Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový hlas-1. kapitola-Spící anděl

25.08.2009 (13:00) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1821×

1. kapitola-Spící anděl

Bella:

Probudila jsem se ve velkém bílém pokoji. Kolem mě pípali přístroje. Pokoj byl docela tmavý. Byli tam i nějaké sloupy a velká šatní skříň. Chvíli jsem si myslela, že jsem se probudila v jiné době, ale sestra, která přišla oblečená, v klasickém úboru mi to vyvrátila.

„Ach dobré ráno slečno Swanová. Byla jste v kómatu asi tak tři dny. Jste nyní v Chicagské nemocnici.“ Začala ze sebe chrlit sestra jen, co přišla do pokoje.

„Dobrý ráno. Co je s mou matkou? A to je opravdu ráno, že to tady vypadá, jako večer! A.“ Sestra mě přerušila.

„Je mi to moc líto, ale tvá matka tu autonehodu nepřežila. Co se týče toho pokoje, je tak tmavý, protože tady v nemocnici jediný nebyl rekonstruovaný. Bohužel jsme jinde neměli volno. Ale jestli chceš, mohla bych ti potom zařídit lepší.“ Sestra se na mě podívala. Tahle ta správa mě tak moc bolela, že se z mých očí valili proudy slz.

„Vezmi si tyhle léky a moc nestávej, aby sis neublížila. Za pět hodin zase přijdu. Zatím nashle.“ Hlavu jsem zabořila do polštáře a hodně moc jsem plakala. Nemohla jsem přestat. Už jen zmínka, že svoji matku už v životě neuvidím, mi trhala srdce. Není to tak spravedlivé!! Proč ona? Proč? Celá nešťastná jsem vyčerpáním usnula. Poslední, čeho jsem si byla vědoma, byla sestra, která mi přinesla léky.

Edward:

Konečně jsem se ocitl ve svém rodném městě. V Chicagu jsem byl po tak strašně dlouhé době. Hned jakmile jsem se ubytoval, vyšel jsem do města. Prvně jsem se šel podívat na náš dům. Stál tam pořád ve své kráse a uvnitř jsem slyšel dvě lidská srdce. Jejich myšlenky byli dosti zmatené. Řekl jsem si, že se sem vrátím v noci, až budou spát, abych si dům pořádně prohlédl.

Moje další zastávka byla v nemocnici, kde nadobro skončil můj lidský život. Byl jsem velmi zvědavý, jestli poznám ještě svůj starý pokoj. Obcházel jsem nemocnici, tak dlouho dokud jsem nenašel malé zastrčené okénko. Bylo pootevřené. Šťastně jsem se usmál. Jak je vidět, tak si ho ještě pamatuju. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. Úplně se mi vytratil dech, když jsem si všimnul, že pokoj je úplně stejný. Nic se tady nezměnilo. Vzpamatoval jsem se a nadechl jsem se. To jsem, ale neměl dělat. Příliš pozdě jsem si všimnul dívky, která ležela na nemocničním lůžku a neklidně sebou házela. Její krev měla tak lahodnou vůni. Voněla po fréziích. Ve své existenci jsem tak lákavou vůni necítil. Tak moc jsem jí chtěl ochutnat. Ani jsem nevěděl, co dělám a najednou jsem stál před tou dívkou. Ale něco mnohem silnějšího mě zastavilo. Ta dívka byla nádherná. Naprosto dokonalá. Dlouze jsem si jí prohlížel, jak sladce spí. Všimnul jsem si, že má uplakané oči. Co se jí asi stalo? Snažil jsem se soustředit na její myšlenky, ale nic jsem neslyšel jen ticho. To mě trochu vyvedlo z míry. Jak je možné, že jí neslyším? Hlasitě jsem si povzdechl. Dívka v tu chvíli začala křičet. Lekl jsem se, že jsem jí vzbudil. Překulila se ve spánku na bok a spod víček se jí kutáleli velké slzy. Měl jsem strašnou potřebu jí je setřít a utěšit ji. Ale ve chvíli, kdy jsem se k ní nakláněl, zaznamenal jsem něčí myšlenky: Ta holka je na zbláznění. Pořád jen křičí. Furt, abych ji nosila léky na uklidnění. Asi za ní pošlu psychiatra. Měl jsem chuť zavrčet a skočit té ženě po krku. Slyšel jsem už docela blízko, bušící srdce. V ten okamžik jsem si uvědomil, že tady nemám, co dělat a tak jsem se schoval do stínu sloupu. Do dveří stoupila sestra. Když si všimnula, že dívka nerušeně spí. Jen zakroutila hlavou a šáhla jí na čelo. Ta holka je asi blázen. Pomyslela si a odešla. Podíval jsem se opět na spícího anděla.

„Někdo tak krásný nemůže být blázen!“ zašeptal jsem. Dívka, jakmile uslyšela můj hlas, se líbezně usmála. Ten úsměv mě úplně okouzlil a já měl chuť vidět ten úsměv na její tváři znovu.

„Vůbec nevím, jak jsi to udělala, ale připoutala sis mě k sobě navždy. Můj spící anděly.“  Na jejím obličeji se objevil ještě krásnější úsměv a já jsem se cítil, jako v nebi.

Bella:

Moje sny byli strašné. Pořád dokola se mi zdálo o té autohavárii. Neustále jsem měla obličej své matky před očima. Bylo to takové mučení. Strašně jsem se trápila. Když jsem najednou uslyšela ze snu překrásný hlas. V tu chvíli se můj sen změnil. Všude okolo sebe jsem viděla růžovou a cítila jsem lásku. Konečně jsem si mohla trochu odpočinout. Byla jsem tomu hlasu nesmírně vděčná. Musí to být anděl. Nikdo jiný by neměl, tak nádherný hlas. Pomyslela jsem si a užívala jsem si překrásný sen. Za chvíli ten hlas promluvil znovu a já se cítila tak blažená, jako nikdy dřív. Tak moc bych chtěla vědět, komu ten hlas patří. Ale věděla jsem, že si teď musím odpočinout. Najednou všechna ta růžová zmizela a já se propadla do tmavého bezesného spánku.

Šokovaně jsem otevřela oči. Kolem dokola byla ještě větší tma, než když jsem usínala. Že bych spala, tak dlouho? Rozhlédla jsem se po místnosti. Nikde, nikdo nebyl.

„Ach!“ zasténala jsem.

„Co se ti stalo, že jsi tak smutná?“ ozvalo se ze tmy. Trochu jsem se vylekala, ale hlas jsem bezpečně poznala.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se neznámého.

„To není důležité. Já ti neublížím.“ Řekl ostražitě. Povzdechla jsem si.

„Chtěla bych vědět, s kým mám tu čest.“  Ozvala jsem se. Hlas si velmi smutně povzdechl. „Nemůžu ti říct, kdo jsem.“ Slyšela jsem smutně ze tmy.

„Nepotřebuju vědět, kdo jsi, stačí mně tvoje jméno.“

„A stačilo by ti moje druhé jméno?“ zeptal se.

„Já bych, ale chtěla vědět to první.“ Stála jsem si vzpurně na svém.

„Dobrá tedy říkej mi Ed.“ Usmála jsem se do tmy.

„Ed to je krásné jméno!“ Ze tmy se ozval tichý melodický smích.

„Máš nádherný, sametový hlas!“ začal si pobrukovat, nějakou melodii. Ta melodie mě úplně uspala. Tentokrát se mi nezdálo o autonehodě. Byla jsem s někým na krásné louce, ale já měla oči jen pro toho, který se mi ve snu zjevoval pouze, jako barevná šmouha. Byl to, ale nádherný sen plný lásky a něžností. Bylo mi s tím zázrakem dobře, i když jsem vlastně nevěděla, o koho jde. Přesto jsem cítila, že mě k němu něco táhne.

Edward:

Dneska spala opravdu klidně. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem našel někoho tak pěkného, jako byla ona. Ze spaní se pořád usmívala. Jediné, co mě vadilo, bylo to, že jsem jí nedokázal číst myšlenky. Ale zase na druhou stranu mě to na ní přitahovalo. Vypadala tak nádherně, že jsem měl chuť jí políbit. Když spala tak jsem si mohl dovolit vystoupit ze stínu. Mrzelo mě, že jsem ještě pořád nevěděl, co se jí stalo tak strašlivého, že pořád brečí. Musím se to dozvědět. Chtěl jsem jí pohladit po vlasech, když jsem zaznamenal něčí kroky a bušící srdce. Neustále se to přibližovalo. Léky pro ni nejdřív z modré krabičky a potom s červené. Potom do pokoje 25 a tam vyměnit transfuzi. Tyhle myšlenky mě utvrzovali v tom, že ten někdo je sestra. Rychle jsem se opět schoval do stínu pokoje, aby mě neviděla. Přišla potichu do pokoje až k mému andělovi a rozsvítila stolní lampičku. Začala s ní intenzivně třást, aby se probudila. Měl jsem chuť jí zakroutit krkem. Konečně se probudila a do tmy se otevřely dvě velké hnědé oči, které zamžourali do příliš jasného světla. Potom se podívala na sestru, která ji mlčky podávala léky a sklenku vody. Vzala si je do ruky a vše pozřela.

„Můžete zase spát, slečno Swanová.“ Řekla sestra. Zhasla lampičku a zase odešla. Chvíli bylo ticho, než se do tmy ozval hlas, který zněl jako zvonkohra.

„Jsi tady Ede?“ Trochu mě mrzelo, že ze mě vytáhla moje jméno. Ale zase mě nikdy neuvidí, tak že to vlastně není, až tak hrozné.

„Ano jsem tu. Když jsem ti já řekl svoje jméno, řekni mi prosím ty svoje.“ Zaprosil jsem, jak nejlépe jsem dovedl. Dívce zrychlilo srdce. A bylo slyšet, jak nepravidelně dýchá. Snad jsem to moc nepřehnal.

„Já jsem Bella.“ Řekla trochu slabým hlasem. Bella to je nádherné jméno pro anděla. Vážně se to k ní hodí. Bella byla najednou celý můj svět.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový hlas-1. kapitola-Spící anděl: