Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 22.

Jak se vidí

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Prokletí nesmrtelných - část 22.Ehm, ehm. Ohlašuji, že část z Chrisovy strany je na požádání od M.K.:D. Děkuji za podporu Ywaine i M.K., bez vás bych nenapsala ani čárku:-*. Doufám, že se všem bude líbit a vám také dlužím poděkování za podporu. Všichni jste úžasní. Vaše Lareth:-*

18.04.2009 (20:38) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2701×

Tuto část vypráví Chris:

Slyšel jsem celý příběh o mamince. Otec ho vyprávěl jen sestře a na mě opět zapomněl. Vztek mnou lomcoval. Měl jsem chuť řvát. Trhat. Mabel jsem miloval. Nerozloučitelní. Moje dvojče. Ale odmalička ji měli všichni radši. Máma. Táta. Děda. Emmett. Všichni. Jediný, na koho jsem se mohl spolehnout byla Esme. Moje záchrana. Nemůžu říct, že jsem poslouchal. Táta na okamžik zvedl hlavu mým směrem, jak zaslechl rozhořčený proud mých myšlenek. V tu chvíli se mohly stát pouze dvě věci. Za prvé - řval bych na něj. Za druhé – od všeho utéct. Rozhodl jsem se pro druhou alternativu. Mabel by byla opět nešťastná. Naštěstí jsem u sebe měl každou vteřinu svého života spoustu kreslířského vybavení. To jsem okamžitě popadl ze země, kam jsem ho před krátkou chvílí odložil a úprkem, rychlejším, než jakákoliv kočkovitá šelma, jsem vyletěl z domu. Zpomalil jsem daleko od všech problémů spojených s mojí rodinou. Dál jsem pokračoval krůčkem lehkým jako pírka na andělských křídlech. Svěží večerní vzduch mi pomáhal čistit hlavu. Měsíční světlo se probojovalo nočním nebem. Zastavilo se o mou bledou tvář. Jemně jiskřící zář prosvítila temnou krajinu. S úsměvem a klidem v duši jsem vplul do mého světa. Opřel jsem se o vyčnívající skalnatý výběžek v malém údolí. Usadil jsem se do měkké sytě zelené trávy, která osvěžovala temný vzduch noci. Nadechl jsem se. Blízko byla cítit voda. Slyšel jsem jemné převracení drobných vlnek, jak si s nimi pohrával vánek. Přivřel jsem víčka. Ze dna mých myšlenek se na povrch vydrala podoba maminky – Belly. Popadl jsem tužku a jeden z papírů. Nechtěl jsem zapomenout její krásnou milou tvář. Takhle jsem si jí chtěl pamatovat. S úsměvem ve tváři. S láskou v očích. Po chvíli se na mě dívala laskavýma vroucnýma očima. Jako by začala plakat. Její papírová podobizna se proměnila ve skutečnou tvář mojí nejmilovanější bytosti. Z její sametové pokožky vyzařovalo jemné světlo. Natáhla zářící ruku. Sehnula se, aby mě pohladila po tváři. Její dotek byl jako pohlazení motýlů. Jako šum křídel stovky andělů Usmívala se a zároveň plakala. Šeptala krásná slova.
„Můj malý Chrisi. Děťátko. Maminka je u tebe. Už tě neopustím, miláčku. Miluji tě.“ Její andělská tvář byla tak půvabná. Takhle jsem si na ni nevzpomínal. Byla tak skutečná. V tu chvíli jen pro mě. Objala mě. Dotek osvěžujícího vánku v poušti ve tvářích vyprahlých cestovatelů. Dopad slunečních paprsků na kůži člověka, který slunce nikdy nezahlédl. Celý svět zmizel. Teď tu byla jen ona a její ruce kolem mého vzlykajícího těla. 
„Chrisi!“ Ten hlas jsem poznával. Odháněl mě od maminky. Nechci pryč. Chci s ní zůstat navěky v mém kousku štěstí. 
„Hledají tě, broučku. Mají strach.“ Její hlas slábl, až se vytratil úplně a já si uvědomil, že ležím na vlhké trávě. Když jsem otevřel oči, neviděl jsem nic jiného než temnotu. Takový byl přesně můj stav. Temný. Teď už úplně. Nebyla tu žádná máma, který by mi rozzářila cestu budoucnosti. Nebyla tu žádná máma, která by mi pomohla vstát z lože utrpení. Nebo aby sejmula břímě zloby z mých zad. Už jsem zase byl sám. Jako jediná hvězda na širém nebi. Jako poslední lístek na stromě v listopadu. Už jsem to byl opět jen já. 
„Chrisi!“ ozval se ten hlas znovu. Vstal jsem a zrak mi utkvěl na maminčině podobizně, kterou jsem nakreslil. Zvedl jsem své věci ze země a vydal se nadpřirozenou rychlostí zpět na místo, kam jsem se vrátit nechtěl. Na louce za domem na mě čekal táta. Z očí mu šlehaly blesky, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Vypadal, že mi snad uštědří nějakou ránu, ale v klidu jsem ho obešel a šel si po svých jako jsem to dělával často. Něco za mnou křičel, ale moje myšlení se přemístilo na jinou vlnu. Konkrétně na tu jen mojí. Do svého světa nikoho nepouštím.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 22.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře