Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sladký vánek - 22. kapitola

18.09.2009 (12:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8978×

22,

Emmett s Rose vrátili zpátky domu a já uslyšel její myšlenky...

„Doufám, že se teď nepůjde jen tak někdo náhodou projít...“ Běžela s Emmettem v závěsu do pokoje. A já se musel rozesmát. Emmett byl celý blažený nad jejich milovaní v lese. Byli tak vášnivý, že se vraceli domu úplně nazí. Jelikož jejich řádění nevydrželo několik stromů, natož oblečení, které skončilo roztrhané na cáry.

Bella

Probudila jsem se do nového dne a cítila se v bezpečí, jako by mě a mé děťátko celou noc hlídal strážný anděl.

Cítila jsem se v dobré náladě a odpočatá. Už jsem nechtěla ležet, měla jsem chuť se jít projít a nadýchat se čerstvého vzduchu.

Vyčistila jsem si zuby, učesala si vlasy a vrátila se zpátky do pokoje kde už na mě čekala Alice. Obešla jsem jí a dělala, že jí nevidím. Chtěla jsem si na sebe vzít včerejší oblečení, ale bylo pryč, místo toho na posteli byla nová hromádka s oblečením.

„Snad ti bude. Potřebujeme jít na nákupy, nemám tě do čeho oblíkat,“ řekla smutně.

„S tím si starosti nedělej. Já tu dlouho nebudu,“ odsekla jsem jí.

„Bello, prosím...  já chci být tvá kamarádka. To mi nemůžeš udělat!“ žadonila a mě to svíralo srdce, ale nemohla jsem. Přátelé se neopouštějí.

„Můžu. Koukni se do budoucnosti, když tomu nevěříš!“ Vybuchla jsem a moje dobrá nálada byla pryč.

Neochotně jsem vzala hromádku a odešla se převléct do koupelny. Za sebou jsem ještě uslyšela, „Když já tvojí budoucnost nevidím...“

Tím lépe. Pomyslela jsem si. I když mě to zjištění šokovalo.

Oblékla jsem se a přemýšlela, jak zdrhnu sedmi upírům.  Nakonec, mě napadl prostý nápad. Prostě odejdu. Ale to mi hatila ještě jedna maličkost, hrozná zima venku a slabý svetřík na sobě.

„Sakra,“ ulítlo mi.

„Bello, jsi v pořádku?“ Ťukala na dveře Esmé.

„Ano, jsem.“ A otevřela dveře.

„Bello, pojď. Udělala jsem ti snídani.“ Vzala mě za ruku a odvedla do jídelny, kde na mě čekala honosná snídaně. Ale já neměla hlad. Naopak se mi z tolika jídla sevřel žaludek. Zkusila jsem kvůli miminku a Esmé něco sníst, ale moc mi to nešlo.

„Nechutná ti, zlatíčko?“ ptala se starostlivě Esmé.

„Ne, je to moc dobré. Ale nějak nemáme hlad,“ vzdychla jsem a pohladila si bříško.

Esmé starostlivý výraz z obličeje nezmizel, ale nenutila mě dál jíst. Jen kývla hlavou a já odešla z kuchyně. V obýváku jsem nikoho neviděla, ale u dveří na věšáku jsem si všimla své bundy. Neváhala jsem a v rychlosti si ji oblékla. Připadala jsem si jako zlobivá holčička, která tajně utíká a měla jsem z toho ohromnou radost. Vyplížila jsem se ven a rozběhla se k lesu. Má vlna radosti se zvětšila, bylo to tak osvobozující a volné. V domě jsem se sice cítila bezpečně a vítaně, ale nebyla jsem tam šťastná. Už jsem si nepřipadala jako součástí rodiny, ne po tom co mi tak ublížili.

Doběhla jsem do lesa a nadávala si, že jsem tak neopatrná. I když jsem běžela jenom pět minut, dost mě to unavilo. Ale potřebovala jsem být co nejdál od toho domu, pryč od Edwarda. I když jsem se mu vyhýbala, pořád jsem na sobě cítila jeho pohledy.

Po chvilce jsem už dál nemohla, přecenila jsem své síly a sedla si na vyvrácený strom.

Musela jsem se omluvit svému děťátku, za svou nezodpovědnost. Za nic nemohlo, přesto pořád trpělo se mnou.

Má víčka už nevydržela nápor slz a pustila je na mé tváře. Teď jsem byla vděčná, že je jsem sama a že je nikdo nevidí.

„Bello, co to děláš? Nahnala si nám strach!“ řekl jemný hlas vedle mě. Byla to Rose.„Co kdyby se ti něco stalo, nebo tomu maličkému. To nesmíš dělat,“ kárala mě.

„Já jsem potřebovala být sama,“ vysvětlovala jsem jí a ona se chápavě usmála.

Chvíli tam jen tak se mnou seděla a držela mě za ruku. Dost mi to pomáhalo. Bylo to zvláštní, mi dvě jsme si nikdy neměli rády, bylo to jako by nás něco spojovalo, ale nevěděla jsem co.

Po chvilce něco vyndala z kapsy a podala mi to. V ruce držela fotečky mého děťátka, úplně jsem na ně zapomněla.

Vzala jsem si je a s údivem jsem na ni pohlédla a její božský úsměv se rozšířil.

„Děkuju,“ špitla jsem.

„Nemáš zač. Nikdo je neviděl, ale myslím si, že mi dlužíš vysvětlení,“ řekla.

„Nevím jaké,“ lhala jsem a srdce se mi rozbušilo.

„Neumíš lhát, Bello,“ připomněla. „Proč voníš jako Edward? Je to slabé, ale je to poznat.“

Nevěděla jsem co mám odpovědět. Přišla jsem o všechny a o všechno a neměla se komu svěřit, tolik jsem to potřebovala, ale moc jsem se bála že mi vezmou moje děťátko. A rozbrečela jsem se.

„Slíbíš mi, že to nikomu neřekneš...  a ani na to nepomyslíš?“ žádala jsem jí mezi vzlyky.

Kývla. „Slibuji.“ A opatrně mě objala.

Cítila jsem, že jí můžu věřit nebo alespoň jsem v to doufala.

„On...  nebo ona... jen trošku pomaleji roste,“ zašeptala jsem a zkřížila si prsty na bříšku. A ona se na mě s údivem podívala. V jejích očích byl šok, poznání a údiv.

„Jak dlouho si těhotná, Bello?“ vyhrkla.

„Přes deset měsíců,“ odpověděla jsem jí a ona šťastně vyjíkla, až jsem se jí lekla.

„Promiň, Bello. Nechtěla jsem tě vyděsit.“ omlouvala se. „Já jsem to věděla! Pane jo...  Já budu teta! Já to věděla.“ řvala radostně a jemně mě objímala a hladila po bříšku.

„Musíme všechno naplánovat.“ Malovala vzdušné zámky.

„Rose,“ upoutala jsem její pozornost. „Já tu nebudu,“ řekla jsem.

„Jasně, že tu nebudeš. Už ti musí být zima a je to tu nebezpečné.“ A začala mě brát do náruče, ale já jí zastavila.

„Ne, Rose. Já s vámi nezůstanu. Odejdu,“ řekla jsem tvrdě a její úsměv pohasnul.

„Bello, oni nechtěli odejít. Chtěli pro tebe to nejlepší a...“ začala je omlouvat.

„DOST!!“ zařvala jsem. Nechtěla jsem to slyšet. Na to jsem si až moc vytrpěla. Jediný, kdo při mě stál byl Jakob. Ne oni.

Srdce mi bušilo, až v hlavě a mě se začala točit hlava z toho rozrušení. Rosalie mě podepřela a já upadla do nevědomé temnoty.

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sladký vánek - 22. kapitola: