Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 13

10.11.2009 (19:15) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3089×

Část třináctá

Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že mi z oka stéká slza. Rychlým pohybem jsem ji setřela a mžikla pohledem na Edwarda, ten si ovšem ničeho nevšiml. Byl to zvláštní pocit, vědět, že už nemá takové schopnosti jako dřív.

Proud myšlenek mě pomalu, ale jistě unášel do světa spánku. Víčka se mi začala zavírat a já už přestala rozeznávat obrazy, které mi mžikaly před očima.

* * *

Když jsem otevřela oči, vyděsila jsem se. Neseděla jsem v autě, ale v letadle. Vyděšeně jsem se podívala na Edwarda, ale to mi způsobilo další šok.

Poprvé – poprvé v mém životě jsem uviděla něco absolutně prapodivného.

Edward spal.

Náhle jsem zapomněla na své starosti, jak jsem se mohla ocitnout v letadle, aniž bych se probudila, moje oči byly upřené na mou lásku, která pravidelně oddechovala se zavřenýma očima. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Byl tak krásný, tak roztomilý, když spal. Přišlo mi to tak podivné; já jsem nikdy nebyla ta, která pozorovala svou drahou polovičku při spánku.

Přemýšlela jsem, o čem se mu asi zdá. Jaké to je, po téměř sto letech znovu snít? Jaký to musí být pocit, šok? Zkoumavě jsem na něj hleděla a přitom hledala odpovědi na otázky ve své mysli.

Na jeho tváři se vyjímal spokojený úsměv, usoudila jsem, že musí mít krásný sen. No dobře, přiznám se, že trochu samolibě jsem si pomyslela, že se mu zdá o mě.

Bylo to, jako by jste uviděli něco fantaskního, něco, co ve skutečnosti vůbec neexistuje. Připadala jsem si jako v nereálném světě, kde se plní nemožné. Zlehka jsem přejala prsty po jeho paži. Až teď jsem si uvědomovala, že má mnohem teplejší kůži, na dotek o tolik příjemnější a měkčí. Jeho tváře byly růžovější, ostré rysy se trochu uvolnily, zlatavé vlasy ztratily trochu svého věčného lesku a síly.

Na rukou měl pár odřenin, zřejmě od pádu. Přiložila jsem dva prsty na žílu u jeho zápěstí a s šokem ve tváři počítala tepy. Jeho srdce opravdu bylo.

Musela jsem několikrát zatřepat hlavou, abych na něj po zbytek cesty nezírala a radši jsem začala zkoumat, kde se nacházíme. Věděla jsem, že let z Pittsburghu do Seattlu trvá asi deset hodin. Na malé obrazovce nad sedadly před námi svítilo pár dokola se opakujících informací, jako teplota vnějšího vzduchu, momentální výška letadla a hlavně, čas do přistání.

Zbývalo něco kolem šesti hodin, takže jsem zaspala téměř polovinu doby.

Na chvíli jsem se vrátila k uvažování nad tím, jak jsem se mohla neprobudit, když mě Edward nesl do letadla. Šílené, musela jsem asi opravdu vytuhnout, že jsem se neprobudila. Ani jsem si nepamatovala, co se mi zdálo.

Znuděně jsem se dívala z okýnka a pozorovala nadýchané mraky pod sebou, které zakrývaly výhled na zem. Asi po dvou hodinách se Edward probudil.

Ucítila jsem, jak se pohnul, takže jsem se k němu otočila. Zrovna se mírně protáhl (věřte mi, že ten pohled na to byl úchvatný) a pak několikrát zamrkal očima, kterými mě hned vyhledal a usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem.

„Proč jsi mě nevzbudila?“ zeptal se.

Uculila jsem se a trochu začervenala. „Nešlo to. Byl jsi tak roztomilý, když jsi spal,“ uchichtla jsem se. „Bylo vtipné tě pozorovat.“

Edward se zasmál a obtočil svou ruku kolem mých ramen a přitáhl si mě k sobě. Hleděli jsme si do očí asi ze vzdálenosti deseti centimetrů. Nevydržela jsem to a znova ho začala líbat. Naše jazyky tančily složitý tanec, v břiše mi poletovaly motýli. Rukou jsem mu zajela do vlasů nad zátylkem a víc si ho k sobě přitiskla. Musela jsem se zas uculit, když se on odtáhl, aby se mohl nadechnout. Za tu dobu, co jsem byla s Edwardem, jsem se naučila před líbáním hodně nadechnout, abych vydržela co nejdéle.

Myslela jsem si, že není hezčích očí, než jeho zlatých. Ale když jsem hleděla do těch zelených, v kterých zářily jiskřičky štěstí, byla jsem trochu na pochybách.

Přitulila jsem se blíž k němu a užívala jsem si jeho přítomnosti.

* * *

Na tuhle věc, tuto určitou věc jsem myslela už téměř od té doby, co jsem zase uviděla Edwarda – Edwarda jako člověka.

Musím přiznat, že se za to trochu stydím, ale vím, že jestli se to nestane teď – tedy co nejdřív – už nebudu mít možnost to učinit. Nebo ho k tomu přemluvit, že.

Protože pak bude… pozdě, příliš pozdě. Jenže… bojím se, že to „pozdě“ přijde mnohem dřív, než jsem čekala.

Celý týden od toho, co jsme dorazili do Forks, jsem lítala po různých vyšetřeních, až mi z toho šla hlava kolem. Edward ani Carlisle nechtěli nechat nic náhodě, takže mě donutili jít snad na všechny přístroje a vyšetření, co to jen jde. Ale říct mi, co se teda se mnou děje? Ne, to ne. Nechápu, co ti dva sledují tím, že mi nehodlají oznámit, jak na tom jsem.

Jenže to bych taky nebyla já, abych to nezjistila. A přitom to bylo úplnou náhodou.

Zrovna jsem přijela z nějakého vyšetření. Neptejte se mě, co to bylo, protože mě už se tak motala hlava, že jsem si pomalu nepamatovala ani to, jak se jmenuji.

Okamžitě jsem si to zamířila do postele (no ano, kvůli mně – a taky trochu kvůli sobě, i když to nechtěl přiznat – Edward do svého pokoje zařídil nádhernou velkou postel). Můj střed vesmíru si sedl na okraj a láskyplně mě hladil po dlani a hrál si s mými prsty.

Umírala jsem, ale byla jsem šťastná. Šťastná, protože to nejdůležitější v mém životě bylo přímo vedle mě, a já mohla Edwardovi hledět do těch ustaraných očí, které si mě opatrně prohlíželi. Moc dobře věděl, jak to se mnou vypadá. Dokonce líp než já, protože mě se nic neříká…

Po několika málo minutách jsem usnula. Ale nespala jsem moc dlouho. Řekla bych, že snad jen půl hodiny. Cítila jsem, že jsem vzhůru, ale neotvírala jsem oči ani se nijak nehýbala. Prostě jsem odpočívala. A právě když už jsem chtěla znova zabrat, jsem uslyšela dveře, jak vrzly.

„Edwarde?“ oslovil ho Carlisle. Takže Edward musel být někde v této místnosti. V tom oslovení byl takový zvláštní podtext, který jsem nedokázala pořádně určit.

„Spí,“ zamumlal Edward.

Carlisle si oddychl a pak řekl: „Došly výsledky.“

Živě jsem si dokázala představit nedočkavý a šokovaný výraz v obličeji, i když jsem ho neviděla. „A?“ vyptával se s obavami v hlase.

„Je to zlé, moc zlé,“ šeptal Carlisle. „Důsledky radioaktivního záření jsou příliš velké. Útočí na její obranyschopnost. Je to jako by měla AIDS, jenže… v mnohem rychlejší verzi. Může kdykoliv podlehnout na nějakou banální nemoc, třeba i nachlazení. Každopádně, i tak, kdyby se držela od jakékoli infekce dál, stále je tu jistota, že… že za nějakou dobu, zkrátka…“ nedokázal to ani říct. Nedokázal říct, že mám umřít.

„Kolik ji zbývá času?“ zeptal se ledově Edward.

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 13: