Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 25.

16.05.2009 (19:35) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2144×

Tuto část vypráví Chris:

Roky proplouvají mezi prsty jako voda, kterou čeříš letmým dotekem s hladinou. Stín budoucnosti se nade mnou snáší jako přízrak. 
Za tu dobu se nic moc nezměnilo. Až na pár drobností. S Mabel jsme dochodili základní školu a začali jsme chodit na střední. Se sestrou vypadáme na šestnáct let. Jen o rok méně, než je našemu vlastnímu otci. Jak ironické. Museli jsme se znovu přestěhovat. Náš nový domov je v Nevadě ve státě Iowa. Což znamená novou školu s novými spolužáky. Jinak zůstalo vše při starém.
První den na střední byl mnohokrát horší, než ten na základní škole.Všichni do jednoho zírali. Nemohli z nás spustit oči. Edward chodí jen o ročník výš než my se sestrou. Podle rozvrhu jsme měli první hodinu filozofii. Zamířil jsem do budovy tři. Za pět minut mělo zvonit a já jsem se zastavil na prahu dveří, abych se přesvědčil, že jsem ve správné třídě. Po ujištění jsem vešel a ač nerad, rozhlédl jsem se po rozsáhlé třídě. Skoro všechny lavice byly obsazené, až na dvě místa. Jedno bylo u nějakého kluka, ke kterému okamžitě zamířila Mabel svým půvabným krokem a plavně se posadila. Ten kluk vykulil oči a jsem jen rád, že nebyl v místnosti Edward, protože myslím, že dokážu celkem dobře odhadnout, co mu probíhá hlavou. Určitě to byly myšlenky při kterých by se normální člověk červenal. Jakmile jsem s kroucením hlavy střelil očima k druhému místu, srdce se mi na kratičký okamžik zastavilo. Jako by mi nohy přirostly k podlaze. Zůstal bych zírat, ale do třídy se zvoněním vešel menší podsaditý profesor. 
„Ale pane Cullene, to nám chcete hned něco říct?" ozval se popuzeně.
„Ehm, promiňte," odpověděl jsem kvapně a zamířil na poslední volné místo vedle krásného anděla. S povzdechem jsem se posadil, dívka se na mě zvědavě podívala. 
„Ahoj, já jsem Sophia Lewis," představila se zdvořile.
„Ahoj. Mé jméno je Christopher Cullen," odpověděl jsem.
„Jsi tu nový?" zeptala se.
„Jistě. Copak to na téhle škole beztak všichni neví?" odpověděl jsem otázkou na otázku kousavě.
„Promiň, jen jsem nechtěla být tak vtíravá."
Najednou se ve mně zdvihla vlna zuřivosti. Měl jsem chuť na ni řvát a zároveň jsem cítil něco zvláštního.
Se zvoněním jsem naštvaně vstal a odešel jsem na další hodinu, kde mě čekalo další překvapení. Ta krásná dívka seděla opět vedle jediného volného místa. Zaplul jsem vedle ní. 
„Tak se zase vidíme. Odkud si se přestěhoval?" optala se a krásné plné rudé rty se jí roztáhly do oslňujícího úsměvu. Rukou si prohrábla svoje delší černé sametové vlasy, které ohraničovaly její dokonalou tvář. Její pleť měla jemně hnědý nádech. Upřeně jsem se jí zadíval do očí, které vypadaly jako mořská hladina. Zahledět se do nich znamená, topit se v hlubinách oceánu.
„Z Hannoveru v New Hampshiru," odpověděl jsem.
„Páni, to je dálka. Tam ses narodil?"
„Ne. Narodil jsem se ve Forks. To je ve státě Washington."
„Znáš ji?" střelila pohledem po Mabel, která se vesele bavila s partou kluků.
„Ano. Je to má sestra. Dvojče."
„Páni. Je moc krásná. Máš více sourozenců?"
„Jen těch nevlastních."
„Nevlastních? Tomu nerozumím," řekla zmateně. Už dávno jsem si připravil historku pro případné zvědavce.
„Naše matka zemřela při porodu. Měla nějaké komplikace. Otec nás opustil ještě před narozením. Cullenovi nás adoptovali. Takže mám pět nevlastních sourozenců."
„To je mi líto. Jací jsou adoptivní rodiče?"
„Jsou to úžasní lidé."
„Všimla jsem si, že s sebou nosíš skicák. Maluješ?"
„Hm..." 
Zazvonilo, ale rozhodla se, že s vyzvídáním ještě neskončila.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 25.: