Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 21.

16.04.2009 (11:52) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2199×

Tuto část vypráví Mabel:

V novém domě jsme se velice rychle zabydleli. Esme dokončovala drobné úpravy. Alice byla v jednom kuse na nákupech. Občas mě brávala s sebou. Carlisle dostal práci v nemocnici přímo v Hannoveru, kde začneme brzy chodit do školy. Z toho mám strach. Nevím, co mám ve škole očekávat. Mojí úzkost vycítil Jasper. Na čele mu vyskočila vráska přemýšlení.
„Copak Mabe, čeho se bojíš?“ S těmi slovy ke mně přišel a ochranitelsky mě objal. 
„Já…jaké je to ve škole?“ zeptala jsem se opatrně. Posadili jsme se na schody v hale.
„Ty moje malá holčičko. Nemusíš se obávat. Není to tak špatné. Najdeš si přátele, naučíš se nové věci. Nevím, jestli to víš, ale tvoje rodiče se poznali ve škole.“
„Vážně?“ Ta informace mě zaujala.
„Ano. Většina rodiny byla proti, aby se tvůj otec dal dohromady s člověkem. Na nějaký čas odjel k Denaliovým, kvůli matčině vůni. Bylo to pro něj pokušení. Když se vrátil, začalo to být horší. Upnuli se na sebe a nic je nerozdělilo. Vlastně, až na jednu maličkost.“ Jasper se odmlčel. Ve tváři se mu rýsovala lítost. 
„Jakou maličkost?“ Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem se dozvědět více o vztahu mých rodičů. Více o mamince. Sice si ji pamatuji, ale nikdo mi neřekl podrobnosti.
„Belle zrovna bylo osmnáct let. V den jejích narozenin jsme pro ní pořádali menší oslavu, se kterou mimochodem nesouhlasila. Měla zvláštní averzi vůči darům a velké pozornosti. Když rozbalovala jeden menší dárek, řízla se do prstu o dárkový papír. Tekla krev a ona byla v domě plném upírů. Je těžké, odolat. A já se živil dlouhý čas jen lidskou krví. V tu chvíli se stala ta věc, která donutila Edwarda odjet a opustit Bellu. Já se na ni vrhnul. Byla to má vina.“
Hlas se mu ztratil. Vypadal smutně. Objala jsem ho kolem pasu.
„Za to nemůžeš. Je to tvá přirozenost. A navíc jste se vrátili. Oba byli šťastní.“
„Tu noc poté, co se Bella, Edward a Alice vrátili z Itálie, se Bella rozhodla pro nesmrtelnou budoucnost. Edward byl proti, přirozeně. Uspořádala hlasování. A vyhrála ho. Okolnosti jí však donutily, aby na nějaký čas zůstala ještě člověkem. O pár měsíců později ji tvůj táta požádal o ruku. Po svatbě ji měl proměnit, což také udělal. Svatba byla krásná. Oba si ji užili. Odjeli na líbánky a když přijeli, byl čas pro proměnu.“
Dlouhou dobu bylo ticho. V hlavě jsem si rovnala všechny informace a Jasperovy vzpomínky. Když chtěl znovu promluvit, ve dveřích se objevil táta, který ho přerušil.
„Jaspere, dovol, abych jí to vyprávěl já.“ Jasper přikývl, vstal, vystoupal po schodech a zamířil do svého pokoje. Táta nahradil jeho místo vedle mě a zamyslel se.

„Začalo to návratem z líbánek. Tvoje maminka věděla přesně, co ji čeká. Sama chtěla, abych jí proměnil. Bylo těsně před soumrakem. Nebe toho pozdního odpoledne bylo bez mráčků a na nebi se rýsovaly dalekosáhlé červánky. Bella nechtěla být proměněna toho večera, ale až toho příštího. Chtěla si užít ten poslední večer jako člověk. Vzal jsem ji na procházku kolem řeky. Prošli jsme naše oblíbená místa. Strávili dlouhou chvíli na naší loučce. Pozorovali jsme nádherné hvězdy. Pozdě v noci usnula v mém náručí. Odnesl jsem ji do domu, kde jsem ji uložil do postele a celou noc ji pozoroval. Ze spánku se usmívala, občas se začervenala. Věděl jsem, že to mi bude chybět. Její červenání. Vzbudila se v pozdní poledne. První Její první slova byla – Miluji tě. Další byla – Už je čas. Okamžitě jsem věděl, co měla na mysli. Carlisle jí píchl morfin na uklidnění a já ji kousl. Byla to muka pozorovat ji, jak sebou sem tam škubne. Věděl jsem, že ji to bolelo, ale nechtěla mi působit výčitky. Přibližně po třech dnech otevřela svoje rudé oči a já s radostí pozoroval, že se skoro nezměnila. Samozřejmě, její rysy trochu ztvrdly, oči měly jinou barvu, její hlas zněl jako zvonkohra, pleť jí o odstín zbledla, ale jinak to byla stále ona. Byla překvapená. Opět vynímečná. Měla skvělé sebeovládání. Nebyla jako jiní novorození. Žízeň, i když byla hodně silná, nestavěla na první místo. Stále cítila to, co před pouhými třemi dny. Celé dva měsíce byla upírkou, avšak jednoho dne, když jsme jeli do Port Angeles se stala nehoda. Moje řízení nikdy neselhalo, ale najednou jsem cítil tlak a pak nesnesitelnou bolest. V tu chvíli jsi použila prvně svoji sílu. Ani jsem si nepamatoval, kdy mě naposledy něco bolelo. Od té doby jsem si nic nepamatoval. Byl jsem totiž v komatu. Probudil jsem se až v kobce v Itálii. Vůbec nic jsem nechápal. Semlelo se toho tolik najednou, že jsme byli opět zase doma, kde jsem se dozvěděl o tom, že budeme mít dvojčátka. Nikdo z nás netušil, jak je to možné, ale neuvažovali jsme nad tím. Byli jsme šťastní. Hlavně já. Byl jsem tak pyšný. Stále jsem pyšný. A dál…nebudu rozebírat. Možná až budeš starší.“

„Já mám sílu?“ zeptala jsem se ohromeně.
„Ty…ty si to nepamatuješ?“ Táta vypadal udiveně-
„Ne. Nevzpomínám si. A to já jsem z vás znovu udělala lidi?“ Byla jsem zmatená.
„Ano, ale netušíme jak jsi mohla, když jsi musela být teprve malé embryo.“
„Maminka byla šťastná. Chtěla nám dát život.“
Táta mě objal a mě začali stékat slzy po červených tvářích.
„Tak moc se mi po ní stýská, tati,“ vzlykala jsem.
„Já vím, broučku.“
Poprvé jsem slyšela celý příběh. Tedy téměř celý. Konec vynechal a já věděla z jakého důvodu. Nechtěl, abych to věděla ve svém nízkém věku, avšak přesně jsem věděla, co se stalo. A jak se to stalo. Přeci jen jsem poloviční upír a některé upíří přednosti jsem podědila. Dobrý sluch k nim patřil. To jsem nikomu neřekla. Jsou radši, když si myslí, že o matčině smrti nic nevím. Tak je to rozhodně lepší. Za týden začíná škola. Super. Nový lidé. Fajn.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 21.: