Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Růže nebo kopretina? - 4. díl

04.09.2009 (10:30) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1698×

4. kapitola – Smysl mé existence

Edward

Seděl jsem na vrcholku zasněžené hory uprostřed Aljašky a zamyšleně pozoroval krajinu.  Všude byl jen led a sníh. A taky šílený klid až jsem myslel, že se z toho zblázním… Potřeboval jsem nutně změnu prostředí… Ale i kdybych se přestěhoval na druhou stranu zeměkoule, což jsem v průběhu posledních dvou let udělal několikrát, stejně by mi to nepomohlo…

Bylo jediné místo a jediná osoba, která by mě dokázala vyléčit z mého žalu a utěšit mou duši, ale tam jsem se nesměl vrátit. Už nikdy… Ona je pro mě něco jako zářící hvězda na nebi. Naprosto dokonale nádherná, avšak stejně tak nedostupná…

Nesmím ji už nikdy vystavit nebezpečí a má přítomnost pro ni je nebezpečná… Avšak nedokázal jsem se ubránit myšlenkám na ni. Bylo to nejspíš to jediné, co mě drželo nad vodou. Vzpomínky na Bellu… Mou životní lásku. Bez ní nemá moje existence smysl. Jsem zatracený…

„Edwarde?“ Ozvalo se náhle za mnou. Neotočil jsem se. Okamžitě jsem poznal, že je to Carlisle. Povzdechl jsem ji. Nemusel ani promluvit. Z jeho myšlenek jsem přesně věděl, co má na srdci…

„Edwarde, Esmé by byla opravdu šťastná, kdybys jel s námi. A nejen ona. My všichni. Chybíš nám, Edwarde…“ Promluvil Carlisle bez jakéhokoliv úvodu. Čekal jsem něco takového, přesto jsem při jeho slovech cítil úzkost, která mi sevřela hruď…

„Carlisle, já…“ Chtěl jsem mu říci, že je mi to líto, ale můj život se od toho jejich už navždy odpojil. Ale něco v Carlisleově mysli mě zarazilo. Zamyslel jsem se. Nakonec jsem lehce pokýval hlavou…

„Dobře. Pojedu s vámi…“ Špitl jsem. Poté jsem se zvedl a mířil si to do Tanyina domu pro své věci.

„Děkuji ti, Edwarde.“ Zaslechl jsem ještě Carĺisleho hlas.

„Edwarde! To je úžasné!“ Vyřítila se najednou proti mně Alice. V její mysli jsem viděl vizi, která Alici umožnila vidět mé rozhodnutí. Lehce jsem se pousmál jejímu nadšení, ale do smíchu mi nebylo… Moje existence pozbyla veškerého významu. Teď už to byla jen prázdnota a zatracení…

„Bude to úžasné, Edwarde, uvidíš! Nové město, noví lidé, nová škola, nové obchody!“ Plánovala Alice. Trochu jsem nechápal, proč je její nadšení tak moc velké. Ale rozhodl jsem se nechat to být.

„Hmm.“ Zamumlal jsem jen a radši se klidil z cesty. Nechci jí kazit náladu, ale vážně nemám chuť sledovat její plánování, které čišelo z každého koutu její mysli. Protože v tomhle stěhování nevidím nic nadšeného. Možná jen nutné zlo…

***

Coural jsem se ulicemi Chicaga, našeho nového bydliště, a v hlavě jsem měl prázdno. Byla ještě tma, avšak za pár okamžiků se mělo rozednívat. Čekal mě první den na další vysoké. Vůbec se mi tam nechtělo, ale co jiného tu dělat, aby se člověk nezbláznil úplně?

Zakroutil jsem hlavou nad svými úvahami a po chvíli jsem se vydal zpátky k našemu novému domu. Byl na kraji města, blízko přírody… Vešel jsem dovnitř a vydal se rovnou do svého pokoje. Převlékl jsem se, do tašky naskládal nějaké potřebné věci neboli rekvizity, popadl jsem klíčky od svého věrného Volva a rozjel se ke škole.

Zaparkoval jsem na školním parkovišti a vystoupil z auta. Kolem bylo moře nových tváří, ale já žádnou nevnímal. Snažil jsem se ignorovat myšlenky všech. Vážně mě nezajímalo, co si kdo myslí.

Hlavou mi vrtala jen jedna jediná věc. Alicin náhlý odjezd. Původně jsme měli jít první den do školy spolu, ale ona se najednou sebrala, že si potřebuje něco nutně zařídit, a tak dorazí až později. Podezříval jsem ji z toho, že přede mnou něco skrývá, ale nemohl jsem přijít na to co…

Zakroutil jsem hlavou a poté se vydal do třídy. Sedl jsem si do první lavice hned na kraj a ostatních si nevšímal. Tvářil jsem se nepřístupně, doufajíc, že každého odradím, kdyby si ke mně čistě náhodou chtěl někdo přisednout…

Založil jsem si ruce na prsou a v duchu popostrkával hodiny ručiček, aby už konečně zazvonilo. Nenáviděl jsem tenhle způsob života, kdy musím neustále předstírat, že jsem někdo jiný. Jsem monstrum a svou podstatu nezměním, tak k čemu je věčné předstírání?

Konečně zazvonilo. Do třídy přiběhla nějaká holka. Evidentně nestíhala. Bezradně se rozhlédla po třídě. Všude už bylo obsazeno… Měla světlé blond vlasy, rozhodně ne od přírody, a na obličeji silnou vrstvu líčidel. Pohlédla na mě s nadějí a její rty se roztáhly do širokého úsměvu. Zamířila na místo vedle mě…

Hodil jsem po ní zlý pohled. Vážně nemám náladu na takovouhle nánu. Její myšlenky mi bohatě stačí. Zarazila se a pak její pohled ztvrdl. Sedla si na druhý konec lavice. Naštěstí… Už aby tu byla Alice. Alespoň se místo vedle mě zaplní a nebude už nikoho lákat…

Hodina začala. Do třídy vešel stařičký profesor s přísným pohledem a brýlemi na nose. Tiše jsem se uchechtl. Jeho myšlenky mě pobavily. Bral svou funkci profesora děsně vážně a nenáviděl všechny studenty, kteří nebyli podle jeho měřítek výjimečně chytří a nadaní.

Začal něco povídat, ale nevěnoval jsem mu příliš pozornosti. Čas se pro mne vlekl neuvěřitelným způsobem. Uběhlo prvních pět minut. Pak deset, patnáct, dvacet…

„Dále!“ Přikázal náhle profesor břitkým hlasem, až mě to vytrhlo ze zamyšlení. Zpozorněl jsem a zalétl pohledem ke dveřím.

Můj Bože, ta vůně... Ani jsem nestihl dokončit myšlenku. Otevřely se dveře a v nich stála moje zářící hvězda…

„Dobrý den. Já jsem zaspala. Omlouvám se…“ Pípla nesměle a ani se neodvážila podívat se profesorovi do tváře. Nedivil jsem se jí. Jeho myšlenky byly stejně tak hnusné, jak jeho protivný hlas…

Dívala se do země, ale přesto jsem zahlédl její obličej. Byl stále tak bledý s jemnými rysy jako dřív... Její oči byly pořád stejně čokoládově hnědé a vlasy měla o něco delší. Byla tak nádherná… Měl jsem dojem, jako kdyby se snad zastavil svět. Všechno ulpělo jen na tom jednom jediném bodě, kolem kterého se točila má existence.

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím… Jak je možné, že ze všech těch škol, které na světě jsou, jsme si oba vybrali zrovna tu samou? Je to snad osud? Nebo trest Boží?...

„Zaspala?“ Zopakoval ten starý dědek po Belle a ironicky povytáhl obočí. „Tohle je výběrová škola, slečno. Pokud nehodláte chodit včas, nezabírejte místo zbytečně jiným.“ Zpražil ji pohledem a chtěl ještě něco říci, ale já mu nedal šanci. Myšlenky, které se mu honily hlavou, mě vyburcovaly. Belle nikdo ubližovat nebude!

„Promiňte, ale to se přece může stát každému, ne? Jsem si jistý, že to byla pouhá nešťastná náhoda…“ Postavil jsem se a řekl melodickým, avšak tvrdým hlasem. Věnoval jsem mu pohled z očí do očí a potěšeně jsem se ušklíbl, když jeho mysl okamžitě zareagovala. Byl pobouřen, že si někdo dovolil mu odporovat, ale zároveň si už nebyl tak jistý…

Slyšel jsem, jak Bellino srdce začalo tlouci rychleji. Pomalu se otočila a její pohled spočinul na mně. Cítil jsem to… Ale stále jsem propaloval pohledem vyučujícího.

Mé hrdlo spaloval děsivý oheň. Její vůně byla tak silná… Ale věděl jsem, že dokážu odolat. Moje žízeň teď byla to poslední, co jsem dokázal vnímat…

„Můj Bože…“ Řekla Bella tak tiše, že jsem to mohl slyšet jen já. Pohlédl jsem jí do očí. Ale to jsem neměl dělat. V tu chvíli jsem musel vynaložit veškeré sebeovládání, abych se okamžitě nerozeběhl a nesevřel ji v náručí. Mé srdce netoužilo po ničem jiném…

Po tolika měsících odříkaní a přesvědčování sebe samého, že se nesmím vrátit, se najednou objeví tady… Tohle je vážně jen pouhý sen…

„Mohla byste laskavě přestat zdržovat mou hodinu a sednout si?“ Zeptal se chladně profesor Belly, ale jeho hlas pod tíhou mého pohledu trochu změkl. Měl štěstí, přísahám, že kdyby řekl Belle ještě něco ošklivého, snad bych ho zabil na místě…

„A – ano… Promiňte…“ Vykoktala a rozhlédla se po třídě. Všechna místa však byla obsazená. To jsem moc dobře věděl… Pohled jí spočinul na dvou volných místech mezi mnou a tou holkou, co si ke mně předtím chtěla sednout.

Bella se na ni podívala a ona jí tvrdě opětovala pohled. Tiše jsem zavrčel.

Tohle si o Belle nikdo myslet nebude! Zuřil jsem v duchu, ale snažil se ovládnout. Tohle totiž znamená, že si Bella sedne ke mně…

Nevěděl jsem, zda z toho mám radost, nebo spíš strach. To vědomí, že již za pár okamžiků budu znovu zřetelně cítit její blízkost, bylo… Ani jsem to nedokázal popsat. Věděl jsem, že bych měl okamžitě utéct, ale nemohl jsem…

Zvedl jsem oči a podíval se na Bellu. Její srdce stále zběsile tlouklo. Zarputile zírala do země a mířila ke mně. Protáhla se kolem mě a pak se zadívala na tu jedinou volnou židli vedle mě. Zaváhala, cítil jsem to. Ale neměla jinou možnost. Odevzdaně se sesunula na židli. Nezvedla svůj pohled. Zírala před sebe a o mně nezavadila ani koutkem oka…

Mrzelo mě to. Ale nedokázal jsem z ní spustit pohled. Její srdce stále vyvádělo, jako by právě uběhla maraton… Dávalo mi to určitou naději, protože kdybych jí byl lhostejný, pak by se její vnitřní systém nezbláznil, nebo ne?

Náhle se ozval zvonek. Vytrhl mě ze zamyšlení. Bella vyskočila rychlostí blesku, až se jí povedlo převrhnout židli. Bylo jí to ale jedno. Vyběhla z učebny ven… Chvíli jsem zíral za ní. Přemítal jsem, co mám dělat. Nechat ji být, nebo se za ní rozeběhnout? Mé srdce křičelo, ať za ní jdu a prosím ji o odpuštění, tak dlouho, dokud by mě nevzala zpět…

Teď když jsem ji znovu spatřil. Všechny mé city, které jsem se tak zoufale snažil pohřbít, vypluly na povrch. Věděl, jsem, že bez ní nedokážu žít…

Zvedl jsem se a vyběhl na chodbu. Rozhlédl jsem se, ale Bellu jsem nikde neviděl…

Kam jen mohla zmizet? Přemítal jsem. Pak mi ale něco došlo… Nemůžu ji hledat. Opustil jsem ji…

Chtěl jsem, aby byla v bezpečí. Ale to teď opět není. Protože moje přítomnost pro ni je bezpečná… Musím okamžitě pryč…

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Shrnutí

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Růže nebo kopretina? - 4. díl: