Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový hlas - 4.kapitola - Doba temna

01.10.2009 (19:30) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1678×

4. kapitola - Doba temna

Bella:

Ležela jsem na nemocniční posteli a koukala jsem do stropu. Byl tak čistě bílí, až mě to děsilo. Moje mysl byla naprosto prázdná a pociťovala jsem velké zklamání. Slunce pomalu zalézalo za obzor a na stropě to dělalo barevné odlesky. Bylo to pro mě další upozornění, konce dne. Opět se blížila ta mrzutá noc, v které budu na všechno sama.

Sklesle jsem se zadívala na obzor, po kterém se pohyboval velký zářivě ohnivý kotouč. Jeho pohyb nebyl skoro znát, ale já jsem věděla, že znovu něco končí. Ukápla mi jedna veliká slza, která se po mé tváři kutálela dolů na polštář, do kterého se pomalu vpíjela a vytvářela na povlečení mokrou kaňku. Zavřela jsem opatrně oči a snažila jsem se vzpomenout na okamžiky, které pro mě byli šťastné. Všechny se týkali pouze jeho. Rychle jsem je zase otevřela a v duchu jsem si začala napomínat. Musím se přes to přenést! Musím! Je to přece už nějaká doba!

Když mě tu neobveseloval Ed, tak mi zbývalo, až mnoho času na myšlenky, které byli pro mě velmi bolestivé. Snažila jsem se nemyslet na maminku, ale mnohem bolestivější myšlenky byli na něho. Nechápala jsem to! Vždyť jsem ho nikdy neviděla a přesto na něho musím myslet. Tedy přesněji řečeno na jeho hlas, který jako by se postupem času ztrácel z mé mysli a připojoval se jen k bolesti, kterou mi nyní působil. Jeho melodičnost se vytrácela z mojí paměti a zbyla po něm jen prázdná slova, která bez melodie neměla smysl. S melodií se ale ztrácelo i kus mne. Kus mého bytí, který jako by zůstal tam v Chicagu. V tom pokoji. S ním.

„Au!“ a znova ta psychická bolest, co mě poslední dobou trhala na kusy. A další slzy si hledali cestičku po mé tváři. Rychle jsem si je setřela hřbetem ruky. Ne, už ani jednu slzu pro něj. Vždyť mi ani nepřišel dát sbohem. Ani za to jsem mu nestála. Ušklíbla jsem se. Jako bych za to někomu stála. Tyhle moje myšlenky zahnali až otevírající se dveře. Do nichž vstoupil místní policejní důstojník. Věnovala jsem mu zmatený pohled a on se na mě jen trpce usmál.

„Ach holčičko moje, odpusť. Volali mi, že ti není moc dobře. Mrzí mě, že jsem přišel tak neohlášen.“ Teď už dávalo smysl, co tu dělal. Můj otec byl velmi starostliví a pozorný od té doby, co mě nechal převést sem k němu do jeho rodného města. Vždycky jsem ho měla moc ráda, ale od té doby, co se rozvedl s maminkou, tak jsme si spolu moc nerozuměli.

„To je v pořádku tatínku. Jsem ráda, že tady je někdo, s kým si mohu popovídat. Posílají ke mně jenom psychiatra.“ Řekla jsem a kysele jsem se u toho zatvářila. Tím jsem u otce vyvolala smích. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně jakkoliv trápil. Byl až moc starostlivý a lítostivý a to bylo to, co jsem právě nepotřebovala.

„Neboj se Bell. Brzy už tě odsud pustí, ale nejdřív musíš chodit na různé rehabilitace, aby se ti tvoje zranění dostatečně uzdravila. Ach tak to nebude zrovna nejdřív! Pomyslela jsem si.

„To tady budu asi ještě dlouho.“ Řekla jsem mu smutně.

„No, asi tak měsíc. Potom už tě pustí ke mně domů. Netrap se Bell, možná že už za 3 měsíce budeš moci začít opět chodit do školy.“ Přátelsky se na mě zazubil a já si v tu chvíli vzpomněla na moje povinnosti. To snad ne, teď jsem měla nastoupit do druháku, jak ho stihnu dodělat, když už je listopad. A za tři měsíce. Budu muset nějakého premianta poprosit o doučování, abych všechno zvládla a mohla jít na vysokou na práva.

Otec němě pozoroval můj vnitřní boj. Když jsem si toho všimnula, nahodila jsem svojí masku klidu a štěstí. Vypadalo to, že ji spolkl i s navijákem. Alespoň ho dokážu oblafnout. Oddechla jsem si. Tohle budou nejdelší tři měsíce v mém životě.

Edward:

Mdle jsem seděl za piánem. Byl jsem o něj opřený a tupě jsem zíral do zdi. Od chvíle, co jsem se vrátil, jsem tohle dělal každý den. Před očima jsem měl neustále onu spící krásku, kterou už zřejmě nikdy neuvidím. Moje mysl se zabývala jen jí. Všechno, co jsem dělal, bylo automatické. Škola pro mě byla poslední dobou utrpením. Místní krásky na mě každý den zkoušeli svoje zaručené fígle, ale ani jedné z nich se nedařili. Já jsem viděl jen jednu dívku, kterou mi žádná z nich nemohla nahradit.

Ten chlapec by se měl dát vyšetřit, je nějaký bledý. Slyšel jsem Emmovi myšlenky, které byli ještě prosycené smíchem. Znechuceně jsem si sebral s židle svojí mikinu a vyběhl jsem ven. Přetáhl jsem si ji přes hlavu. Byl listopad a já bych byl asi považován lidmi za blázna, kdybych se objevil venku jen v tričku.

Mé kroky mě jako každý den vedli do městečka. Rád jsem se procházel ulicemi a koukal na lidi, kteří někam pospíchali. Do lesa jsem chodil už jenom lovit. Znechutil se mi od té doby, co jsem díky němu ztratil Bellu. Celá rodina mě nechápala. Dokonce i Alice, jako by ke mně ztratila cestu. Asi jsem si jí zastavil já. Vyhýbala se mně obloukem a v jejích myšlenkách byla buď lítost, anebo módní doplňky.

Zadíval jsem se na oblohu, která se obarvila do ruda. Slunce zapadalo a já jsem věděl, že nemám daleko ke vzlykům. Každý den jsem ho pozoroval. A viděl jsem v něm ji. Před sebou sem najednou spatřil něco, co jsem asi neměl. Seděla tam dívka s chlapcem, objímali se a vzájemně se dívali do očí. Slůvka lásky dolehli až ke mně a to jsem nevydržel a sesunul jsem se po zdi na prochladlou zem, jejíž chlad jsem necítil. Pravidelné vzlyky se rozléhaly od stěn v uličce. A já jsem se ani nesnažil je udusit v sobě.

Když jsem se konečně vzpamatoval, tak už bylo ráno a já jsem musel jít do školy. Opět jsem zase pozoroval Slunce, ale tentokrát vycházelo. Byla to moje každodenní, rutinní záležitost. Bez toho jsem už nemohl dýchat. Každým přicházejícím dnem jsem trpěl víc a víc. Byli to už sice tři měsíce, kdy jsme se od sebe oddělili, ale já se pořád musel nenávidět za to, že jsem jí opustil bez slůvka rozloučení. Jako trest mám tohle soužení a pravdu, že ji už nikdy ve své existenci neuvidím. Vadila mi chyba, kterou jsem udělal. Ale i to, že mě nikdy neviděla a já jsem o ní nic nevěděl. Všechno tohle mě bodalo uvnitř. Ale i láska, která nebyla naplněná.

Celou cestu domů jsem se nenáviděl. Alice mě jemně objala, když jsem dorazil, ale to bylo všechno. Zvykl jsem si už na to. Dělala to každý den. Od té doby, co jsem se vrátil. S rodinou jsem nekomunikoval. A každý kdo na mě jen promluvil, se ode mě nedočkal ničeho jiného, než pasivity. Věděl jsem, že si tohle nezaslouží, ale já jsem nedokázal s nimi komunikovat. Kdykoliv jsem zaslechl svůj hlas, tak jsem se nenáviděl ještě víc. Právě jen ten hlas na mě

znala a ten se jí tak moc líbil. Ta jeho zvučnost. Hebkost, sametovost. Smutně jsem a zároveň bolestně jsem si povzdychl. Můj anděl je kdoví kde a já ji ani nemůžu vyhledat, protože nevím, kde je.

Do reality mě vrátil až rána, která se ozvala nedaleko mě. Vyděsila mě tak, až mě probrala z mého transu. Teprve, až potom jsem si uvědomil, že se něco stalo, když byla polovina třídy pryč a já jsem na svém místě seděl sám. Sám stejně jako ve svém životě.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový hlas - 4.kapitola - Doba temna: