Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 14

19.11.2009 (18:00) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2485×

Část čtrnáctá

Chvíli bylo ticho. A pak… „Dva měsíce. Plus mínus,“ vyřkl nade mnou Carlisle ortel.

A přesně v té chvíli jsem sebou cukla a posadila se na posteli. Edward ke mně hned šokovaně vyskočil.

Ale já se dívala do Carlisleových očí. Viděla jsem v nich lítost a soucit. Viděla jsem, že sám tomu nechce věřit. Nedokáže se přenést přes to, že za dva měsíce mě budou vypravovat pohřeb. No jasně, já a ty své morbidní úvahy.

Víte, čekala jsem, že to přijde… a že to přijde brzo, ale že to budou jen dva měsíce… nedokážu to pobrat. Dva měsíce? Mé srdce bude bít jen několik týdnů, než navždy utichne? Ale co když… to bude ještě dřív? Jaké je rozmezí toho „plus mínus“? Můžu zemřít za měsíc? Či dřív. Cítila jsem, jak se mi slzy nahrnuly do očí a pak jsem sebou žuchla zpátky do postele.

„Neboj se, lásko, zůstanu s tebou,“ šeptal Edward sladce, ale sám se nedokázal ovládat.

Můj žaludek udělal kotrmelec, když jsem zahleděla do jeho obličeje a uviděla slzy. Ano, Edward plakal. Nikdy jsem necítila horší pocit, nikdy jsem si nepřipadala tak bezmocná, jako když jsem viděla ty slané kapky vody koulet se po jeho obličeji.

„Edwarde,“ šeptala jsem zděšeně, „ty pláčeš,“ řekla jsem trochu překvapeně a napůl s bolestí v hlase. Natáhla jsem svoji dlaň k jeho tváři a otřela jeho slzy. Nedokázala jsem plně rozluštit, co se děje za těma hlubokýma očima, co se mu právě teď honí v hlavě.

I kdyby se stal nějaký šílený zázrak, a já zůstala naživu, nikdy, nikdy nezapomenu na tuhle chvíli - na to, jak jsem viděla Edwarda plakat pro to, že umírám.

Objala jsem ho a nechala naše slzy ať navzájem dopadají na rameno toho druhého. Nedokázala jsem popsat ten pocit. Bylo to tak intenzivní, tak bolestné, ale přitom plné lásky a oddanosti pro toho druhého, v té chvíli jsme byli připraveni jeden pro druhého zemřít, jeden pro druhého vypustit duši.

Po chvíli tlumených vzlyků jsme oba usnuli navzájem v objetí.

Ano. Tak přesně tehdy jsem si uvědomila, že zkrátka musím začít bojovat plnou silou. Byly jen dvě věci, o které jsem chtěla Edwarda požádat. Samozřejmě že jednou věcí byla přeměna, ale prioritou bylo pro mě něco úplně jiného. Věděla jsem, že o tom bych ho mohla přesvědčit… je přece teď člověk, ne? Nemůže mi ublížit.

S přeměnou to bude… horší. Vsadím se, že to nebude chtít… taky se tu naskytovala otázka, kdo by mě přeměnil, že. Ale…

Abych přiznala barvu, pokud by Edward splnil to první… asi, ale jen možná… bych po něm ani nechtěla…aby mě přeměnil. Nevím.

Druhý den jsem měla více energie. V duchu jsem jásala, že se mi to zrovna tak hodí. Nechtěla jsem to odkládat. Ať už je to co nejdřív.

Přes mé veškeré protesty, že je mi dobře a že přece můžu chodit, mě Edward neustále držel v posteli, abych se prý zbytečně nevysilovala. Tak to se ale hošánek přepočítal, protože já své poslední dva měsíce rozhodně nehodlám strávit v posteli. Teda, v případě, že bych v té posteli měla být jen sama…

Zrovna jsem civěla prázdně do stropu a přemýšlela nad nesmrtelností chrousta, jak jsem v poslední době začínala dělat příliš často. Můj sarkastický smysl mi říkal, že můžu třeba myslet na komáry, když mě chrousti neberou.

Edward vešel do pokoje s tácem jídla a čajem. Mile jsem se na něj usmála, on mi úsměv oplatil, i když jsem u něj rozeznávala v poslední době jakýsi – no jak to říct – podivný výraz, kterým na mě civěl, jako na někoho, kdo brzy opustí náš svět. Můj krátkodobý myšlenkový pochod o tom, kolikrát mám zaklepat na nebeskou bránu a jestli mi fakt otevře Svatý Petr, byl přerušen, když mi Edward stiskl ruku a pak mi podal hrnek čaje.

Jemně jsem usrkla tak, abych si neopařila jazyk. Chvíli jsem hleděla na naše ruce, které se navzájem proplétaly do sebe a vzpomínala na doby, kdy bylo všechno tak bezstarostné.

Pak jsem se ovšem s odhodláním, které v mém obličeji spíš vypadalo jako podivná křeč, podívala na moji lásku. Jeho zelené oči mě na chvíli pohltily, ale já se nedala.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho pomalu.

„Ano, Bellinko,“ zašeptal a prsty mi přejel po tváři.

Uhnula jsem pohledem. „Já, chtěla bych tě o něco požádat… ale no… já nevím, jak to mám říct…“ řekla jsem a zčervenala jak rak.

Cítila jsem, jak jeho prst nadzvedl mou bradu tak, abych se mu dívala přímo do očí. „Co chceš, lásko? Udělám pro tebe všechno na světě,“ sliboval.

Civěla jsem do jeho očí, v kterých jsem nedokázala najít ani zrnko toho, že by mi právě lhal. Moje netvoří stránka osobnosti mě popouzela k tomu, abych ho požádala o přeměnu, když mi slíbil cokoliv, jenže já nebyla taková svině. Ne.

„Jsi člověk,“ vyhrkla jsem.

Nechápavě nadzvedl jedno obočí. „A?“

Ta slova mě pálila na jazyku, ale já nevěděla, jak je mám správně zformulovat. Nakonec jsem se vykašlala na nějaké trapné blábolení a zkusila mu to ukázat názornou ukázkou, předem jsem se ovšem ujistila, že jsou dveře zavřené a že tu nikdo není.

Usmála jsem se, on mi úsměv oplatil. Pohladila jsem ho po tváři, cítila jsem, jak se mi nepatrně chvěje ruka.

Přitáhla jsem si jeho obličej k tomu svému a pak ho začala horlivě líbat. Zřejmě ještě nevěděl, co od něj chci, protože mi věrně oplácel polibky. Cítila jsem zase ten zběsilý tanec motýlů v mém břiše, ten vzrušující pocit, který mi pumpoval od žaludku výš. Víc jsem se natiskla na jeho rty a užívala si tu svobodu, kdy mě nemohli pořezat žádné upíří zuby, protože on je měl úplně stejné jako já.

Rukama jsem zajela až do zátylku jeho vlasů, on si mě přitáhl blíž k sobě. Trochu jsem se nadzvedla a pak jen klečela na kolenou na posteli, stejně jako on. Vášeň nebrala konce.

Na chvíli jsem se od něj odtrhla a slastně se mu podívala do očí, už se chtěl zase přiblížit k mým rtům, ale já ho jemně zarazila tím, že jsem položila prst na jeho rty. Koukal na mě trochu překvapeně.

Moje prsty se opravdu šíleně třepaly, když jsem mu pomalinku začalo stahovat triko a přitom se radši nedívala do jeho obličeje.

Pozdě.

Konečně můj plán prokoukl. Jemně mě chytil za ruce. Podívala jsem se mu do obličeje a nedokázala pořádně pochytit, co z něj mám vyčíst. „Opravdu to chceš?“ zeptal se mě se smířením v hlase.

Civěla jsem na něj jak tele na nový vrata. Z jeho tónu bylo jasně znát, že mu to nevadí. A já se tak strachovala…

Pomalinku jsem přikývla a zlehka ho políbila na rty.

Cítila jsem, jak vzájemná jiskra vášně přeskočila. Při vzájemných objetích a polibcích jsme si pomalu oba sundávali oblečení, až jsme byli jen ve spodním prádle.

Bylo dobré vědět, že ani nepotřebujeme kondom – ehm, měsíčky už jsem nedostala od toho, co se na mě snesl radioaktivní déšť…

A pak, když už jsme byli oba nazí, naše těla se spojila v jedno, a my jsme se oddávali té nekonečné slasti.

BONUS (mezi 14. a 15. částí)

Takže, předtím, než (ne)otevřete bonusovou část, ráda bych vám něco sdělila, a to:

• Ti, kteří nechtějí bonus číst, nemusí, nenutím je, že ano, ale doporučuji vám si přečíst část po hvězdičky, protože tam popisuji Belliny pocity z té, ehm, noci. V příští části už to psát nebudu
• Čekejte, že vám to bude chíli trvat, páč mi to vyšlo na pět stránek, dala jsem si s tím docela záležet
• Myslím, že asi tušíte, o čem to bude, no áno, bingo, ten alternativní konec, který se vám moc nezamlouval, ale já to chtěla napsat, takže to tu máte...
• Doporučuji připravit kapesníčky, možná je budete potřebovat
• No a teď směle do toho!

>> BONUS <<

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 14: