Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 30.

24.05.2009 (15:15) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2285×

Tuto část vypráví Chris:

Ocitl jsem se v místnosti, která vypadala jako recepce. Za pultem stála nějaká žena. Člověk. Žena se přikrčila, jako by čekala na svoji popravu. Upíří dívka se jen zašklebila a vedla mě chodbou k dalším těžkým dveřím. Dívka si najednou sundala kapuci. Vzduch rozvlnily její krásné po ramena dlouhé černé vlasy. Rukou je prohrábla, aby je urovnala. Úkosem na mě pohlédla, zaklepala a tiše vešla. Kráčel jsem těsně za ní, jako bych se obával toho, co má nastat. Tento osud jsem si vybral sám. Ocitl jsem se v místnosti s vysokým kamenným stropem. Stěny byly holé a jediným nábytkem v místnosti byly tři trůny, které byly umístěny na vyvýšeném podiu. Na jednom seděl muž s bílými vlasy. Na tváři měl znuděný výraz. Druhý byl obsazený mužem s vlasy černými jako uhel. Třetí byl prázdný. Muž, který na něj na první pohled patřil, stál u dveří s upřeným pohledem do mé tváře. Také měl černé vlasy jako ten na prostředním trůnu. 
„Vítej cizinče. Co tě přivádí do daleké Itálie?" zeptal se pohostinně. Měřil jsem si ho přimhouřenýma očima.
„Chtěl jsem poprosit vaši ctěnou rodinu o potrestání," řekl jsem kajícně.
Zpozorněl. „Zač potrestání?" 
Sklopil jsem oči k zemi. „Zabil jsem svoji dívku."
„Ale drahý chlapče, to není potrestání hodný čin," řekl klidně.
„Jsem poloviční rasa. Jsem napůl upír a napůl člověk. Jsem zrůda. Neměl bych žít."
„Vím, co jsi zač. Tvoji rodinu znám moc dobře," mluvil stále klidně. „Jak se má tvá drahocenná matka?" Uhodil do černého. 
„Bella zemřela tři měsíce po mém narození."
„Á, to je mi líto, co se stalo?"
„Jacob," řekl jsem to jméno s největší zlobou jakou jsem kdy cítil. 
„S ním jsem čest už měl. Tvůj otec už neměl potřebu matku ochraňovat?"
Neodpovídal jsem. Zaťal jsem dlaně do pěstí. 
„Myslím, že oba moc dobře víme, kdo může za její smrt," říkal stále klidným hlasem.
Z hrudi se mi ozývalo vrčení. Neměl jsem se k odpovědi. Jediné, co jsem chtěl udělat - zabít otce. Způsobit mu hroznou bolest. Chci, aby trpěl. 
„Myslíš, že by Bella chtěla, aby zůstal nepotrestán?"
„Ne," řekl jsem. Můj život nabral opět jiný směr. Jedna část mojí osobnosti se cítila zničená kvůli smrti Soph a chtěla zemřít, ale ta druhá část chtěla žít jen proto, aby se pomstila Edwardovi. Na potrestání zbude času dost, až se vypořádám s pomstou. Stejně je můj osud zpečetěný. Porušil jsem desatero. Nezabiješ. Já jsem zabil. Jsem vrah.
„Dej mi ruku, chlapče," řekl a pozvedl svoji pravici. Věděl jsem moc době, co Aro umí a proto jsem mu ruku podat nechtěl. Když mu dovolím dotknout se mě, dozví se o Mabel. Nemůžu dovolit, aby se jí něco stalo. Ale když se pomstím, vyjde najevo, že jsme vlastně dva. Nemohl jsem ji vystavit nebezpečí. Ne.
„Můj otec za nic nemůže." Ta slova jsem se snažil pronést přesvědčivě. Něco mi říkalo, že museli vědět, co jsem zač. Vždyť museli slyšet tlukot mého srdce. Museli slyšet tok mé krve. A už vůbec je nepřekvapil můj příchod. Jako by to všechno věděli dávno dopředu. 
„Ale sám víš...Vlastně ani nevím tvé jméno."
„Stačí, když se dotknete - jí," ukázal jsem na malou upírku, která nás se zájmem pozorovala. V Arově tváři se zračilo překvapení. Stačilo mu pár vteřin na ovládnutí výrazu. Opět se tvářil klidně a přívětivě. Rukou jí naznačil, aby přišla blíž k němu. On sám stál asi dva metry ode mě. Beze slova ho uposlechla. Aro natáhl svoji dlouhou paži a jeho skoro průhledná tvář se zkrabatila soustředěním. 
„Takže Christopher Edward Cullen? Jak pěkné jméno. Smím ti říkat Chrisi?" zasmál se.
Stačilo přikývnutí.
„Abych to dopověděl. Sám víš, že to Edward tvoji matku mohl zachránit. On za její smrt může. Kdyby bojoval, tvá matka by byla živá."
„Ne," špitl jsem.
„Nejsi unavený po té dlouhé cestě, Chrisi?" zeptal se jako bychom byli na čaji o páté. 
Neodpovídal jsem. 
„Nicole, odveď našeho hosta do pokoje a připrav mu něco k jídlu," promluvil na tu malou černovlasou upírku. Překvapeně jsem se na ni podíval. Konečně jsem se dozvěděl její jméno, ale se zklamáním jsem zjistil, že mi v pátrání nijak nepomohlo. Stále jsem měl pocit, že ji znám. I když ty oči byly karmínově rudé, na prví pohled bylo poznat, že není zlá. Jen je ztracená. Přikývla a její vlasy rozvlnily vzduch. Jak kolem mě prošla, ucítil jsem vůni, která mi byla opět příhodně povědomá. Stále jsem nenašel tu osobu. S povzdechem jsem následoval Nicole z místnosti. Naposledy jsem se ohlédl přes rameno, abych viděl, že se Aro dotýká jednoho muže na trůnu: Bezpochyby spolu komunikovali. Srovnal jsem krok s Nicole a mlčky jsme kráčeli chodbou k výtahům. Hlavu jsem měl plnou myšlenek. Myslel jsem, že dnes bude moje utrpení u konce, ale je to ještě horší než jsem čekal. Tak moc jsem chtěl pryč. 

Tuto část vypráví Edward:

Ležela poklidně na sedačce jako by si myslela, že je konec. Obezřetně otevřela oči. S obrovským údivem jsem zjistil, že jsou stále modré jako za lidského života. S rychlostí stejnou jako mrknutí oka se posadila. Já jsem byl první, kdo se k ní začal přibližovat. Chtěl jsem ji pohladit po ruce, aby se nebála. Když jsem se její ruky dotkl, rychle jsem ucukl. Její dokonale bledá kůže byla horká jako rozpálená kamna. Jako by snad nebyla upír. 
„Určitě cítíš žízeň. Měli bychom tě vzít na lov," promluvil jsem opatrně.
„Já. Nemám žízeň. Jen chci vědět, co se stalo," promluvila zvonivým hláskem. Nejprve se ho polekala, když ho poprvé uslyšela. Zasmála se sama sobě. Carlisleovy rty se roztáhly do širokého úsměvu. 
„My všichni jsme upíři," řekl jsem ještě opatrněji očekávajíc její reakci. Viděl jsem v jejích očích naprostý klid. Jako by to už věděla.
„Cítila jsem hroznou bolest v srdci. Co to bylo?"
„To se Chrisův jed rozšiřoval tvojí krví do srdce. Měnil tě."
„Chris je také...upír?" ptala se.
„Ne tak docela. Jeho matka byla člověk. Je poloviční člověk," řekl jsem mdle.
„Ano, ta žena z Chrisových kreseb."
„A také ještě jedna věc, kterou by jsi mi měla vědět."
„Co je to?"
„My nestárneme. Jsme navždy mladí," pokračoval jsem. „Musíš mít žízeň."
Zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. Šlehnul jsem pohledem po Carlisleovi. Byl stejně překvapený jako já. Jak je možné, že se jí nezměnila barva očí, že necítí ten neuhasitelný žár v hrdle a že má horkou kůži. A navíc její přeměna trvala necelé tři hodiny. 
Otočila se na Carlislea. „Jste opravdu Chrisův otec?" zeptala se.
Carlisle střelil pohledem ke mně. Jen jsem přikývl.
„Není jeho otec," řekl jsem. „To já. Ve skutečnosti je Chrisovi šest let. S Mabel jsou dvojčata. Jejich matka - Bella - zemřela rukou jiného upíra. Vytrhl jí srdce," šeptal jsem. Vzpomínky pro mě byly nejhorší. Jako by se to stalo včera. Měl jsem pocit, jako by mě opět někdo zevnitř trhal. Jako bych měl v hrudi oheň, který mě spaluje, ale nikdy mě nespálí úplně. Jen mě mučí. Stiskl jsem víčka pevně k sobě a před očima mi běžel dlouhý film. Bella sedící na pohovce, jak hladí své velké bříško nebo jak mluví k dětem. Její krásný úsměv, který jí každou chvilku rozzářil celou tvář. Jiskřící oči, když měla z něčeho radost. Láska, kterou rozdávala všem okolo sebe. Jako bych s ní byl. Stačí jen natáhnout ruku, pohladit ji po tváři, která okamžitě pod mým dotykem zčervená. Její silná vůně. Všechno bylo tak živé. I její hlas, jako bych slýchával její překrásný smích. To bude mé prokletí. 
Opět jsem oči otevřel, Sophie mě upřeně pozorovala.
„Miloval jsi ji." To nebyla otázka. To bylo konstatování. „Je mi to hrozně líto," řekla.
„Kde je vlastně Chris? Chci s ním mluvit. Nezlobím se na něj," řekla naléhavě.
S Rose a Carlislem jsme si vyměnily Rychlé pohledy. Sophie si všimla napětí v místnosti. 
„Co se stalo?" ptala se vyděšeně. Nikdo z nás neodpovídal. Sophie věděla, že je něco v nepořádku. Urychleně vstala, popadla konferenční stolek do svých najednou silných rukou a hodila s ním přes celý obývák.
„Dočkám se?" Najednou byla zuřivá. 
„Uklidni se, Sophie. Chris je pryč," řekl jsem opatrně.
„Jak pryč?"
„Odjel." Celá tvář jí zbělela ještě víc a najednou se venku začala silná průtrž doprovázená ohromným hřměním.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 30.: