Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 53

18.10.2009 (16:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3187×

53. PRÁCE V MÁRNICI

Věděla jsem, že svět není spravedlivý- proč by taky byl, když my sami se klameme?

Všude kolem byla tma… tma jako kdysi dávno, kdy jsem ve svých šestnácti kráčela podél pláže bosá, s cigaretou v puse a sebevědomým úsměvem na namalované tváři. Zákony byla moje slabá stránka- jednoduše se nedají dodržet.

Otevřela jsem dveře a zhluboka se nadechla nočního vánku, stejně jako tehdy. Zahodila jsem nedopalek do strouhy plné vody a pousmála se. Alice se na mě podívala a zavrtěla hlavou.

,,Na.‘‘ Podala mi kufřík.

,,Co to je?‘‘

,,Nástroje.‘‘ Usmála se na mě ďábelsky.

,,Vzorky zubů jsou uvnitř. Ty máš sebe, Ethinu, Edwarda, mě, Jazze a Rose… já mám ostatní.‘‘ Přikývla jsem.

,,Máme na to jen šest hodin, myslíš, že to stihneme, Alice?‘‘ Zašeptala jsem, než se dotkla kliky.

,,Neboj se Be-Rebelko, stihneme to i dřív, jsi mnohem šikovnější než se zdá.‘‘ Přikývla jsem a nasadila nevzrušenou masku, když její malá, na pohled křehká ručka vytrhla kliku a bez obtíží nás dostala dovnitř. Moje oči ihned nabraly zlatavou barvu, jako mívají kočky… i přes tmu jsem viděla všechno dokonale. Procházely jsme tichými chodbami zapáchající po dezinfekci a různých preparátech. Hlavně tu byla menší zima… vsadila bych se, že obyčejný člověk by už zamrzl. Schovávaly jsme se před kamerami, které tu byly a spěchaly do levého křídla, kde by měla být márnice. Vzrušení, nadšení, adrenalin… to vše mi kolovalo v krvi… Zastavovala jsem se u všech dveří a hledala název MORGUE, ale Alice došla až ke konci chodby k ocelovým dveřím.

,,Můžem?‘‘ Zeptala se mě a já mlčky přikývla.

,,Pamatuj, záleží na tom budoucnost.‘‘

,,Jdeme Alice!‘‘ Zavrčela jsem.

Moje sestřička se zhluboka nadechla a otevřela dveře. Obklopil nás chlad. Z úst mi stoupal teplý dým a konečky prstů nabíraly červenou. Celá místnost byla obrovská. Pravá strana byla pouze skříně s těly a po levé vany, ve kterých se pitvalo. Po stranách těch van byly odtokové kanálky, jejichž trubice vedly do země a stolek vedle nich. Jako kdyby to bylo přesně pro nás připravené. Nad pracovními lůžky byla obrovská kulovitá lampa, kterou když jsme rozsvítily nás skoro oslepila ostrým, nepříjemným, bodavým světlem.

,,Navlékni si ty rukavice.‘‘ Pokynula mi Alice a podala mi jeden pár bělostných, gumových rukavic. Lepily se mi na prsty, ale přestala jsem si toho všimnout, když mi podala lísteček. ,,Najdi tyhle jména na štítkách, tímhle klíčkem je odemkneš,‘‘ ukázala mi a podala malý stříbřitý předmět, ,,a pak to tělo přeneseme na pracovní místo a vyměníme štítky.‘‘ Přikývla jsem.

,,Sofie Amundsen…‘‘ Klouzla jsem prstem po dlouhých, ledových skříňkách až jsem se zarazila na tom jméně. ,,Mám to Alice.‘‘ Přiskočila ke mně, chytla mě za vlasy a svázala je rychle do copu, navlékla čepici, jakou mají sestřičky v nemocnici a ovázala mě bílým pláštěm.

,,Jsi připravená? Nebude to moc pěkný pohled.‘‘

,,Jsem připravená na všechno, i na smrt.‘‘

,,Dobře.‘‘Její malá postavička se postavila na špičky nohou a otevřela box. Zamračila jsem se, snažíc se udržet klidnou masku při pohledu na tu tvář. Trošku pootevřela a rozepla zip u černého igelitu obepínající tělo. Panebože!

Byla skoro jako já! Stejné vlasy, stejný tvar obličeje…

,,Nekoukej tak na ni, zachvíli bude tvoje dokonalá kopie až s ní skončíme.‘‘

,,Dobře….‘‘

,,Na Sofii ti ukážu, co musíš dělat a pak už budeme každá pokračovat sama.‘‘

,,Chápu.‘‘ Vysunula tělo ještě víc a vzala ji do náruče, aby ji přenesla na pracovní stůl. Sundala celý igelit a hodila ho na zem.

,,Vidíš tyhle čáry? To jsou hlavní řezy, které se vedou při pitvách.‘‘ Prstem ukazovala na Ypsilonový řez. Vedl od obou klíčních kostí a spojoval se na hrudní kosti odkud vedl dolů až ke slabinám. ,,My vybereme jen krev a dál budeme pracovat obzvlášť s obličejem a hrudí.‘‘

Položila dva balíčky gelových implantátů na pracovní stolek a zase se obrátila ke mně. ,,Víš něco o zubařině?‘‘

,,Ne…‘‘ Povzdechla si a s odporným křupnutím otevřela ženě čelist.

,,Nevadí… vytrhneš jim špičáky, řezáky a zuby moudrosti.‘‘ Jednotlivě ukazovala na dva přední zuby, dva po stranách a dva úplně vzadu. ,,Místo nich dáš tyhle natřeš touhle lepivou mastí, narveš do dásně a chvíli budeš držet.‘‘ Ďábelsky jsem se pousmála.

Belle uvnitř mě se zvedal žaludek, ale já byla v pořádku. Bylo to trošku drastický, ale dalo se to zvládnout. ,,Jestli na tebe vystříkne krev, prosím nejdřív se umyj, než se jakkoli ke mně přiblížíš.‘‘

,,Jistě.‘‘ Sklonily jsme se nad tělem a Alice vzala do ruky skalpel. Nepotřebovala předtím nějaké linie a hned řízla pod ňadro odkaď se vyhrnula krev. Mlčky jsem sledovala jak pod sval rve implantát a zašívá ránu. Její prsty s elegancí a přesností se rychle přemisťovaly po těle a já stále víc a víc v té ženě viděla sebe.

,,Na, vytrhej jí obočí do tvýho tvaru.‘‘ Podala mi pinzetu a s křupnutím jí ještě víc rozevřela ústa.

,,Alice, trošku cti k mému tělu!‘‘

,,Křupou jí svaly!‘‘ Ohradila se a vzala do ruky kleště. Radši jsem se nechtěla dívat, jak bude vytrhávat zuby a malé kapičky krve, které se stále v těle udržely jak vytečou ven.

Podívala jsem se do zrcádka a sledovala prohnutí mého temného obočí nad kukadly. Začínalo asi dva centimetry od kořene nosu, lehce se zvedalo a po chvilce se stáčelo zase zpátky dolů. Tělo sebou při Aliciném trhnutí škublo.

,,Mám tě hajzle!‘‘ Zavrčela na zub moudrosti a vhodila ho do misky.

,,To jsou už všechny, cos jmenovala?‘‘

,,Jo.‘‘ Přikývla jsem a začala Sofii upravovat obočí. Moje spolupracovnice jí mezitím rvala do úst falešné zuby a tvářila se při tom jako masový vrah.

Když jsem to dodělala opatrně jsem se přesunula do pozadí a sledovala Alici jak rychle zavřela ženě ústa, vzala do ruky mast a nabrala na prsty. Napatlala to něco pod ňadra, na stehy a tak dokonale zamazala jakékoliv stopy.

,,Oficiální Bella Swanová- Cullenová je dokonalá.‘‘ Přešla k umyvydýlk, sundala rukavice a začala rychle ze sebe drhnout malé kapičky krve. Její oči byly černé jako onyx. Ta nebezpečná černá, která se mi líbila.

,,Další je… Kevin Richards.‘‘ Alice se věštecky pousmála.

,,To bude náš Edward. Pomoz mi vrátit tvé tělo do boxu.‘‘ Přikývla jsem a zjistila, že úprava jednoho těla nám zabrala jen půl hodiny. Daly jsme na box štítek s mým jménem a ten se Sofií Amundsenovou zapálily.

Pro Alici to musely být ty nejhorší hodiny v existenci. Nedýchala, protože měla strach, aby se nevrhla a nevysála mě, protože já tu měla jako jedinná tlukoucí srdce- tiché, ale přece jen… Viděla jsem její pohled, když jsem pracovala na těle, které bude patřit jí a pak i Jasperovo. V tom pohledu bylo cosi jako…díky… díky za to, že je zbavíme identity, abychom mohli zachránit ty, které milujeme.

Stríhala jsem černé kadeře a snažila se je dostat do tvaru, který má Alice. Musela jsem tělo nadzvednout, aby byla přesná kopie. K mrtvole, která bude náležet Rosalii jsem dostala malou injekční stříkačku.

,,Restylane.‘‘ Ach jistě- ta slečna měla výrazně uzší rty než Rose. Slyšela jsem o tom názvu od jedné slečny v nákupním středisku, když mě tam Alice dotáhla… Dala jsem se zase do práce a vpíchla roztok do rtů a postupně je na několika místech plnila. Nakonec jsem ji namazala mastí a tělo uložila zpátky do vaku.

Nevím odkaď Alice sebrala tu mast, kterou mazala Sofii pod prsy na stehy, protože ta věc po půl hodině způsobila to, že to tělo to vstřebalo stejně jako člověk po třech měsících. Říkala tomu můj zázrak, ale byla záhadná.

První sluneční paprsky už vycházely na oblohu, každý úder hodin visících na stěně byl těžší a těžší.

,,Už to sakra máš, Alice?‘‘ Špitla jsem k ní. Ozvalo se poslední křupnutí u těla, které bude patřit Jakeovi.

,,Jo.‘‘ Zapla zip a zamkly jsme poslední box když se ozvalo zarachocení před budovou a klíčky zápolící se zámkem.

Podívaly jsme se na krví zaneřáděnou místnost. ,,Sakra!‘‘

,,Dělej! Rebelko! Popadni hadr, musíme to tu rychle vydrhnout!‘‘ Sykla a už měla v ruce mop a zuřivě stříkala na podlahu koncentrát. Házela jsem všechny naše věci do batohu a nasadila si ho na záda. S hadicí jsem bojovala proti krvi na pracovních stolech a po chvíli přejela suchým hadrem po ocelové ploše.

,,Dělej!‘‘ Zavrčela Alice, ale sotva hlesla slyšely jsme klíč a hlasy za dveřmi do márnice. ,,Zalez do boxu!‘‘ Vyhrkla a zavřela se v boxu číslo 312. Na nic jsem nečekala, trhla dvířky od boxu, který by měl být prázdný a nasoukala se dovnitř. Dveře se se skřípěním otevřely a dovnitř vešla nějaká osoba.

,,Vezmeme ten box 251 a pak… 312.‘‘ Zavelel muž a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Alice.

Zavřela jsem oči a modlila se o nějaký nápad. Cítila jsem, jak se moje vlasy bouří, mění na ohnivou červeň- stejně jako oči. Slyšela jsem, jak vysunuli skříň s Alicí a otevírali zip. Přišlo zalápání po dechu a lehký šustivý pohyb… asi jí přejeli prsty po tváři.

,,To byla kočka.‘‘ Zamumlal jeden muž a druhý se zasmál.

,,To jo, škoda že už je tuhá jak mramor.‘‘

,,Je ještě oblečená, takže ji nepitvali.‘‘

,,Super, alespoň zjistíme, jestli byla taková roštěnka i pod oblečením.‘‘ Usmála jsem se. Vyděšení na prvním místě. Tohle bude jejich noční můra- já budu jejich noční můra.

Pomalu jsem začala otevírat box a vysunovat se plynulým pohybem ven. Slyšela jsem, jak se jejich srdce zastavila. Na tváři se mi začal rozjíštět úsměv. Otevírala jsem oči a jejich kroky ke mně neunikly mému dokonalému sluchu.

,,Panebože!‘‘ Vyhrkl jeden muž. ,,Ze rtů jí zkapává krev!‘‘ Nebyla to moje krev. Byla to krev z falešného těla Jaspera. Zahraju si divadýlko.

,,Je mi zima… strašlivá zima…‘‘ Demonstrativně jsem se začala třást a oběma mužům spadla brada.

Alice ke mně otočila hlavu a pousmála se. V jejích očích ale byla prosba a já němě přikývla. Její oči prozradily její stav… bolestný stav, kdy má pocit, že se jí do krku zařezává milion žiletek a jezdí po obvodu jejího hrdla. Kdy se jí v něm rozpaluje žár, který lze uhasit jen jediným… krví. Než se jeden z nich- tlustý s pleškou na hlavě nadál-, měl v krční tepně zabořené Aliciny zuby.

Nebylo třeba nic víc pak, než schovat jejich těla… Běžely jsme zpátky k autu. Alice s novými, krvavýma očima vypadala, že každou chvíli propukne v pláč. ,,Zklamala jsem! Árh!‘‘ Vrčela a třískala do stěn kolem. ,,Sedni na spolujezdce!‘‘ Poručila jsem.

,,Cože? Ty umíš řídit?‘‘ Vyděsila se.

,,Kurva! Alice! Sedni na to podělaný sedadlo než bude pozdě! Čas na nás čekat nebude!‘‘

Dupla jsem na plyn. Musela jsem stihnout ještě několik životně důležitých věcí…

Hodila jsem Alici telefon a nastartovala auto. Zhluboka jsem nabrala vzduch do plic.

,,Zavolej Edwardovi, řekni mu, ať jde před dům, musíme si někam zajet. Pak zavolej na číslo 458 689 237 a zeptej se toho pána, jestli nepočká půl jedenácté u starého dubu v lese před malou rotundou svaté Barbory.‘‘

,,Bello?‘‘

,,Ne, stále tu ještě není, ale vím, že tohle by chtěla. Dělej Alice.‘‘ Sykla jsem, prudce otevřela karmínové oči a dupla na plyn.

KOMENTÍKY, KRITIKU

POKUD CHCETE ZNÁT POKRÁČKO, POTŘEBUJU PŘESVĚDČIT KOMENTY...

S ÚCTOU....Niki311

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 53: