Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 14.

11.03.2009 (18:06) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4311×

Oči rozšířené strachem se přestaly zalívat slzami.
„Opět se setkáváme. Konečně.“ Ke svým slovům přidal úsměv. Byl falešný. Měla jsem chuť na něj plivnout. Hnusil se mi.
„Vypadni! Okamžitě!“ řvala jsem na něj.
„Ale Bello, miláčku, snad na mě nebudeš křičet. To není zdvořilé,“ řekl s naprostým klidem.
Chtěl přistoupit blíž ke mně, ale já o krok ustoupila. Za sebou jsem měla už jen kousek místa. Několik centimetrů za mnou se tyčila stěna.
„Koukám, že se tvá rodina pěkně baví. Moji upíři si to náramně užívají. Taky si trochu užijeme. Co myslíš?“
Z úst mi uniklo odfrknutí smíšené se vzlykem. 
„Neubližuj jim, prosím,“ moje statečnost vyprchala tak rychle jako přišla.
„Neboj se. Nebude tě to bolet. Možná,“ uchechtl se.
„Mně je jedno, co bude se mnou. Je nech na pokoji.“ Bradou jsem pokynula k místu, kde se konala bitva.
Udělal další krok. Já ustoupila těsně ke stěně. Měla jsem možnost nahlédnout do jeho rudých očí. Viděla jsem zášť. Nenávist. Lásku. Odhodlanost.
Teď to přijde. Můj konec. Moje smrt. Věčnost tímto končí.
Jacob zrušil veškerou vzdálenost mezi námi. Chytil mě za bradu, aby mě donutil dívat se mu do očí.
„Víš, nechtěl jsem, aby to takhle skončilo. Nedala jsi mi jinou možnost. Ty jsi mi zlomila srdce. Vždycky jsem tě miloval. Už od té doby, co jsme byly děti. Ale ty jsi nade mnou ohrnovala nos. Vybrala sis toho krvežíznivce. Nikdy jsem ti nebyl dost dobrý. To není moc fér, nemyslíš?“
„Nos jsem nad tebou rozhodně neohrnovala. Jen nemůžu poručit srdci. To bude navždy patřit Edwardovi.“
„Ne nadlouho,“ pronesl tajemně. „Pamatuješ, když tě opustil? Byl jsem tu pro tebe, ale ty jsi se k němu zase vrátila. Chtěla jsi jeho. Dokonce jsi se rozhodla, že si ho vezmeš. Víš, jak mi je?“
„Ty jsi měl šanci se ještě zamilovat. Já lásku našla. Moje věčnost s ním. Moje budoucnost. Můj osud.“
Ranila jsem ho ještě více. Vztek mu zkřivil krásnou tvář.
„Sbohem Bells. Miluji tě. A vždycky budu. Tvoje srdce je mé.“ Políbil mě.
Do místnosti přiběhl Edward. Na tváři měl nejrozzuřenější výraz, jaký jsem u něho viděla.
Jacob na nic nečekal. Vší silou mi zabořil svoji silnou ruku do hrudi. Zalapala jsem po dechu. Cítila jsem děsivou zimu. Jako bych seděla hodiny venku na mrazu. S trhnutím vyndal něco mého. Moje srdce pulzovalo v jeho ruce. Krev se mi začala valit z hrudi. Oči mi spočinuly na Edwardovi. Doběhl i zbytek rodiny. Emmett přiběhl. Odtáhl ode mě Jacoba. Přiběhl Edward. Než jsem upadla, popadl mě do náručí. Tělem mu otřásaly vzlyky. Všichni vzlykali a dívali se jak umírám.
„Bello, prosím. Zůstaň se mnou. Já tě potřebuji. Děti tě potřebují. Neumím bez tebe žít. Hrozně tě miluji. Prosím, Bello!“ 
„E-edwarde. J-já, p-promiň…“ lapala jsem po dechu. „M-miluji t-tě. P-postarej se o n-ně. Z-zůstaň s-s nimi, p-prosím…sbohem m-můj živote.“ Černo před očima vystřídala spousta věcí. Naše první setkání. Vyznání lásky. První polibek. Svatba. Celá rodina. Můj táta – Charlie. Nerozloučila jsem se s ním. Moje maminka – Renée. Bude nešťastná. Cullenovi. Mabel a Christopher. Tak malé děti. Všechny je miluji. Můj život. Moje láska se mnou nezemře. Zůstane s nimi. Budu jim stále nablízku. Sbohem. Sbohem můj osude. Má lásko.

Láska jako květina, odhalující nové krásy, vypadá.
Některé trvá léta než rozkvete. Potřebuje slunce, vodu, kyslík. Avšak některé stačí málo času a její květ sed rozrůstá. Její slunce nezhasíná. Její voda nevysychá. Její kyslík nedochází.
Láska zrnku písku, spočívající na mojí bosé noze, procházejíc se při západu slunce na mořském pobřeží, se podobá. Vždy se ztratí v množství jiných. Avšak nezmizí nikdy.
Láska je jako bublina při vánku létajíc kol měsíci v úplňku. 
Buď praskne, nebo létá neporušená světem poznání.
Láska má mnoho definicí. Je krásná, náhlá, matoucí. Je jako živel. 
Ale jedno je u ní jisté. Pokaždé bolí. Bolest a láska je jako bratr a sestra, otec a matka.
Moje láska v bublině navždy zůstane.
Naše zrnko písku věčné bude.
Krásná květina pokvete do nekonečna.
Edwardova slova „miluji tě“, jsou kyslík a voda pro naši květinu.
Sám Edward je Slunce. Střed vesmíru. Nevyhasíná.
Edward je moře, které uschová naše zrnko písku.
Jeho oddanost pohání vítr, který střeží naši bublinu.
Láska, která překoná smrt nikdy nezmizí.
Bolest smrti pro mě není důležitá.
Podstatné je utrpení z odloučení.
Miluji tě, navždy. Má lásko. Jednou zlomíš prokletí nesmrtelných.
Jednou se opět setkáme.

Tuto část vypráví Edward:

Vyběhl jsem ven. Všude ležela spousta bílých kousků a kolem mě byla spousta živých upírů. Ujal jsem se hned prvního, kterého jsem viděl. Nekonečně dlouhou dobu jsem je trhal a trhal. Vztek prostupoval celé mé tělo. Až najednou boj ustal.
Upíři přestali bojovat. Postupně se vzdalovali. Co se to děje? Očima jsem zabloudil přes skleněnou stěnu k obývacímu pokoji. Rose ležela na zemi. Uvnitř byla Bella a těsně u ní Jacob. To ne.
Vběhl jsem do místnosti. Bella se dívala na mě.
Slyšel jsem ho říkat, „Sbohem Bells. Miluji tě. A vždycky budu. Tvoje srdce je mé.“ 
Políbil ji. Seběhlo se to tak rychle. Zabořil svoji ruku do jejího hrudníku. Oči měla vytřeštěné. Hleděla na mě. Prosila mě o pomoc. Cítil jsem jako kdyby mi někdo vrážel kudlu hluboko do těla. Tisíce ostnů zaražených v mém srdci. Ruce drtící mé srdce. Emmett odtáhl Jacoba pryč od Belly. Než se sesula na zem, vzal jsem jí do náruče. Její nehybné tělo. Rozvzlykal jsem se. Moje srdce pukalo. On mi ji vzal. Moji lásku.
„Bello, prosím. Zůstaň se mnou. Já tě potřebuji. Děti tě potřebují. Neumím bez tebe žít. Hrozně tě miluji. Prosím, Bello!“ šeptal jsem s důrazem na každé slovo. Můj život bez ní nic neznamenal. Ona byla můj smysl. Ona byla moje duše. Ona vlastnila moje srdce. Bella byla celý můj život. Moje věčnost.
„E-edwarde. J-já, p-promiň…“ mluvila tiše a těžce oddechovala. „M-miluji t-tě. P-postarej se o n-ně. Z-zůstaň s-s nimi, p-prosím…sbohem m-můj živote.“
Z úst se jí vydralo poslední slabé vydechnutí. Všechno ustalo. Neslyšel jsem její srdce. Teď leželo na zemi. Moje život neměl smysl. Konec pro všechny.
„Bello, ne!“ volal jsem.
„Zůstaň se mnou. Nechoď pryč. Neodcházej. Prosím.“ Nikdy jsem se takhle necítil.
„Bello, prosím.“
Celá rodina stála za mnou. Někdo mě odtahoval od těla Belly. Vztekle jsem zavrčel.
„Edwarde, pojď.“ Esme vzlykala. Oni všichni vzlykali. Také ji milovali. 
„Ne! Já ji neopustím.“
„Edwarde…,“ Alice nedokázala doříct větu. Místnost ztichla. Ohlédl jsem se po Emmettovi. Stále držel toho vraha. Zasloužil si něco horšího než smrt. Bůh se o to postará.
Přiskočil jsem k němu. Vší silou jsem ho začal rvát na kusy. On mi ji vzal. Moji lásku. On jí vyrval srdce. On byl poslední, kdo ji políbil. Roztrhal jsem ho. Ostatní sebrali kousky a šli je přidat k ostatním, aby je spálili. Já jsem nešel. Jako tělo bez duše jsem si klekl k Belle, která teď nehybně ležela na podlaze.
„Bello. Ach ne.“
Chtěl jsem vedle ní zemřít. Ze všeho nejdřív. Rychle. V tom jsem pomyslel na děti. Přála si, abych se o ně postaral. Nemohl jsem je opustit. Ležel jsem tam hodiny. Smysl života mě opustil. Můj osud. To byla ona.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 14.: