oba je milovat a chránit..

„Edwarde,“ řekla po chvilce rozhodným hlasem a  já věděl že teď příjde můj rozsudek.

„Máš pravdu...  Jsi dobrý lhář. Moc dobrý, ale já už ti nevěřím. Mě si lhát neměl. A teď prosím odejdi.“

Její slova se do mě zabodávala jako ostré střepy. Odehnala mě a já jí to nemohl vyčítat. Tolik jsem jí ublížil. Opustil jsem ženu svého života a teď musím nést následky. Zvedl jsem se a odcházel, i když jsem odejít nechtěl. Už jsem jí nikdy nechtěl nechat samotnou, už ne! Ale tohle bylo její přání...

„Edwarde,“ vydechla za mnou slabým hlasem. Otočil jsem se a spatřil Bellu jak si s šokovaným výrazem drží břicho..  Hned jsem byl u ní.

„Lásko, co se děje? Co je ti? Co tě bolí?“ ptal jsem se úzkostně.

Neodpovídala mi a já začal panikařit. Bál jsem se, že jsem jí moc rozrušil. Byla tak křehká...  a já bych si nikdy nemohl odpustit, kdyby se jí nebo našemu děťátku něco stalo. Toho malého tvorečka uvnitř mé lásky jsem miloval stejně jako jí. Za ty roky samoty jsem byl plný lásky a toužil jsem jim všechnu dát. Patřila jen jim...

Chtěl jsem zavolat Carlislea, ale její nádherný úsměv který vykouzlila na tváři mě zastavil. Ty její sladké horké rty mě mátli, a ona se usmála ještě víc. Vzala mou ruku a dlaní si jí přitiskla na své bříško. Pořád jsem nechápal, až jsem ve své dlani ucítil jemný přesto silný pohyb pod Bellinou kůží...

Teď už jsem chápal její šok, naše dítě dávalo o sobě znát a já byl šťastný že se o tu krásu života se mnou podělila.

Její těhotenství mě fascinovalo. Nikdy jsem netušil, že mě může něco tak nádherného potkat a že já toho budu součástí...

Přejížděl jsem jí prsty po jejím lůně...  něha a pýcha ze mě přímo pramenila  Toužil jsem Bellu políbit a cítit její rty na svých, ale ona by mi to nedovolila a já bych překazil tuhle kouzelnou chvíli. Místo toho mé rty spočinuli na jejím bříšku, na našem zázraku.

Něžně jsem se s ním mazlil a já slyšel z blízka jejich srdce. To děťátko, jako by vnímalo moje doteky a dávalo to najevo lehkým chvěním.. Přitom jsem se Belle zahleděl do očí a najednou ta všechna bolest byla pryč...

Bella položila hlavu do polštářů a já poznal, že unavená. Jak by ne, už nějakou dobu se stará o naše děťátko v sobě, aby bylo spokojené..

Zabalil jsem ji opatrně do deky a položil jsem se vedle ní. Bál jsem se aby mě od sebe neodstrčila, ale ona se místo toho vsunula do mé náruče. Políbil jsem jí do jejích voňavých vlasů. Byl jsem s ní tak silný a neuvěřitelně šťastný..

„Miluji vás,“ zašeptal jsem jí do ouška a cítil jsem jak pomalu a klidně usíná.

Užíval jsem si její přítomnost a nic jiného pro mě na světě neexistovalo...

„Edwarde, promiň. Já jí dřív neviděla,“ dolehly ke mě vyděšené myšlenky Alice a ukázala Tanyu jak neukázněně a nebezpečně vyvádí v našem domě, za jediným účelem...  pomstít se!

Uniklo mi silnější zavrčení,  Bella se probudila a vyděšeně se ode mě odsunula...  Chtěl jsem jí uklidnit a říct, že se mě nemusí bát.  Ale to už do dveří vpadla Tanya.

„Lásko, co tu děláš s tou člověčinou? Snad si nezapomněl na naši schůzku,“ ptala se mě sametovým hlasem a já viděl její skryté myšlenky. Nedokázala si je uhlídat...  To už jsem stál mezi ní a Bellou. Chtěla mě v nestřežené chvíli obejít a zakroutit Belle krčkem.  Stačila by jí k tomu pouhá vteřina..

Slyšel jsem jak Belle prudce bije srdce...

„Vypadni Tanyo,“ zavrčel jsem na ní..

A ona se jen zvonivím smíchem zasmála. „Myslela jsem, že tě hraní s lidskýma holka přestalo bavit.“ A věnovala vražedný pohled Belle. „Jsi jenom můj, Edwarde...  Já tě nikomu nedám!“ věnovala mi myšlenku.

„A nebo zkoušíš jaké je to s těhotnou??“ vyprskla výsměšně a vrhla se na Bellu..

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 27. kapitola: