Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový hlas - 5.kapitola - Překvapení

08.10.2009 (17:45) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1684×

5. kapitola-Překvapení

Edward:

Vyšel jsem pomalým krokem na dvorek, kde stála téměř celá škola. Byla shromážděna, okolo mého auta. Opatrně jsem se vmísil do davu, kde jsem potkal Alici, která se jen usmívala a v duchu si počítala do sta.

„Alice, co se tady stalo? Proč je tady okolo tak velký rozruch?“ zeptal jsem se, mrtvím, ale přesto zvědavým hlasem. Alice se na mě s ohníčky v očích otočila.

„To nic Edwarde, jenom sem přijela nová studentka.“ Řekla se smíchem v hlase. Zatvářil jsem se nechápavě a ona mi hlavou ukázala k mému milovanému autu. Otočil jsem se a myslel jsem, že dostanu infarkt a to je v mém případě velmi těžké! Tam, kde ještě před několika hodinami stálo moje Volvo, nyní tam byla neurčitá pomačkanina a v ní zaparkován náklaďáček, který se zdál zcela neporušen.

„A koukám, že zaparkovala dost stylově.“ Prohodil vedle mě Jazz. A Emmet hned propukl v obrovský smích! Já jsem vrhl na oba dva přímo vraždící pohled, kterému se oba dva začali ještě více smát. Nasupeně jsem se opět podíval na své nebohé autíčko. A v tu chvíli jsem se rozhodl tuto situaci vyřešit s někým, kdo mi to způsobil. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, vběhl mezi hlouček studentů náš ředitel a začal je rozhánět zpět do tříd. Když se dostal ke mně tak se podíval směrem, kterým jsem vrhal svůj pohled.

Chudák kluk, tohle ho muselo dostat. Takové krásné auto to bylo. Dolehli ke mně jeho myšlenky a mně to ještě podnítilo mojí zuřivost.

„Oh pane Cullene, Vy samozřejmě zůstaňte tady. Hned Vám sem pošlu tu nešťastnici, co to způsobila. Musíte jí omluvit, je po 6 měsících zase ve škole. Já vím, že jí to neomlouvá, ale měla i nějakou rodinou tragedii, a tak je z toho asi trochu mimo.“ Díval se na mě velmi vstřícným pohledem. V jeho podání to spíše vypadalo, jako křeč. Jen jsem lehce a velmi rychle zatřepal hlavou. Ředitel si jen povzdechl a pomalu odcházel do školy. Z jeho mysli bylo vcelku jasné, že tu dívku opravdu velmi lituje. Já jsem se s ní rozhodl nemít žádné slitování. Opřel jsem se o zídku, která byla kousek od místa činu, a nehodu jsem hypnotizoval pohledem. Nechtěl jsem ji propásnout.

Nečekal jsem dlouho. Za chvíli se přihnala dívka s kapucí na hlavě a namířila si to přesně k autu, které stálo v mém. Znechuceně jsem se zašklebil. Už teď jí nemám rád. Pomyslel jsem si a pomalým krokem jsem se vydal směrem k ní. Chystala se už odjet. Když jsem jí zastavil a vytáhl jsem jí s auta.

„To není zrovna dobrý první den. Nejdřív někomu zničíš auto a potom se chystáš ujet, aniž bysto, chtěla nějak odčinit.“ Vykřikl jsem na ní velmi podrážděně a konečně jsem jí pustil zápěstí, které jsem jí až do teď pevně svíral. Dívka si ho okamžitě začala třít. Nepromluvila a dokonce nezvedla hlavu. Dělala zkrátka, že se jí to netýká. Docela mě to rozčilovalo. Neviděl jsem na ní. Nevěděl jsem, kdo se tedy skrývá za tlustou kapucí, která jí překrývá celý obličej. Měl jsem nutkání ji zvednout hlavu, ale nechtěl jsem jí při návalu mé zlosti utrhnout.

„Nechtěla bys mi na to něco říct?“ vyjel jsem na ní pěkně jedovatě.

„Nevím, co bych ti měla říct?!“ řekla dívka a zvedla konečně obličej. Propálila mě svýma tmavě hnědýma očima, které jako by mě celého zrentgenovali a znali všechna moje tajemství. Oněměl jsem a jen jsem se díval do těch očí, které mi byli až tak moc známé. Nevěřil jsem, že je ještě někdy spatřím. Do očí ji spadl jemný hnědý pramen jejích tmavých vlasů, které byli vlhké z předchozího deště. Chtěl jsem jí ho zandat zpět do kapuci, ale včas jsem se zastavil. Moje gesto jí však neuniklo. Ještě víc se do mě opřel její pohled. Co se mnou ta dívka dělá? Zeptal jsem se sám sebe. Odpověď jsem samozřejmě znal už před 6 měsíci, kdy jsem ji viděl naposled.

„Co si po mě vlastně chtěl slyšet?“ zeptala se mě a vrátila mě zpět do reality. Teď bych jí snad opustil všechno, byl jsem rád, že je zpět. Mám jí opět u sebe. Nedokázal jsem se ani pořádně soustředit na svou roli. Naprosto jsem z ní vypadl. Její nádherné rysy mě dokonale vykolejili.

„Chtěl jsem jenom vědět, co se stalo s mým autem, Bello.“ Řekl jsem omámeně a v tu chvíli jsem se kousl do jazyku. I její pohled se změnil do podezřívavého.

„Odkud víš, jak se jmenuju?“

„Řekl mi to ředitel, když mi přikázal tu počkat na viníka té autonehody.“ Zalhal jsem přesvědčivě. Zdálo se, že to zbaštila. Docela jsem si oddechl.

„Vážně se ti strašně omlouvám, ale nezvládla jsem v tom mokru řízení. Vzpomněla jsem si na jednu nepříjemnou událost, a tak jsem nestihla včas zareagovat. Nechtěla jsem utéct, ale snažila jsem se dojet pro policii, aby se to dostatečně vyřešilo.“ Vychrlila na mě nešťastně. A upřela na mě psí oči. S tímto pohledem bych jí snad odpustil vše. Chvíli jsem nemohl ani promluvit. Naštěstí moje myšlení bylo rychlejší, než u lidí, a tak jsem se vzpamatoval celkem rychle.

„Budeme to muset nějak vyřešit. Já teď nemám čím jezdit do školy a....“ než jsem stihl dopovědět větu, tak se tam přihnal ředitel.

„Pane Cullene, Slečno Swanová, jsem rád, že jste ještě zde. Napadlo mě naprosto dokonalé řešení této vaší situace. Slečna Swanová Vás bude vozit do školy až do konce školního roku a Vy jí pomůžete za to s učivem a zaběhnutím do školy. Jistě máte pojistku, že pane Cullene? Takže se nemusíme bát, jakéhokoliv většího finančního dopadu. Brzy si jistě pořídíte, ještě lepší auto, než bylo toto. Tak jsme domluveni?“ zeptal se.

„Já s tím naprosto souhlasím. Jsem moc ráda, že se mohu Panu Cullenovi, nějak revanšovat za to, co jsem mu způsobila. A zároveň mám radost s toho, že mě někdo uvede zpět do školního režimu.“ Řekla Bell. A mrkla na mě. Já jsem jenom stál, jako tvrdé i. To přeci nejde, aby se mnou trávila tak moc času, vždyť by poznala, kdo jsem. Divím se, že prozatím neidentifikovala můj hlas. Ředitel se na mě díval velmi povzbudivě.

Neboj se toho, Edwarde. Neměla by nic poznat, ještě pořád neví, odkud tvůj hlas zná. Navíc chce na tebe zapomenout, takže opravdu se nemusíš bát našeho odhalení a můžeš se učit u ní. Alice mi moc nepomohla, ale co jiného mi zbývalo, chtěl jsem být s ní. Ale bolela mě představa, že chce na mě zapomenout. Dobře tedy svolím, ale budu si od ní snažit držet, co největší odstup, aby nenabyla podezření, že ji miluju.

„Co mi zbývá. Máte pravdu, že mám pojištění, a když se tím tato situace, tak výborně vyřeší, tak to příjmu.“ Odpověděl jsem a udělal jsem svůj andělský obličej, pod kterým i ředitel vypadal, jako zhypnotizovaný. V duchu jsem se usmál a podíval jsem se na Bells, která ode mě odvrátila pohled.

„Zítra přijedu o půl osmé. Buď připravený. Vaši adresu si najdu.“ Špitla. Nastartovala a odjela pryč. Ještě chvíli jsem se nemohl vzpamatovat. Vypadá to, že se ke mně vrací naděje v budoucnost.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový hlas - 5.kapitola - Překvapení: