Třetí kapitolka, konec připomíná New Moon:-) Tuhle část jsem psala já. Další napíše Misha. Můžete se těšit. Ona píše rychle...xD Prosím komentíky jak se Vám povídka líbí:-) Díky moc Terushka:-)
05.09.2009 (08:30) • Terushka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 957×
Část 3.
Stála ke mne zády. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Byla jsem hrozná vystrašená, ale nevadilo mi to. Jedna část mě se přikláněla k blánu B – vzít nohy na ramena a žít dál. Ovšem ta byla menší. Ta větší, byla pro plán A. A tak jsem se pokusila všechno hodit za hlavu. Moc mi to nešlo. Obav bylo stále dost. Znovu jsem se nadechla a počítala do pěti. To mě vždy uklidnilo. Raz. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Hluboký nádech, výdech. Nádech, výdech. Pokusila jsem se udržet si tempo a otevřela oči. Přede mnou stála ta samá postava, jako ráno na hřibově. Ovšem teď jsem si ji mohla prohlédnout do všech detailů. Stála asi stopu přede mnou. Byla krásná. Měla na sobě ten samý černý hábit jako ráno. Zaklonila hlavu a nechala si kapuci sklouznout na ramena. Pod kapucí se jí vlnily hnědé vlasy, barvy ořechu. Pleť měla dokonale řezanou, bledou. Ovšem co mě znovu upoutalo, byly její oči. Stále rudé, ovšem v tmavším odstínu, než ráno. Ale takové změny by si lidské oko nevšimlo. Upírala na mě své rudé, upřímné oči a koutky se jí zvedly.
„Jsi stále tak nádherná,“ zašeptala a vztáhla ke mně svou dokonalou, hubenou ručku. Moje reflexy zareagovaly okamžitě. Ihned jsem před její rukou uhnula a pár kroků ustoupila.
„Máš strach,“ zeptala se, ale z jejího tónu bylo jasně vidět, že to není otázka. „Já to chápu,“ hlesla a ruku spustila. Hlas měla sametový a podivně jí tančil. Jako zvonkohra. „Taky jsem se zezačátku bála. Ale není čeho, Renesmé,“ přimhouřila jsem oči a moje reflexy se zase předvedly. Vzpomněla jsem si na dopis, přičemž moje ruka vyletěla k zadní kapse džín. Stále tam byl. Žena naklonila hlavu a přimhouřila oči, nechápajíc mou reakci. „Já ti neublížím,“ pokračovala. Uvolnila jsem svůj divný postoj s jednou rukou v zadní kapse a poprvé promluvila: „Já vím.“ Také uvolnila svůj postoj a nechápavě na mě zírala.
„Ty se mě nebojíš?“ zeptala se a pořád na mě zírala jak mentálně retardovaná.
„Nevidím důvod,“ opáčila jsem a zírala na ni, jako kdyby to bylo nad slunce jasnější.
„Proč?“ ptala se stále ohromená mým chováním.
„Bát, se člověka, který asi ani není člověk, co mi tvrdí, že je moje matka a zírá na mě jak mentálně retardovaná, se mi nezdá jako dobrá reakce,“ mračila jsem se a sarkasmem jsem nešetřila.
„Chci říct,………tobě nevadí, že jsem upír?“ probudila se zpátky k životu, rozhodila ruce a ukázala na své oči. Otevřela jsem pusu, že nadhodím další sarkastickou poznámku, ale skončila jsem zírající na ni s otevřenou pusou, když mi došlo, že to myslí vážně.
„Já to věděla,“ hlesla, spustila ruce a sklopila hlavu. Cože to právě řekla? Že je…….. Nemohla jsem to ani vyslovit. Jak těžké se to slovo zdálo. To přece nemůže být pravda. Tohle je nemožné. Na druhou by se tím vysvětlovala většina věcí. Ale tohle je blbost. Je to neskutečné. To přeci ani nejde. Něco takového nemůže existovat. Zavřela jsem oči a promnula si je. Pak mi to docvaklo. Je to sen. Všechno se mi zdá. Aha. Mám jen bujnou fantazii. Začala jsem se pomalu, ale silně fackovat, doufajíc, že se probudím z tohoto, hrozného snu. Po chvilce jsem přestala s fackováním a pomalu otevřela oči. Nic se nezměnilo. Byla tam. Stále tam stála a koukala na mě. Nepohnula se ani o píď. Vykulila jsem na ni oči. Takže to není sen? To není možné! Musí se mi to zdát!
„Tohle se ti nezdá, Nessie,“ řekla a potvrdila tak mé spekulace. „Jsem skutečná.“
Hlasitě jsem polkla a zhluboka se nadechla. Co mi to tu proboha vykládá?
„Chceš říct, že jsi,…ehm,…..upír?“ bylo velmi těžké, vyslovit to slovo nahlas. Opatrně kývla. „Odporná, ledová, bledá pijavice, sající lidskou krev?“ pokračovala jsem a zírala na ni jak pitomec. Pokrčila jedním ramenem a omluvně se na mě podívala.
„Nessie, jsi jedna z nás. Sice jen napůl, ale jsi.“ Zalapala jsem po dechu, neschopná na slovu. Co mi to tu říká? Že je krev sající zrůda? Ano je ,bledá, krásná, divná a hlavně, má rudé oči. A, že já jsem taky jedním z nich? Jen napůl? CO to znamená? Znovu jsem zalapala po dechu a šáhla pro něco čeho se mohu chytnout. Ruka mi skončila na opěradle lavičky. Opřela jsem se do ní celou svou vahou a znovu lapala po dechu. A proč mi říká Nessie? Kde na to přišla. Zavřela jsem oči a snažila se srovnat si to v hlavě, zatímco jsem stále lapala po dechu.
„Ano, Nessie, jsi upír. Napůl, ale jsi upír!“ Škubla jsem sebou, při zvuku toho slova, až jsem ucítila trhavou bolest v dlani.
„Au!“ zakřičela jsem překvapeně a podívala se na svou dlaň. V malinké řezné rance na dlani se objevilo pár kapek krve. Najednou nastalo takovéto děsivé ticho. Zvědavě jsem vzhlédla od krvácející dlaně a pohlédla do očí, náhle žížnivé upírce.
Autor: Terushka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Promise - 3.část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!