Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - Edwardův pohled

25.07.2009 (19:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 5794×

Motto: Kdo nikdy nemiloval, jako by nežil.

Prolog

Věčnost...stálá a neměnná. Pro všechny stejná a přece je pro každého jiná. Pro toho, kdo bloudí sám po světě a postrádá smysl bytí, je věčností i několik málo let, přestože se čas měří stále stejně. Pro milující bytosti představuje věčnost mnoho času, i když ne tolik, kolik by chtěli. Mají celou věčnost na to být s tím, koho milují, užívat si jeho přítomnosti a stále se obávají, že jim to nebude stačit, protože milují celým svým bytím.

Pro mě je jedno století jako celá věčnost, jako kdybych bloudil ve tmě a hledal světlo, které mě z ní vyvede. Postupem času přestávám doufat, že najdu světlo a s ním i cestu z temnoty existence do světa žití.

1. kapitola – 2. část (Edward)

„Edwarde.“ zavolala na mě v myšlenkách Alice, má oblíbená sestřička. Podle myšlenek jsem poznal, že ani nyní nebude klepat. Zvykla si neklepat, když jde ke mně do pokoje, protože mě stejně nikdy nevyrušila z ničeho vážnějšího. Většinou jenom čtu nebo něco poslouchám. Vtrhla do pokoje a usmívala se jako sluníčko. Věnoval jsem jí rychlý pohled a opět se začal věnovat věcem. Zrovna jsem si balil, protože se opět stěhujeme, jako každých deset let. Aby lidé nepoznali, že jsme jiní. Přeci jenom by jim asi přišlo hodně zvláštní, že nikdo z nás nestárne. Už tak vzbuzujeme úžas svou krásou a to nemluvím o tom, že chodíme na střední školy, kde se vydáváme za nevlastní sourozence a ani se nesnažíme skrývat naše vztahy. Tedy pro mě jsou všichni sourozenci, ale Emmett chodí s Rosalii a Jasper s Alice. Věčnost o samotě totiž není moc příjemná, což jsem za posledních sto let měl možnost zjistit.

Opět jsem se otočil na Alice. Stále stála ve dveřích a usmívala se, ale její myšlenky naznačovaly, že pokud ji budu ještě minutu ignorovat, tak mi pomůže rychle zabalit. Samozřejmě k tomu nezapomněla přidat velmi přesnou vizi. Nechtěl jsem přijít o své věci, takže jsem jí nyní věnoval plnou pozornost. „Tak copak chceš?“ zeptal jsem se trošku otráveně. Přeci jenom už jsem chtěl mít sbaleno a ona mě zdržovala.

„Co kdybychom si zašli na poslední lov?“ tón jejího hlasu naznačoval, že je tu něco, co nechce, aby ostatní věděli. „Dobře.“ řekl jsem pouze a vyrazil za ní z pokoje. Cestou kolem Emmettova a Rosaliina pokoje jsem raději proběhl. Nechci vědět, co znamenají zvuky vycházející od nich, natož poslouchat jejich myšlenky. Emmett má velmi bujnou fantazii. Z Alicina a Jasperova pokoje jsem slyšel, jak se Jasper snaží zabalit všechny Aliciny šaty a je z toho zoufalý, protože dostal pouze dva kufry. Už to mi přišlo divné, protože Alice vždy trvala na tom, že si vše udělá sama.

Carlisle s Esme byli také...ehm...zaneprázdnění, takže máme určitě několik hodin čas. Prošli jsme obývacím pokojem, kde seděli Denalijští - Tanya, Kate, Irina, Carmen a Eleazar. U nich jsme strávili posledních deset let. Řekli jsme jim, že si jdeme naposledy zalovit. Bylo jim líto, že odcházíme, ale už jsme byli rozhodnutí. Alice si po celou dobu lovu, kdy nám každému stačil jeden medvěd, pečlivě hlídala své myšlenky. Až cestou zpět k domu jsem to nevydržel. „Alice, co přede mnou skrýváš?“

„Zavři oči.“

„Proč?“ zděsil jsem se a snažil se najít nějaký rozumný důvod jejího počínání u ní v hlavě.

„Tahle vize je dost zvláštní.“ odpověděla mi. Sice se mi to moc nelíbilo, ale udělal jsem, co po mně chtěla. Najednou se přede mnou zjevila louka. Byla to moje louka v městečku Forks, kam se nyní máme opět stěhovat. Vypadala pořád stejně, jako si ji pamatuji z našeho posledního pobytu, jen stromy jsou nyní větší. Uprostřed leží kmen spadlého stromu, který tam dříve stával. A na něm sedí dívka. Je moc krásná. Má mahagonové vlasy do pasu, se kterými si pohrává vítr a její čokoládově hnědé oči se nepřítomně upírají na druhou stranu louky, kde se pase srna. Vypadá, že o něčem přemýšlí. Po chvíli se vítr stočil a přinesl mi její vůni. Byla tak nádherná jako ona. Přesně se k ní hodila. Byla téměř tak sladká jako upíří, jen v ní nebyl cítit jed. Čekal jsem, že mě začne pálit hrdlo. Je přeci člověk, nebo ne? Ale nic se nestalo. Tedy ne s mým krkem, ale to co jsem pocítil po celém svém kamenném těle, jsem nedokázal identifikovat. Byl to pocit, který jsem předtím nikdy nezažil. Nejsilnější to bylo u srdce. Jako kdyby mělo znovu začít bít.

Ta vize snad neměla konce, ale museli jsme jít. Otevřel jsem oči a ona zmizela. Bylo mi to líto, ale co se dá dělat. Alespoň jsem si zapamatoval její tvář tak, abych si ji vybavil pokaždé, když si na ni vzpomenu do nejmenšího detailu. Alice se nyní uculovala jako nikdy předtím. „Nechceš mi k tomu něco říct?“ byl jsem trošku nesvůj, že ona toho ví víc než já, což se obvykle nestávalo. „Copak nic necítíš?“ zeptala se a ještě v duchu dodala „Ona je tu pro tebe.“ Otočil jsem se na Alice a přes její myšlenky jsem viděl, že mám úplně černé oči. Co se to děje? Vždyť jsme právě šli z lovu.

Když jsme přišli domů, oči jsem měl opět zlaté. Naštěstí. Nevím, jak bych to vysvětloval, když jsme byli na lovu. Alice zůstala v obývacím pokoji s Denalijskými, ke kterým se přidali ještě Carlisle a Esme. Potřeboval jsem mluvit s Jasperem, proto jsem zaklepal na dveře jejich pokoje. „Jazzi, mohl bys na chvilku?“ Otočil se na mě s úlevou, že ho vysvobodím. Stále se mu nedařilo. „Však ona si dobalí sama. Stejně nechápu, proč má tolik oblečení.“ pomyslel si sklesle a šel za mnou. Došli jsme do mého pokoje a Jasper zavřel dveře. „Takže ti Alice už ukázala tu vizi.“ začal na mě mluvit v myšlenkách, aby to ostatní neslyšeli. Moje změna nálady mě prozradila. Přikývl jsem. „A ty si nevíš rady se svými pocity.“ Opět jsem pouze přikývl. „Jsi zmatený, to nejspíš víš, ale ten nový pocit je láska. Zamiloval jsi se.“ Tak tohle dělá láska? Nikdy jsem si to nedokázal představit. Všechny dosavadní popisy z knih, které jsem četl, byly nic oproti tomu, co jsem nyní zažíval. „Díky, Jazzi.“ usmál jsem se na něho. „Já děkuju tobě, najednou je tu úplně jiná atmosféra. Doufám, že se to jen tak nezmění.“ odpověděl mi a odešel.

Pořád jsem se utápěl v těch nových pocitech, takže ani nevím jak, ale najednou jsem se 'probudil' před naším novým domem ve Forks. Z balení, loučení ani cesty si nic nepamatuji. Celou dobu jsem byl mimo realitu, ve svém vlastním světě, kde jsem se díval na tu dívku sedící na louce. Opět jsem se ponořil do vzpomínek na tu vizi a automatickými pohyby těla, které nemusím ovládat, začal třídit obsah svého volva a roznášet ho po domě. Po chvíli mě probral a vrátil do reality Emmettův smích, který se nesl z obývacího pokoje. Byl jsem zrovna ve svém pokoji, takže jsem seběhl dolů a našel tam Jaspera a Alice na sedačce. Alice se spokojeně usmívala a Jasper vypadal jako pod velmi silnými drogami. Měl na tváři široký úsměv a pohledem byl mimo. To jsem u něho nikdy nezažil. Byl vždy velmi ostražitý a rozhodně duchem přítomen. Oba byli jako sochy. Emmett se při pohledu na ně svíjel smíchy na křesle. Rose seděla také v křesle a házela naštvané pohledy po Emmettovi. Jejich myšlenky byly zajímavé.

Jasper nemyslel na nic určitého, ale z jeho myšlenek vyzařovala znásobená atmosféra, která vládla zde v domě. Po tak dlouhé době opravdu pozitivní. Nejspíš na tom měli podíl také Carlisle s Esme, kteří ihned po příjezdu kamsi zmizeli.

Alice: „Neměla jsem to Emmettovi říkat, ale když si toho všiml a začal mě vydírat, neměla jsem jinou možnost. Edward mě zabije. Na druhou stranu bych mohla mít novou sestřičku...“ a pokračovala představami o nakupování.

Emmett: „Tak to je něco. Edward, nejstarší panic na světě se zamiloval a Jasper je zfetovaný. Taky bych to chtěl někdy zkusit.“

Rose: „Jestli bude ještě chvíli takhle vyvádět, tak má na celý týden útrum. Edwardovi to přeji. Vždyť byl tak dlouho sám, ale nechápu, jak se mohl zamilovat do dívky z vize. Nikdy ji neviděl. A podle Alice je prý člověk.“

Sice se mi nelíbí, že se Emmett baví na můj účet, ale pokud ho Rose bude odmítat celý týden, tak s ním teprve bude k nevydržení. Rozhodl jsem se ho varovat. „Emmette, měl bys toho nechat, nebo máš u Rose na týden utrum.“ To ho probralo. Sice ne úplně, ale aspoň se jeho smích trochu zmírnil a už to nevypadalo, že by měl spadnout z křesla a začít se válet po zemi. Musel jsem odejít.

Vyběhl jsem z domu a napadlo mě, že bych se mohl podívat na louku. Za chvilku jsem byl na místě a to, co jsem uviděl, mě naprosto ochromilo. Jen jsem stál ve stínu lesa, aby mě neviděla a díval se na ni. Ve skutečnosti byla ještě krásnější. Její vůně ve mně nyní probouzela toho netvora, mou podstatu. Zatím zůstával velmi dobře schovaný pod lidskou částí mého já, ale dával o sobě až nepříjemně vědět. Opravdu voněla nádherně, ale věděl jsem, že jí nechci ublížit. Litoval bych toho do konce své existence. Chtěl jsem se dozvědět co nejvíc, tak jsem se snažil zaposlouchat do jejích myšlenek, ale jaké bylo moje překvapení, když jsem nic neslyšel. Jako by neměla žádné myšlenky. Ale při pohledu na ni mi bylo jasné, že určitě přemýšlela. Prostě jsem ji neslyšel. Je první v mé existenci ať upír či člověk, komu nemůžu číst myšlenky.

Začalo se stmívat a tak se dívka zvedla a šla nejspíš domů. Nechtěl jsem ji sledovat, tak jsem se vydal také domů. Tam jsem našel Jaspera a Alice ve stejné pozici, ve které jsem je opouštěl a z horního patra ke mně doléhaly myšlenky Rose, která nakonec Emmetta opravdu vykázala z pokoje. Ten pobíhal kdesi venku, aby se uklidnil. Esme hledala Emmetta, aby mu domluvila. V pracovně jsem zaslechl Carlisla, který si všiml mého příchodu. „Edwarde, potřeboval bych s tebou mluvit.“ Vyběhl jsem do patra, ani jsem neklepal, očekával mě. Rovnou jsem vstoupil a zeptal se. „Co se děje?“

„To bych chtěl vědět také.“ odpověděl a pokračoval v myšlenkách „Co se tu stalo odpoledne?“ a přehrál mi scénu, kdy s Esme našli Alice a Jaspera v obývacím pokoji a vedle nich Emmetta v záchvatech smíchu a pomalu vytočenou Rose. Ach, jak to jenom říct. Ještě nikdy jsem neměl potřebu mluvit o takových záležitostech se svým adoptivním otcem. Carlisle trpělivě čekal, až začnu mluvit. „Alice měla vizi.“

„To vím, řekla mi, že za mnou přijdeš kvůli ní.“

„Potom, co mi v Denali ukázala ve vizi tu dívku, se nemůžu zbavit jednoho pocitu. Zdá se to divné, ale i Jasper mi potvrdil, že jsem se zamiloval. Alice to řekla dnes Emmettovi, který si toho také všiml.“

„A co je s  Jasperem?“

„Jak řekl Emmett, je zfetovaný, ale ne drogami, nýbrž zdejší atmosférou. Prý se úplně změnila.“

„Díky tobě, synu.“ usmál se na mě Carlisle. „A ještě něco, byl jsem se proběhnout a tu dívku jsem opravdu potkal. Ten pocit...“ nejde mi vyslovit láska „ ...je pořád silnější. Když jsem ji dnes viděl, nemohl jsem tomu uvěřit. Nedokážu jí číst myšlenky. A aby toho nebylo málo, tak i na člověka nádherně voní. Skoro jako upír. Přitahuje mě čím dál víc.“

„Hlavně nás před ní neprozraď a neubliž ji.“

„Já vím. Třeba se už nepotkáme. Vždyť ji vůbec neznám, ani nevím, jak se jmenuje.“

„Ale to není všechno.“ zkoumavě se na mě zadíval.

„Vždycky mě prohlédneš. Aby ne, když mě znáš celé století. Když mi tu vizi Alice ukázala, vraceli jsme se z lovu, ale když skončila, měl jsem černé oči, které zezlátly, než jsme došli domů.“

„To byla také touha, ale ne žízeň. Sám to časem poznáš.“ odpověděl mi s tajemným úsměvem.

„A ještě poslední věc. Ta vize byla nejdelší, jakou kdy Alice měla a navíc jsem v ní cítil i její vůni.“

„Zajímavé. Docela bych se s tou dívkou chtěl setkat. Když je tak výjimečná už jako člověk, jaká by teprve byla jako upír.“ Když to Carlisle řekl, uvědomil jsem si, že nechci, aby byla jako my. Potom začal přemýšlet, tak jsem ho nechal v pracovně a odešel do svého pokoje. Poslouchal jsem stále Carlislovy myšlenky a přitom si zařizoval pokoj. Přemýšlel o nové práci, jak se nemocnice změnila od té doby, co tu byl naposledy a také nad tou dívkou. Esme mi sem už nechala donést nábytek, tak jsem ho přestěhoval dle svých potřeb a začal vybalovat knihy, CD a oblečení. Než jsem skončil bylo ráno.

Jako na povel jsme se všichni Cullenovi-děti sešli u auta a vyrazili do školy. Abychom nebyli příliš nápadní, jeli jsme mým volvem. Esme nás přišla vyprovodit, stejně jako brzy ráno vyprovázela Carlisla, když jel pracovat do místní nemocnice. Ještě než jsme odjeli, popřála nám hodně štěstí. Cestou jsem přemýšlel, jestli tato střední bude stejně nudná jako všechny předešlé. Čtení mysli dokáže být někdy také pěkná otrava, zvlášť ve škole plné adolescentů, kteří si nevědí rady se svými pocity a náladami. Jasper mě asi jako jediný chápal, protože on vnímal všechny jejich pocity. Alice, Emmett a Rose si užívali pozornost jako vždy.

Po tom co jsme vystoupili, stačil jeden pohled na parkoviště a bylo jasné, že jsme atrakcí číslo jedna. Kromě jednoho červeného Austinu Minicooper zde byla pouze samá stará auta a aby toho nebylo málo, vypadalo to, jako kdyby celá škola čekala na náš příjezd. Hloučky studentů postávaly všude, kam jsem se podíval. Také už ke mně dolehly myšlenky všech v okolí. Většina lidí si o nás myslela, že jsme andělé. Jak ironické. Kdyby opravdu věděli, kdo jsme...

Po prvotním šoku se začali mezi sebou dohadovat, kdo chce koho. Podíval jsem se po sourozencích a jim to bylo jasné. Byl to domluvený signál, aby dali najevo, jak se věci mají. Emmett vzal Rose kolem pasu a vášnivě ji políbil. V tu chvíli jedna část parkoviště vraždila oba dva pohledy i myšlenkami. Jasper vzal Alice za ruku, věnovali si letmý polibek a zamilovaný pohled. Opět to vyvolalo vlnu nenávistných myšlenek a propalujících pohledů. Podívali jsme se po sobě a rozhodli, že bude nejlepší, když to nebudeme odkládat.

Vydali jsme se do přijímací kanceláře, cestou na nás samozřejmě všichni zírali a vyzvedli si rozvrhy a mnoho dalších papírů. Byli jsme rozděleni. Rose a Emmett nastupovali do třeťáku, Alice a Jasper do druháku a já jako nejmladší-ovšem pouze vzhledem-jsem měl jít do prváku. No snad to nějak přežiju. Za celou dobu, kdy chodíme na střední, jsem nebyl sám ve třídě. Vždy se mnou byli aspoň Alice a Jasper. Když jsme vyšli z kanceláře, šli jsme každý jiným směrem podle toho, kde jsme měli první hodinu. Zamířil jsem do nějaké budovy, kde se měla nacházet moje učebna. Studenti se mezitím začali rozcházet také do tříd, takže nyní už to vypadalo jako na normální střední škole. Obvyklý ruch, který ovšem utichl ihned poté, co jsem vkročil do budovy. Procházel jsem chodbou, na níž byly skříňky a ostatní jenom zůstávali stát a pozorovali mě. Stále jsem si to na tohle nezvykl. Chvílemi to bylo dost nepříjemné, zvlášť když měli někteří až nechutně detailní představy. Snažil jsem se ignorovat pohledy i myšlenky, ale moc mi to nešlo. Konečně jsem došel do třídy, která byla už plná. Díval jsem se po volném místě a zjistil jsem, že zase tak sám ve třídě nebudu...

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - Edwardův pohled: