Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkáme se Znovu 4

02.10.2009 (10:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2842×

SETKÁME SE ZNOVU

4.KAPITOLA

(písničku, kterou bych si k tomu pustila, text sice vůbec neodpovídá, ale na tom nezáleží. ZDE!)

Ke 12 hodině odpoledne jsme se vrátili na hotel. Naobědvali se. Pak nám učitel nechal volno až do večeře. Šli jsme před hotel a koulovali se sněhovými koulemi. Jessicu s Lauren jsme pořádně vycpali. Ty se na nás v zápětí naštvali a odešli do svého pokoje. Začalo se stmívat a vycházet měsíc. Byl skoro v úplňku. To mi připomnělo, co mě čeká zítra večer. Už se nemůžu dočkat.

„Po večeři by jsme si mohli jít zahrát bowling.“ Navrhl Steve.

„To není špatný nápad.“ Konstatovala jsem. Všichni jsme si to namířili k jídelně, hned potom, co jsme se převlékli do suchého oblečení. Po večeři nám učitel oznámil, že bude noční hra. A hádejte co dodal. Cituji. „Noční hry se zúčastní všichni, kromě Swanové. Ta bude ve svém pokoji počítat příklady, které jí předem zadám.“ V tu chvíli jsem měla hroznou chuť nakopat ho do prdele, ale naštěstí jsem se udržela. Takže okolo deváté se všichni vydali do lesa, kromě mě. Já jediná, jako největší pako počítala příklady. Matika mi vždycky šla a tak jsem byla hotová brzy. Pak jsem se šla vykoupat a spát, abych se pořádně vyspala na tu zítřejší noc. Navíc jsem byla docela utahaná, takže mi nedělalo problémy usnout.

Ráno mě probudil budík. Rychle jsem zalezla do koupelny. S ranní hygienou jsem byla hotová rychle. Oblékla jsem se a šla do pokoje. Angela ještě spala.

„Angie, Angie, vstávej. Za půl hodiny máme být na snídani.“

„Jo, jo, už jdu.“ Vylezla z postele a ještě v polospánku šla ke koupelně. Jenomže nějak zapomněla, že koupelna má dveře a hlavou do nich narazila. Začala jsem se smát. Angela se probrala a rychle zalezla do koupelny. Uklidnila jsem se, vzala si do ruky papír s příklady a čekala. Za pět minut Angie vylezla z koupelny a tak jsme se vydali na snídani. Ještě než jsem si sedla, donesla jsem učiteli papír s příklady.

„Už jsem myslel, že jsi na to zapomněla.“ Protočila jsem oči a chtěla odejít. „Počkej, počkej, ještě něco.“ Podal mi kartičku a na ní bylo moje jméno a příjmení.

„Co to je?“ Zeptala jsem se nechápavě.

„No, říkal jsem si, že pro tebe není dostatečný trest to, aby si zůstala celý den na pokoji. Tak jsem ti zařídil takovou prácičku. Budeš pomáhat na recepci, samozřejmě zadarmo.“ Cože?! Si ze mě dělá prdel? „V devět máš nástup v kanceláři ředitele hotelu. Teď se můžeš jít nasnídat.“ A víš co ty mi můžeš kreténe?! Řekla jsem si v duchu. Otočila jsem se a šla ke stolu, kde seděli Steve, Jerry, Angela, Jessica a Lauren.

„Co ti chtěl?“ Zeptal se Jerry.

„Ale, nic zajímavého, prý tady nemám dělat blbosti, až budete pryč.“ Nasnídala jsem se a okolo půl deváté jsme všichni šli do pokojů.

„Řekneš mi co ti říkal?“ Zeptala se mě Angela, když jsme dorazili na pokoj. Samozřejmě poznala že lžu.

„Jo, ale nebudeš se mi smát.“ Zakroutila hlavou. „Takže, až odejdete, tak mám jít za ředitelem tohoto hotelu a on mi dá práci. Asi jako recepční nebo co.“

„Ježiš a zaplatěj ti za to aspoň?“

„Ne, ani floka.“

„No tak to ti nezávidim. Já už musím jít, tak hodně štěstí. Ahoj.“

„Ahoj. A díky.“ Odešla a já se po pěti minutách vydala ke kanceláři ředitele. Zaťukala jsem.

„Dále.“ Vešla jsem.

„Dobrý den. Mě posílá pan Evens.“

„Aha, tak to vy jste ta hříšnice? Pan Evens mi řekl, že vám mám dát nějakou práci.“

„Ano, tak, kde mám začít?“

„No, nepředbíhejme událostem. Nejdřív oblečení. Budete pracovat jako recepční. Nate.“ Podal mi pytel. „Zaplaceno samozřejmě dostanete.“

„Ale pan… „

„Co říkal pan Evens mě nezajímá, když někoho zaměstnávám, tak mu za to zaplatím. Samozřejmě to musí zůstat jen mezi námi.“ Kývla jsem. „Wendy!“ Zavolal. Za chvilinku přišla docela mladá holka. „Tady Wendy vám všechno vysvětlí. Můžete jít.“ Teda, tak takovýhle zacházení jsem nečekala.

„Nashle.“ Řekla jsem. Wendy mě chytla za ruku a táhla do nějakého pokoje. Bylo to velké apartmá. „WOW!!“

„Nádhera co?“

„Nádhera je slabé slovo. Ty tu bydlíš?“ Zeptala jsem se jí.

„Ne, ale často ho používám.“ Bylo to opravdu nádherné a prostorné a to jsme byli jen v obýváku.

„Hmmm, a co teď?“

„No, teď se oblékni do toho co máš v tom pytli, já zatím přinesu kosmetiku.“ Než jsem stihla cokoliv říct, odešla. Rychle jsem se oblékla do té černé minisukně, červené halenky s výstřihem do véčka a obula si černé páskové boty na podpatku. Bože, já budu vypadat. Pak mi Wendy upravila vlasy a namalovala obličej. „Tak, rychle se podívej do zrcadla a pak už musíme jít.“ Doběhla jsem před zrcadlo a to co jsem tam uviděla mě zarazilo. Nebyla tam ta prdlá a přirozená holka, ale dospělá dívka. To nemůžu být já. Cukla jsem rukou, odraz v zrcadle mě napodobil.

„Proboha.“ Vlasy jsem měla v zadu stažené do drdolu a na obou stranách tváří se mi volně vlnily dva prameny vlasů. Obličej jsem měla namalovaný. Oči zvýrazněné řasenkou a černými stíny, no, spíš šedivými a rty průhledným leskem. „Tohle nemůžu být já.“

„Ale jsi a teď už pojď.“ Sjeli jsme dolů výtahem a přišli k recepci. Wendy mi všechno dvakrát vysvětlila a řekla. „Kdyby si potřebovala pomoct, budu v zadu. A kdybych někam odcházela, tak ti to přijdu říct.

„Dobře.“ Byla jsem docela nervózní, ale po pár prvních hostech jsem se uklidnila. Všechno mi šlo kupodivu skvěle. Blížil se čas oběda a já se dozvěděla, že od 13:00 je v kinosále – ano, přesně tak, mají tu i kinosál – nějaké slavnostní představení, takže obědvat půjdu až po jedné.

Ve 12:30 začali chodit lidi, to by bylo v pohodě, kdyby pět minut před začátkem nepřišli Cullenovi, nebo jak se jmenují, s ještě jednou rodinou. Musela jsem se držet, aby mi nespadla čelist, když jsem je uviděla, hrozně jim to slušelo. Najednou se začali otáčet mým směrem. Ještě než mě stihl kdokoli z nich zahlédnout, skrčila jsem se za pult. V tom se ozvalo zavolání.

„Haló, je tu někdo?“ Podle hlasu to byl Edward. Sakra Bello, tak si stoupni. Rychle jsem si sundala náušnici a postavila se.

„Mám ji.“ Řekla jsem a nandala si jí. „Omlouvám se. Copak si přejete?“ Udiveně a okouzleně se na mě díval. „Haló, pane, co si přejete?“ Byl tak roztomilej. A to sako mu moc slušelo. Probral se. Asi mě poznal.

„Hmmm… jo… mám tu rezervaci na dnešní představení.“ Najela jsem na ten program v kterém tyto informace byly uloženy.

„Na jméno?“ Zeptala jsem se. Neodpověděl. Podívala jsem se na něj. Pořád si mě udiveně prohlížel. V tom k nám přišel ten kulturista a řekl.

„Promiňte slečno, můj bratr je re-t-a-r… „ Nedořekl to a začal si mě taky udiveně prohlížet. Proboha, já jsem snad nějaká kuriozita?

„Ke komu patří tito dva pánové?“ Zavolala jsem. Během chvilky k nám přišla ta namyšlená blondýna.

„Ke mně.“ Bože, ta mi tady ještě scházela.

„Na jaké jméno máte tu rezervaci?“ Snažila jsem se být milá…

„Cullen.“ … což se o ní říct nedalo.

„Dobře.“ Blondýnka oběma dala facku – znělo to, jako kdyby do sebe narazily dva kameny – a něco jim zašeptala. „Tady máte lístky. Přeji příjemnou zábavu.“ Usmála jsem se. Ona mě na oplátku probodla pohledem a odešla i s celou svojí a i tou druhou rodinou. Když zmizeli z dohledu, oddechla jsem si a zula si boty.