Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 9

09.10.2009 (17:15) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3411×

Část devátá

„Bello!“ vykřikl Edward. Jakoby do mě uhodil blesk, vylítla jsem z postele, utíkala a skočila rovnou do náruče mé lásky.

„Ach, Edwarde,“ tekly mi štěstím po tváři slzy. „Já jsem už myslela, že… že jsi… Tak moc jsi mi chyběl.“

A pak jsem ho začala hladově líbat, bylo to úžasné. Nekladl žádné zábrany, jeho zuby nebyly už ostré ani nevylučoval jed. Zkrátka byl z něho člověk. Tento polibek jsem si vychutnala jako žádný jiný. Naše jazyky tancovaly složitý tanec, ruky jsem mu vpletla do vlasů nad zátylkem. Cítila jsem, jak mi stále z očí tečou slzy.

A najednou za námi někdo zakašlal. Odtrhla jsem se od Edwarda a otočila se na Paula. V jeho očích bylo vidět, že Edwarda asi zná.

„Ty?“ šlehaly mu o očí blesky. „Edward Cullen?“ zasyčel.

„Paul Volturi, že?“ pronesl Edward jako plivanec, neméně jedovatě. „Známá firma.“

„Vy se znáte?“ vyhrkla jsem zmateně a těkala očima mezi jedním a druhým. Jejich vzájemné nepřátelské pohledy mě doslova děsily.

„Bohužel,“ mluvil stále jedovatě Edward a propaloval Paula pohledem. „Tento pikolík vyřizuje všechny špinavý pochůzky za Volturiovy. Nemálokrát nám přinesl ty svoje zprávičky z Itálie. Téměř výhradně kvůli nim se vždycky musíme stěhovat ještě dřív, než chceme samy.“

„Nechcete se trochu utišit? Jsou tu i lidi, kteří to nemají co poslouchat,“ šeptala jsem naléhavě, když jsem uviděla, jak se po nás začínají ostatní ohlížet. „Paule? Potřebovala bych s tebou mluvit, o samotě,“ šlehla jsem očima při posledním slově k Edwardovi. Souhlasně přikývl. Nečekala jsem na odpověď od Paula a zatáhla ho do chodby, v které jsme byli včera.

„Co chceš?“ vyjel na mě. Opravdu byl v jeho hlase nepřátelský tón?

„Poslyš, je mi to líto, že… já… sakra, promiň. Vím, že ty jsi to, ehm… zkoušel na mě… zkrátka promiň. Ale prosím tě, neříkej nic Edwardovi, ano? Zlomilo by mu to srdce,“ žádala jsem. Paul neochotně přikývl. „Než odejdu, chtěla bych se tě na něco zeptat.“

„Jen se ptej,“ řekl znuděně.

Přimhouřila jsem jedno oko. „Víš, co stále nedokážu pochopit? Co to bylo, jak jsi mě mámil očima? Vsadím se, že si to moc dobře uvědomuješ. V té chvíli jsem o sobě nevěděla.“

Paul se pobaveně ušklíbl. „Abych řekl pravdu, sám pořádně nevím. Začalo to až potom, co se stalo tady to s radiací. A u tebe jsem to vlastně zjistil. Víš, jednou jsem se na tebe tak zadíval, čistě přiznám, že jsi se mi fakt líbila, a najednou jsem cítil jako bych tě začal očima ovládat. Viděl jsem na tobě, že to působí. Nedokázal jsem přijít na to, co to je. Nenápadně jsem to zkusil i na jiných pacientech. Fungovalo to. Stačil jen přímý oční kontakt a něco přímo uvnitř mě začalo dotyčného ovládat. Nikdo se z toho nedokázal vymanit až na tebe… Jak jsi to udělala, že jsem tě přestal ovládat?“ ptal se zvědavě.

Sklopila jsem hlavu a začervenala se. Tohle jsem zrovna nechtěla říct, protože jsem věděla, že mu to ublíží.

„No?“ nedal se odbýt.

„Já, ehm,“ zasekla jsem se, „když jsem si vzpomněla na Edwarda, tak to pominulo,“ přiznala jsem.

„Aha, takže nějaká určitá vzpomínka, něco… to dokáže prolomit, zajímavé,“ mumlal si sám pro sebe. Byla jsem překvapená, že se v jeho obličeji neobjevila žádná bolest z mé odpovědi. Možná pochopil, že Edwarda opravdu miluji a on u mě nemá žádnou šanci.

Najednou se vzpamatoval ze svého dumání a usmál se na mě. „Myslím, že je čas se rozloučit, co?“ podotkl.

Nedokázala jsem odolat úsměvu. „Asi ano. Jen ještě mám jednu otázku – kam půjdeš, až tady skončíš?“

Zamyslel se. „Asi se vrátím zpátky do Volterry, nic jiného mi nezbude,“ pokrčil rameny. „Budu doufat, že mě Aro zase přemění na upíra. Strávil jsem jako upír čtyři sta let, je těžké být zase člověkem,“ smutně poznamenal.

Zarazila jsem se. „Ty… budeš schopný po tom všem tady… zabíjet lidi? Jen aby ses nasytil? Když jsi viděl, jak umírá Betty?“ Nechápavě jsem kroutila hlavou, nešlo mi to na rozum.

Jeho tvář potemněla a nasadil smutný výraz. „Nevím, asi ne. Jenže jak mám vědět, co budu cítit za pocity, až budu zase upír? Třeba mě mé instinkty přemohou a já budu zase lovit lidi. Nemůžu za to.“

Ušklíbla jsem se. „Cullenovi dokázali nelovit lidi,“ poznamenala jsem.

„No jo, ti tvoji svatí Culleni! Proč tu sakra ztrácíš čas se mnou, když můžeš jít za nimi, hmm? Jen běž,“ vybuchl vzteky.

„Promiň,“ honem jsem se omlouvala. „Nechtěla jsem se tě nijak dotknout. Prosím, chci se rozloučit v míru,“ žadonila jsem.

Přes všechnu námahu se nakonec usmál. „Dobře. Mám tě rád, Bello, budeš mi chybět.“

„Ty mě taky.“ Objala jsem ho. Najednou jsem si na něco vzpomněla. „Můžu tě ještě o něco požádat?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě.“

„Prosím, pohřbi Betty, zaslouží si to,“ zašeptala jsem a z oka mi stekla slza. Paul mi ji rychlým pohybem setřel z tváře.

„Neboj se, udělám to, slibuji,“ usmál se.

„Děkuji,“ zamumlala jsem. „Tak, snad se ještě někdy uvidíme, nevím kde budeme, ale… jsem si jistá, že ty si nás dokážeš najít,“ zakřenila jsem se.

„To si piš, že jo,“ oplatil mi úsměv.

Pocítila jsem nutkání ho znovu obejmout, nebránil se. Silně jsem ho stiskla, cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy. „Víš, jistým způsobem tě miluji,“ zašeptala jsem sklíčeně. Cítila jsem se hrozně, když jsem tohle vyslovila. Byla to pravda, ne že ne, ale věděla jsem, že tím ubližuji jak Paulovi, tak i Edwardovi. Jsem odporný tvor.

„Já… taky,“ zamumlal. Asi by nemělo, ale přesto – potěšilo mě to. Ano, jsem odporný tvor. Pak jsme se od sebe odtrhli. Osušila jsem tvář a usmála se.

„Tak zatím,“ rozloučila jsem se.

„Zatím," potvrdil a poslal mi vzdušný polibek.

Začervenala jsem se a pak pádila zpátky chodbou. Jen co jsem z ní vyběhla, skočila jsem do náruče smyslu mé existence.

„Miluji tě,“ šeptala jsem.

Edward se lišácky usmál a pak mě dlouze políbil. „Já tebe víc,“ zavrněl, jen co odtrhl své rty od mých.

Musela jsem se smát na celý kolo. Byl to úžasný pocit být zase v náručí toho, jenž vás nevyslovitelně miluje a vy jeho taky.

Když jsme vycházeli ze dveří, naposledy jsem se ohlídla do místnosti, kde jsem strávila několik posledních týdnů. U vchodu do chodby byl opřený Paul. Usmíval se, ale mě nemohl ošálit. Jeho oči jasně prozrazovali, že je smutný, že cítí bolest… Připadala jsem si jako zrádkyně.

Vyšli jsme z budovy a já hned zahlédla osamocené stříbrné volvo uprostřed parkoviště. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se na oblohu, kterou jsem tolik týdnů neviděla. Totiž, nikdo nevycházel ven, protože je tu prý ještě větší množství radiace. Na seznamu s našimi jmény bylo jasně uvedeno, že přijetím do této oblasti, se lidé mohou vážně ohrozit na životech, ale jak je vidět, je to všem jedno. Pro své blízké si přijeli, radiace-neradiace. Nebe bylo jasně modré, kdyby to nikdo nevěděl, určitě by si nepomyslel, že se tu před necelým měsícem prohnal radioaktivní mrak.

Nadechovala jsem se (spíš ne-)čerstvého vzduchu. Edward se na mě rozzlobeně podíval. „Nemusíš to přece dělat ještě horší než to je.“

„Prosím tě, zhoršit se už nemůžu, tak co,“ pokrčila jsem rameny. Bylo vtipné, jak jsem dokázala v klidu konverzovat o mé neodmyslitelně blížící se smrti. Byla jsem s tím smířená. Bláznivé, ale je to tak.

Nic neřekl, ale věděla jsem, že to Edwarda trápí.

Nasedli jsme do auta. „Víš, že já ani nevím, jak se to tu jmenuje? Kde to teď jsme?“

„V Bellwoodu, asi pět kilometrů od Altoony. Přesně na hranici druhé a třetí radiační zóny.“

„Zóny?“ ptala jsem se nechápavě.

Povzdychl si. „Při jaderné nehodě jako je tato, se nejbližší oblasti kolem elektrárny rozzařují podle stupně radioaktivity. První zóna je v bezprostřední blízkosti – zhruba do deseti kilometrů od místa nehody. Další zóna je do vzdálenosti šedesáti kilometrů a poslední, třetí zóna je do vzdálenosti sto padesát kilometrů. Ovšem, nedoporučuje se žít ani v blízkosti dvou set kilometrů.“

„Pane jo,“ byla jsem ohromená. „Jak tohle všechno vlastně víš? I třeba to, že jsi poznal, že se jedná o jaderný poplach?“

Edward nastartoval auto a vyjel na silnici. Pokřiveně se usmál. „Nezapomínej, že už taky žiji těch pár let zpátky. Když se to stalo v Černobylu, téměř všude se začaly dělat cvičné jaderné poplachy a nejrůznější přednášky na téma jaderných elektráren, bezpečnosti a podobně. Samozřejmě, po čase se na to zase zapomnělo.“ Hlas mu potemněl. „Víš, že taky pořád čekám, až se zeptáš?“ prohodil, ale nespouštěl oči ze silnice.

„Zeptám na co?“ ptala jsem se nechápavě. Byla jsem zmatená.

„Bello,“ a letmo se na mě podíval. Pochopila jsem.

„Z Paula je taky člověk, nevšiml sis?“

„Opravdu?“ Byl ohromený. „Nedokážu si zvyknout na to, že… že už nemám takovou pozornost, jako dřív… Takže, taky ho radiace změnila?“

Přikývla jsem. „Ano.“

„Jak jsi se vlastně o Paulovi dozvěděla, co je zač?“ ptal se zvědavě.

Ušklíbla jsem se a pak mu řekla všechno o mých podezřeních a taky, co mi řekla Bet, a jak jsem ho pak donutila se přiznat.

Edward se srdečně zasmál.

„Tak, teď je řada na tobě,“ dotírala jsem.

„Cože?“ nechápal.

„No, co jsi dělal ty téměř čtyři týdny? A kdy ses probudil, co se stalo? A kde jsou ostatní?“ vyzvídala jsem nervózně. Edward se usmál a začal vypravovat.

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 9: