Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 3. kapitola

30.10.2009 (11:00) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1943×

„Miluju tě maminko, miluju tě tati. “

Aro se tlumeně zasmál. Zavřela jsem natěsno oči. Sboem světe. Arovy rty se přibližovaly, na svém bílém krku jsem cítila jeho studený dech. Jeho rty se přitiskly k mému hrdlu.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Už jse cítila jak jeho rty prokously mou kůži, už jsem cítila jak mi vysává mojí životodárnou tekutinu. Ale nic se nedělo. Zastavil se v půli pohybu. Ztichla jsem, možná je to jejich další finta, ulevím si, srdce začne pumpovat krev a oni se zahryznout. Oči jsem měla pořád silně zavřené a čekala , až mě osud zasáhne. Nic se nadělo.

„Jane, pojď sem. “

„Co se děje, pane?“

„Nemůžu jí číst myšlenky. “

Číst myšlenky?Co je to za hloupost?

Otevřela jsem oči. Blížila se ke mně velmi mladá dívka, tak 15 jí bylo, ale vypadala jako všichni ostatní. Pod černou kápí skrývala bledý obličej a rudé oči. Sundala si kápi, aby na Ara dobře viděla. Měla kratší, tmavě hnědé vlasy a mladý obličej. Odtrhla jsem oči od jejího zlého vzhledu a rozhlédla se po okolí. Všude ležela těla, jedno na druhém. Nikdo se nehýbal. Všichni byli mrtví. Už to měli za sebou, tak proč já ne?Proč mě tu trápí. Hledala jsem mezi těly a konečně našla toho, koho jsem hledala. Byl tam i můj Fabio. Ležel tam na zemi bez hnutí. Podlomila se mi kolena a já se znovu rozbrečela.

„Jane, použij svojí schopnost na ní, “řekl šeptem a ukázal na mě. Ne, oni mě chtějí mučit?Já jsem jim nic neudělala. Koukla jsem se na Jane. Postavila se přede mě a dopřála mi svůj kouzelný úsměv. Upřela na mě pohled, který se měnil v nenávistný. Očima mě propalovala jako laserem a kdyby mohla, určitě mě zabije zrakem na místě. Upřeně mě pozorovala, jako by chtěla vidět skrze mě. Na čele se jí udělala hluboká vráska. Nevěděla jsem co mám dělat. Nemá se se mnou něco dít?Možná to je ten důvod, proč mě ještě trápí. Co je to?Čím jsem vyjímečná?Jsem tu sama s bestiemi a mrtvolami , ale nechce se mi už ani brečet. Už ani nemám strach. Necítím nic.

„Nejde to, pane. “

„Skus to znovu. “

Dívenka na mě zase upřela svůj nenávistný pohled, ale nic se nedělo. Nudila jsem se.

„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně Ara.

„Něco zkoušíme. “

„A co?“

„Tvou schopnost. “

„Jakou žádnou nemám. “

„Máš a ani o ní nevíš a teď pšššt. “

Jane se vzdala a pohleděla na Ara.

„Nejde to. “

„Aleku, pojď sem. “

Přichází taky velmi mladý klučina, velmi podobný Jane. Oni jsou asi dvojčata. Má tmavě hnědé vlasy jako ona a v obličeji jsou si dost podobní.

„Ano?“

„Teď použij teď ty svojí. “

Alec se soustředil. Zavřel oči. Vidím, jak se ke mně blíží šedá mlha a začíná se na mě sápat. Je to nepříjemné. Jde velmi pomalu, ale já se nemohu pohnout, Stojím jak přimražená a čekám, co se mnou mlha udělá. Začíná mě pohlcovat. Nic se se mnou neděje. Vidím i přes ní. Koukla jsem nechápavě na Ara. Mlha zmizela. Aleky pokrčil rameny, otočil se a odešel.

„Štít. “

„Co prosím?“

„Jsi štít. “

„Jaký štít?“

„Tvá schopnost dívenko. Jak se vůbec jmenuješ?“

„Bella. “

„Takže Isabello. . . “

„Jen Bello. “

„Dobře Bello, máš schopnost odrážet schopnosti. Já umím číst všem myšlenky, Jane mučí pohledem a Aleky tě dokáže zbavit smyslů, ale ty ne nic nereaguješ. “

„Tak za to mohu já?“

„Ano. “

„Takže Bello, když tě proměníme, tvoje schopnost ještě zesílí. “

„Jak proměníte,  v co?“

Bylo mi hloupé , pořád se ptát, ale nevím o co jde, nevím, co ze mě chtějí udělat a schopnost?O ničem nevím a nic jsem nezkoušela ani nedělala. Proto mě nezabili, kvůli štítu?

„V jednoho z nás. “

Z jeho úsměvu se mi udělalo zle. Já nechci být jedním z nich, nechci patřit do jejich sekty nebo co jsou zač, jsou tak chladní a bezduší. Umí se vůbec smát?Mohou se zamilovat?Dovoluje jim to jejich víra?Pochybuji. Jsou jako sochy poslouchající svého pána, jsou jako roboti na baterky. Možná je to sekta, která si myslím, že jsou nadlidé. Chtějí tam i mě. Mě, obyčejnou a ošklivou nulu chtějí do sekty. Ale zajímá je můj názor?Co když nechci a uteču?Oni mají schopnosti a říkají mi o tom velmi znuděně, jako bych byla zkoušená z biologie a nevěděla co je to kost. Nemohu vědět o sektách všechno. Fabio, proč ho zabili?Kvůli tomu, že neměl schopnosti?Musím se jich zeptat.

„A co jste zač?“

„Možná se vyděsíš, ale my jsme upíři. “

Sedla jsem si na nejbližší židli, neschopná slova. Tak upíři, myslí si , že jim na to skočím?Vždyť upíři jsou jako draci, neexistují a jsou jenom v hororech nebo v pohádkách. Spí v rakvích. Nemají rádi světlo. Vadí jim kříž nebo česnek. Ale je mi jedno na co si hrají a jestli spí v rakvích. Chovají se jako děti ve školce a hrají si na upíry. Nechci nad tím přemýšlet. Proč bych měla?Jsou to jenom lháři, co si hrají na upíry. Možná najdu sektu, která si myslí, že jsou draci nebo ježibabi. Nechápala jsem nic. Jsem vyděšená

„Proč jste nás sem dostali?“

„Potřebujeme se něčím živit a jak hodně lidí ví, upíři pijí krev. “

Už zase začínají a nudím se těmi řečmi. Jak tomu mohou tak věřit?I když jsem viděla, jak se rychle pohybovali a vysávali lidskou krev pořád jím nevěřím a ani nechci. Jak jim tam krev může chutnat. Je odporná.

„To je odporné, jak to můžete dělat?“

„To pochopíš, až se jednou z nás staneš. “

„A co když nebudu chtít?“

„Nemáš na výběr. “

„Mám, můžu chtít smrt. “

„Ale to ti nedáme, máš moc dobrou schopnost a naučíš se jí ovládat. “

Já nic nechci ovládat, nechci se nikým stát, chci být s mamkou a taťkou. Být zase obyčejná holka, taková nudná nula. To je stotisickráte lepší než nějaké působení v sektě. I tak jim nevěřím, že jsou upíři. Hrají si na ně. Ale musí se jim nechat, že mě seznámili se situací. To je tak vtipné, až jsem se skoro zasmála, jenže tady nic není k smíchu. Stanu se jedním z nic, takže budu , upír‘?Cha, Cha a ještě budu mít schopnost. To je nenormální a měli by je zavřít do blázince. Měl by jím někdo říct, že upíři neexistují a probudit je ze sna. Jejich divného sna.

„Vy si myslíte, že vám na tu povídačku skočím, že jí budu věřit?“

„To není povídačka, ale realita. “

„Hloupost, bojíte se česneku nebo kříže?“

„Ne. “

„Ha, tak nejste upíři. “

„Bello, poslouchej mě, lidé si tyto povídačky vymysleli, aby si to nějak zesměšnili a dali nás do hororů. Úspěšně se schováváme, tak o nás nikdo neví a to je dobře. A když někdo ví, tak se stane jedním z nás nebo zemře. “

„Proč nezemřu já?“

„Belo, neunavují tě ty otázky?Už jsem ti říkal, že máš schopnost odrážet naše psychické schopnosti. “

„Jo, dobře, ale já chci nejvíce vědět o tom, čím se asi stanu. Jak dlouho žijete?“

„No, dokud nás někdo nezabije. . “

Musím uznat, že žít dlouho by se mi líbilo, akorát za jakou cenu. Bojím se, jak probíhá ta proměna, co se se mnou bude dít?Měla bych přemýšlet pozitivně, ale jak?Když na mě čumí banda krvevysávačů a dychtivě na mě koukají?Mám jen jistotu, že mě nezabijí, ale promění v nějakou zrůdu. Vlastně nebudu moci mezi lidi, protože koho uvidím, toho vysaju. Nebudu se na sebe moci ani kouknout. Začínám to až moc dobře chápat, nesetkám se mamkou ani s tátou. Ne, já chci vidět mamku.

„Jak dlouho už žijete vy?A dokážu ovládat svou chuť na krev?“

„Já žiji přes 1000 let a už to nepočítám a možná se jí naučíš ovládat, nevím, jak jsi silná. “

Tím věkem to přehnal, zase jsem se musela posadit a držet si čelist , která mi spadla. Doufám, že mi nevypadne. Je mu tisíc let a nemá ani vrásku, jsou snad geneticky mimo?Líbilo by se mi nestárnout, to bych žila dlouho a nic by se se mnou nedělo. Je to výhodička. počkat, to je blbost, absolutní blbost a nikdo mi to nemůže dokázat. I kdyby mi řekl, co se v té době dělo, nevěřila bych mu. Teď si připadám jako přelétavka, chvíli věřím a bojím se, pak přestanu a je mi to k smíchu. Ale nechci ztratit nikoho, ale asi se stane. Nemám na výběr.

„Končíš s otázkami?Já mám času dost, ale čím dříve, tím lépe. “

„Ano, končím. “

„Jsi připravená?“

Co je to za hloupou otázku?Jak můžu býr připravená na nějakou hloupou proměnu?

„Jak to uděláte?“

„Vpustím ti svými zuby do těla jed. “

„Jako že mě kousnete?“

„Tak nějak. “

„A co když se to nepovede?“

„Povede, dělal jsem to mnohokrát. “

DO MĚ NIKDO KOUSAT NEBUDE. Nejsem žádná žvýkačka nebo hamburger, aby mě někdo kousal. Dopadnu jako ty mrtvoly tady, ale budu mrtvá a nebudu mít starosti. Je šílené , jak přemýšlím o smrti , ale není to divné?Chci radši zemřít, než žít navěky?Ale po smrti se setkám s babičkou nebo Fabiem. Když jsem pomyslela na Fabia, udělala se mi dírka v hrudi, jenž pálila a nedala se zacelit. Jako by mi do té rány lili ocet. Strašně to bolí, ztratit přítele, který vám zachránil život a vy ten jeho nedokážete ani ochránit ani vrátit. Jsem mu dlužna a nikdy mu to nezaplatím. Nerada dlužím, ale co s tím mám dělat? Zkusím jim utéct a zabít se. Je to strašné, jako sebevražda, ale jak to jinak zplatit?Sebevraždy jsem vždy odsuzovala, nechápala jsem lidi, co to dělají, ale už vím proč. Fabio by asi nebyl nadšený, že jsem se kvůli němu zabila, ale není to jen kvůli němu, také kvůli mojí budoucí upíří existencí.

Rozhlížím se kolem sebe a hledám něco, čím by to šlo i bezbolestně vyřešit. Rychle a bezbolestně, tak to musím udělat. Neumí mi číst myšlenky, tak to ani nebudou předpokládat. Pohled mi padl na nožík, položená na stole. Byl nepoužitý, je to spíš jako dekorace, no doufám, že to bude rychle a bude to fungovat. Vrhnu na Ara ukouzlující úsměv a vší rychlostí co v sobě mám se vrhám ke stolu. Všichni na mě nechápavě civí. Beru nožík do ruku. Část mého já křičí: „Ne, nedělej to, to ti za to nestojí a víš, že nesnášíš krev. Žila bys navěky. “Ale ta druhá jí překřikuje: „Dělej, vždyť nechceš být v té upírské sektě, chceš za Fabiem tak dělej. “A já nevím proč poslouchám tu druhou. „Fabio, Fabio, Fabio. . . “hučí mi v uších. Sevřela jsem nůž pevně v rukách. Rozklepala jsem se, já přeci nechci umřít?Nebo ano?Ano, chci za Fabiem.

Sbohem světe, ale teď už podruhé a naposledy. Sbohem moji milovaní rodičové. Zavřela jsem oči a vší rychlostí chtěla bodnout nůž do srdce. Už se blížil, už to bude, v tom mě však chytla něčí ledová ruka a nůž mi z ruky vyrvala a odhodila. Oči jsem otevřela, byl to Aro, kdo jiný. Do očí se mi draly slzy i když jsem je chtěla zastavit, nakonec se mi to podařilo.

„Bello, o co jsi se pokoušela?“

„Zabít se. “

„Ale vždyť víš, že ti to nedovolíme. “

„No a?“

„Bello, tohle nám už nedělej ano?“

„Jak to, že jste byl u mě tak brzy?“

„Upírská rychlost a teď dovol, než uděláš zase nějakou hloupost. “

Chytil mě za ruce a otočil mě tak, abych byla k němu zády. Naklonil se k mému krku a já už podruhé cítila na sobě jeho rty. Jeho studený dech mě mrazil, zavřela jsem oči.

„Sbohem Charlie a René. “

Cítila jsem jak jeho zuby, ostré jako břitvy, projeli mou běloučkou, křehkou kůží a našli tepnu. Jeho stisk zesílil. Ucítila jsem prudkou bolest. Jako když vás kousne pes a nechce pustit. Pak už jsem cítila jak ten jed proudí v žilách a koluje v mém krevním oběhu. Začalo pálení a dlouho nepřestávalo, je to zničující bolest. Proč jsem ten nožík nezabodla rychleji?Byla bych už dávno mrtvá a netrápila bych se. Ale jsem pomalá. Vnímala jsem už hlavně bolest a zesilující oheň, jenž spaloval mé nitro.

<-

 ->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 3. kapitola: