Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 15

25.08.2009 (16:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4459×

15. ASI…ASI TĚ MILUJU

Edward:

Dovezl jsem ji před dům. Venku se spustil déšť a kapky bubnovaly o přední sklo. Chvíli se rozhlížela a pak chvíli koukala na mě, než zase stočila pohled k polorozsvícenému domu a lijáku, který byl venku.

,,Tak… já ti moc za všechno děkuju Edwarde… omluva asi není dost… nevím, jak ti za to všechno poděkovat…‘‘

,,Nemusíš.‘‘ Zavrtěl jsem hlavou té absurditě.

,,Jdeš do školy?‘‘

,,Jo… v pondělí…‘‘

,,Klasika v neděli by tě tam asi nepustili.‘‘ Zasmála se.

Kapky vody jí stékaly po tváři a z vlasů. Přeběhnout k autu se nevyplatilo. Oba se smáli výrazu číšnice, když jsem jí obmotal ruku kolem pasu. Zakopla totiž o svoje nohy, ale díky reflexům jsem ji chytil dřív… Nebohá slečna upustila tác s jídlem, který se vysypal na hosty a my se smáli stále jako pomatení.

,,Takže, ve škole…‘‘ Zamračil jsem se při představě, že ji neuvidím víc jak den. Zvykl jsem si na to, že ji mám na očích přes třiadvacet hodin denně. ,,Nepřijdeš zítra?‘‘ Zašeptala najednou a celá zrudla. Víčka měla sklopená, vpíjela se pohledem do svých rukou, pohrávala s prsty a kousala nervózně do spodního rtu. ,,Záleží na tobě.‘‘ Zašeptal jsem a kolem byly slyšet jen těžké kapky, rozbíjející se o přední sklo. Vypnul jsem auto a zase se na ni otočil. ,,Já chci…abys přišel.‘‘ Šeptala… nevím proč… Zvedla ke mně zrudlý obličej. ,,Sluší ti, když se červenáš…‘‘ Tentokrát jsem šeptal i já a prsty jí projel po tváři. Lehce se zachvěla a zavřela oči. Pomalu je zase otevírala a pak ke mně střelila pohledem. Lekl jsem se. Byly jiné…jako kdyby za tu malou chviličku dokázaly ztmavnout. Najednou se podepřela na rukou a natáhla ke mně. Nevím, co mě zanutilo takhle jednat. Pravá ruka mi vyletěla a chytla si ji za týl, přitáhla blíž a rty…splynuly. Tiskla se na mě. Ruce se jí obmotaly kolem mého krku a přitahovala se blíž ke mně. Zlá bytůstka v mém nitru se zaradovala a začala hádat s tou druhou..

Teď je čas! Vidíš! Ona sama se k tobě sápe!

Buď zticha!

No ták, vem si ji!

Ne!

Stačí si ji jen přisunout na klín, sjet z jejích rtů na krk a zabořit zoubky.

Nemůžu!

Co ti v tom brání?!

Láska…

Narážely o sebe, třely se a já cítil doteď nepoznané štěstí. Levou ruku jsem si omotal kolem jejího pasu a přesouval na sebe. Neudržím se!

Sjel jsem z jejích rtů na hranu čelisti a jel až na hrdlo. Cítil jsem pod rty, jak se její tep zrychlil. Ještě víc mě volala. Polaskal jsem kůži nad tepnou a s velkým úsilím se vrátil zpátky na rty. Opřela se dlaněmi o sedačku a tlačila se ještě víc na mě.

,,Ne, Bell, ne…‘‘ Šeptal jsem v polibku.

,,Promiň…‘‘ Zašeptala vyděšeně co se ode mě odtrhla a rychle se snažila dostat na místo spolujezdce. Usnadnil jsem jí to a vzal ji do náruče.

,,Připrav se na běh.‘‘ Usmál jsem se a s ní v pažích vyběhl do deště. Zastavil jsem před dveřmi a se smíchem se podíval na úplně zmoklou Bellu. ,,Co je?‘‘

,,No..já… omlouvám se za to v…autě..‘‘

,,Proč se omlouváš?‘‘ Zlehka jsem ji položil na zem a nesouhlasně se na ni díval.

,,Nevím… můžu…můžu se tě na něco zeptat?‘‘

,,Jistě.‘‘

,,Co-co ke mně…cítíš?‘‘ Šeptala nejistě.

,,No, nedá se to moc dobře popsat.‘‘ Usmál jsem se.

,,Dobře, tak nějak lehce…‘‘ Zhluboka se nadechla a čekala.

,,Asi…asi tě miluju.‘‘ Sklopil jsem hlavu,ale když jsem ji zvedl nestihl jsem ani zamrkat a už mě zase zatýkala v polibku. Stála na špičkách a radostně se na mě tiskla.

Ještě snadnější, už povol vole!

Ne, zapomeň, konečně jsem jí to řekl. Nezabiju ji!

No a?! Tak jsi jí to řekl, to je toho- cos vlastně řekl?

Miluju ji.

Konzervu té nejvoňavější krve? Jsi blázen.

Děkuju.

Nechápu, jak můžeš líbat jídlo.

Tak jako ty se mi můžeš srát do hlavy.

Hm, to je pravda, ale stejně, u mě je to určitost.

Bezva, takže se tě nezbavím.

Ne, tak já mizím, za chvíli,až ji přestaneš cumlat se vrátím, neblbni Ede, nechci být táta.

Drž hubu!

Za každou větou budu příště říkat stop.

Jdi to prčic.

Nikdo:

Omámeně ukončila polibek a chvíli na něj zírala. V očích měla ten sladký, skoro přeslazený cit…dokonalý, krásný, vstřícný a hlavně…opětovaný. Lásku. Objal ji kolem pasu a ona mu položila hlavu na hruď. Pomalu prsty klouzala po té nádheře.

Já ti to říkala, ale ty jsi mi nevěřila.

No dobře, tak jsi pro jednou měla pravdu.

Já ji mám vždycky.

No to určitě .

Zatáhneme ho dovnitř!

Ne!

Proč?! My ho chcem! Já to vím!

Ne! Prostě ne!

Jsi divná. U Mikeiho ti to nevadilo.

Jo, protože on nebyl Edward.

Pako, chlap jako chlap.

Zmlkni.

Proč mě vyháníš? Nelíbí se ti moje růžky? Ta svatozář ti nevydrží věčně.

Pako.

Zase do toho spadneš. Budeš zase ta drzá holka s cigárem v hubě, s minisukní a silným make-upem.

Neštvi mi život!

Dobře, páčko kotě, zase se vrátím, nezapomeň.

Sbohem!

***Stejný moment, kdesi jinde***

,,Už to je dobrý, pšt, neboj se, my ti neublížíme.‘‘ Zrzka utišovala mladou blondýnku v náruči a procházela jí po vlasech. Vzlykala a tiskla se k teplému tělu své ochránkyně.

,,Co jste zač…‘‘

,,Pšt…neboj…‘‘ Ozvalo se dunivé zaklepání a Sára ještě víc stiskla v náruči malou dívku…sotva jí bylo sedmnáct.

,,Sáro! Otevři! To jsme my! Kervelio!‘‘

,,Ještě že jste si konečně zapamatovali to heslo.‘‘ Vydechla a postavila se.

,,Neboj se, to jsou kamarádi. Nemusíš se bát.‘‘ Dívka s uplakanými tvářemi opatrně přikývla a Sára vstala. Odemkla těžké, ocelové dveře na podobné zavírání, jako je v ponorkách a hned se na ni sesypalo pět kluků. Jen jeden zůstal stát a pomalu šel k té dívence.

,,Ahoj, promiň…‘‘ Říkal šeptem. Sedl si kousek od ní a vpíjel prapodivnými očima do jejích. Připadalo jí, že se kolem nich utvořila neprostupná bublina. Nikdo jiný, kromě nich tam nebyl…tak jí to připadalo. Místo odpovědi se pomalu postavila a došla k tomu klukovi. Bylo mu sotva devatenáct. Pomalu si zase klekla a sedla do jeho náruče. Automaticky ji objal a přitiskl na svou hruď. Cítila se u nich bezpečně.

,,Neboj Laurí…za chvíli budeš jako my. Jen šest měsíců…jen šest…

,,Už ji našel. Co myslíš, najdeme Bellu?‘‘ Otočil se na Sáru vysoký, hubený černovlasý kluk.

,,Nevím Zacku, nevím, ale myslím, že ona si najde nás.‘‘ Všichni se tiše a zároveň ďábelsky zasmáli, zatímco se na tvrdé podlaze promrzlá a na smrt vyděšená dívka tiskla k Santiagovi.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 15: