Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 8. kapitola - Bellin pohled

01.11.2009 (10:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3474×

S ohledem na mě se kuchyň začala vyprazdňovat lidsky pomalu. Nejdříve odešli Rose, Emmett a Carlisle a za nimi jsem šla já s Esme, na které bylo vidět, že ji tato situace opravdu trápí. Zůstali pouze Jasper, Alice a Edward.

Usedla jsem do jednoho z křesel v obývacím pokoji a rozhlédla se kolem sebe. Když přišli i Alice a Jasper, zklamalo mě zjištění, že nejsme všichni a navíc chyběl ten, k němuž jsem měla z celé rodiny nejblíže. S očekáváním vysvětlení jsem pohlédla na Alice, která jistě musí vědět, co se stalo.

„On se vrátí, jen potřebuje být chvíli sám.“ odpověděla Alice na nevyřčenou otázku. Snad abych zkrátila to čekání na Edwarda, nebo možná z důvodu přílišného ticha jsem promluvila.

„Jako budoucí upír bych určitě měla vědět víc, než jen to, že existujete a dělíte se na hodné a zlé.“ Slova se jako téměř vždy ujal Carlisle.

„Bohužel už se tomu nedá nijak zabránit, aby se z tebe v naší přítomnosti nestal upír, takže za nějaký čas budeš opravdu jednou z nás. Vidím však, že tě tento fakt nijak příliš netrápí.“ Zatímco mluvil, prohlédla jsem si všechny přítomné, abych zjistila, co si o tom myslí, ale jejich tváře byly z nějakého důvodu nečitelné.

„A tak myslím, že bychom ti měli říct něco o královské rodině a zákonech, jež ochraňuje a prosazuje.“ Zvědavě jsem pohlédla na Carlisla a ten opět pokračoval.

„Zákon je v podstatě pouze jeden. Nikdo nesmí lidem žádným způsobem prozradit, že náš svět existuje. A třebaže si to někteří neuvědomují, je to v našem nejvyšším zájmu.“

„Kdo by nechtěl být upírem.“ zanotovali Alice s Emmettem.

„Hloupí lidé. Vždyť vůbec netuší, co to obnáší...“ začala si stěžovat Rose, ale Esme jí věnovala varovný pohled zřejmě kvůli mně, takže ani nedokončila větu.

„Chápu, jak to myslíš.“ otočila jsem se na ni.

„Ještě nedávno jsem si říkala, že to musí být skvělé. Vždyť nemusíte spát, nemusíte několikrát denně jíst, v podstatě nemáte žádné lidské potřeby a ještě k tomu jste nesmrtelní.“

„To máš sice pravdu, ale stojí to za ty všechny zmařené životy?“ odporovala mi Rose. Na to jsem neměla odpověď a než jsem ji vymyslela, předběhl mě Emmett. Ten na ni nevěřícně hleděl, zatímco říkal.
„Děláš si srandu? Si vezmi, kolik zvířat lidi zabijou a nastrkají do housek, aby to mohli prodávat. Myslíš, že když každý z nás jednou za čtrnáct dní zabije jedno zvíře z přemnožené oblasti, ohrozíme celé druhy? Co rybáři, kteří loví jen jeden druh ryb, protože jiné tolik nevynášejí? Přece jim musí být jasné, že jednou ty ryby vyloví úplně. Ještěže existují Greenpeace. Aspoň ti se snaží zabránit úplnému vyhubení ohrožených druhů zvířat.“ Zatímco mluvil, vstal z pohovky, na které předtím seděl s Rose a začal přecházet po místnosti a rozhazovat rukama. Všichni ho pozorovali a navzdory vážnosti tématu, o němž hovořil, se snažili skrývat smích vyvolaný Emmettovým počínáním. Musela jsem uznat, že měl pravdu. Pro své vegetariánství jsem měla zcela jasné důvody. Přesto už jsem to nevydržela a začala se smát naplno. Několik krásných zvonivých hlasů se ke mně přidalo a Emmett v mžiku jako by zamrzl na místě. Jeho naprosto vážný pohled se změnil na uražený. Jednoho po druhém si nás přeměřil pohledem, který naprosto jasně říkal, že jsme se na něm dopustili smrtelné křivdy a poté se otočil a zmizel v patře ve svém pokoji. Rose mi věnovala omluvný pohled a odběhla za Emmettem. Podívala jsem se na ostatní a ke svému údivu jsem zjistila, že jeho výstup nepovažují za nic neobvyklého.
„To je u něho normální?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Mohlo být i hůř. Třebaže se to tak nejeví, nebylo to vůbec vtipné. Vzhledem k Emmettově povaze byla vážnost, s níž hovořil výsměchem tak závažnému tématu. Nehledě na to se potýkáme i s jinými problémy, protože v přemnožených oblastech jsou některá zvířata sledována přes satelit pomocí obojků, které mají na krku. V zájmu zachování tajemství je pro jistotu nezabíjíme, což rozhodně není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.“ odpověděla mi Esme s naprostou vážností. Zatímco mluvila, Carlisle s Jasperem se na něčem domlouvali tak tiše, že jsem neměla šanci to slyšet. Poté se Jasper s Alice kamsi vytratili a v obývacím pokoji jsem zůstala jenom s Carlislem a Esme.

„Docela jsme upustili od tématu. Asi bychom to měli dotáhnout do konce, aby to už bylo za námi.“ řekl Carlisle a naznačil, abychom ho s Esme následovaly do pracovny. Tam mi na jednom z mnoha obrazů ukázal, jak vypadá trio nejmocnějších upírů na světě Aro, Marcus a Caius Volturi. Vypadali velmi zvláštně. Rozhodně vůbec nebyli podobní Cullenovým. Tihle tři upíři se už vzhledem trochu přibližovali k upírům z hororů, třebaže byli stále krásnější než kdejaký člověk. Jejich krása byla ovšem zlověstná. Bylo vidět, že ten obraz maloval upír. Na obrazech, které malovali lidé, byli ti tři zpodobněni jako krásní lidé, na jednom dokonce znázorňovali bohy. Jaká ironie. Kdyby ten dotyčný malíř jen věděl...

Když jsem si prohlédla všechny obrazy, které nějakým způsobem souvisely s Carlislovou minulostí, začal mi vyprávět o tom, kde vlastně rodina Volturi žije. Prý u nich nějakou dobu pobýval, takže si všiml Arovy sběratelské vášně, která občas i zneužívá postavení a vážnosti, jež se rodina Volturi mezi ostatními svého druhu těší. Byl to také důvod, proč jsem dostala ten dopis.

„Je možné, že budeme mít velké problémy s touto rodinou.“ řekl s obavou Carlisle.

„Kvůli mně.“ dodala jsem a pomalu začínala litovat, že jsem se připletla právě k této rodině. Všichni do jednoho jsou úžasné a obdivuhodné osobnosti. Hlavně jsou příliš dobří na to, aby měli problémy kvůli bezvýznamnému člověku.

„To neříkej.“ napomenul mě. „Znamenáš pro nás víc, než si myslíš. S Esme tě považujeme za dceru a pro Emmetta, Alice a Jaspera jsi jako sestra.“

„A co Edward a Rose?“

„Rose ještě nemá tak úplně názor, protože jste zatím neměly možnost se více poznat.“

„To je pravda. Potřebujeme čas.“ musela jsem uznat. Carlisle vypadal, že s něčím otálí, možná hledal slova, kterými by vyjádřil své myšlenky. Myslela jsem si, že upíři takové věci nemusí vůbec řešit.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Jen přemýšlím, zda a jak bych ti to měl říci, ale myslím, že to spíše přenechám Edwardovi. Bude to lepší.“ odpověděl zamyšleně. Vůbec jsem nepochopila, o čem mluví, ale rozhodla jsem se to nechat být. Pokud bych se to měla dozvědět, určitě mi to někdo řekne.

„Měla bych vědět ještě něco?“

„To nejdůležitější jsi se dozvěděla. Myslím, že toho na tebe bylo už tak dost. Ovšem jestli chceš vědět něco konkrétního, rád zodpovím všechny tvé otázky stejně jako kdokoli jiný v tomto domě. Jen v Emmettově případě neber vážně všechno, co řekne. Však už ho znáš.“

„Na jednu věc bych se přeci jenom chtěla zeptat.“

„Poslouchám.“

„Zajímalo by mě, jak vznikli upíři.“

„To je otázka, na kterou jsem hledal odpověď mnoho let. Nakonec jsem došel k závěru, že jistého není nic, pouze podle několika odhadů a faktů jsem přišel na tzv. lékařskou teorii a Jasper přišel s poetičtější teorií.“

„To zní zajímavě.“

„Jsem ochoten ti říct teorii, které věřím já, Edward a Esme. Na tu druhou se raději zeptej Jaspera, Emmetta, Rose nebo Alice.“ Pouze jsem přikývla. Nemohla jsem uvěřit, že se konečně dozvím odpověď na otázku, která mě zajímala od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o existenci upírů. Carlisle vyprávěl pomalu a natolik poutavě, že jsem po celou dobu vyprávění nebyla schopná vnímat cokoli jiného.

„Ještě si nejsem úplně jistý jeho původem, ale v mé teorii hraje hlavní roli virus. Ze začátku to byl pouze neškodný virus chřipky, ale po zkombinování s nějakým neznámým druhem viru, který způsoboval šílenství, smrt a posmrtné pohyby těl u zvířat, z něho vznikl tzv. vampirus. Zní to zvláštně, ale je to velmi výstižný název. Tento virus totiž napadl člověka ještě za života. Se smrtí hostitele si hrál několik dní na mrtvého také, ale potom začal regenerovat a zdokonalovat mrtvou tkáň. Inteligence dotyčného viru mě přivádí na myšlenku, že nemá pozemský původ. Člověk, který se probudil z této posmrtné agónie byl charakterově stejný, ale vzhledově se lišil. Byl krásný a se světlou pletí. Jeho srdce ovšem přestalo bít. Naopak získal rychlost, obratnost, lepší smysly a v neposlední řadě nesmrtelnost. Takto zdokonalené tělo ale potřebuje nějaký zdroj ryzí energie, což není nic jiného než krev vlastního druhu, která je mu nejpodobnější. Virus se po druhé mutaci přestal rozšiřovat na lidi, takže upíři tímto způsobem už nemůžou vzniknout. Namísto toho jeden z prvních upírů náhodou přišel na to, že lze dalšího upíra stvořit tím, že kousne člověka, ale nezbaví ho úplně krve. Mnohokrát to zkoušel, ale povedlo se mu to až po několika letech. Prvním upírem, který byl stvořen kousnutím, byl sám Aro Volturi. Mimo jiné to potvrzuje Edwardovu teorii inteligentního vesmíru, která říká, že nejdříve byl upír a poté teprve kousnutí. Jak čas běžel, Aro ještě s několika dalšími se naučili tvořit upíry. Proto jich také bylo ve středověku nejvíce. Bylo jasné, že lidé budou mít podezření. Pořádali hony na upíry poté, co vyvraždili několik vesnic. Nakonec se Aro usadil ve Volteře v Itálii a ve svém vlastním zájmu se začal starat o redukci počtu upírů. Vydal ten jediný zákon, o kterém jsem ti říkal a dbal na jeho dodržování. Všechny, kteří nějakým způsobem porušili zákon, čekalo zničení. Pokud ovšem nebyli něčím výjimeční. V případě, že nějaký dar měli, dostali možnost zachránit si život a přidat se do jeho gardy. Tento postup Aro opakuje dodnes a proto má sbírku vojáků, kteří nejen že umí bojovat, ale také mají každý svůj výjimečný dar. Tebe chce proto, že ti Edward nemůže číst v mysli.“

Soustředila jsem se, aby mi neuniklo jediné Carlislem vyřčené slovo, proto jsem byla překvapená, že byla najednou noc. To, že se setmělo, jsem si všimla, až když jsem vyhlédla z okna.

„Odpusť mi, nechal jsem se unést...“ začal se omlouvat, ale když se otočil na mě, okamžitě utichl. Nejspíš ho překvapilo moje počínání, protože jsem užasle pozorovala detaily všech obrazů, které visely na protější zdi. Ačkoli byla noc a neměla bych vidět nic kromě matných obrysů, bylo vše jasně viditelné jako ve dne, pouze barvy byly mírně utlumené.

„Co vidíš?“ zeptal se se zájmem Carlisle.

„Všechno.“ vydechla jsem omámeně a přejela pohledem jeho obsáhlou sbírku knih, která zabírala celé dvě zdi pracovny.

„Urychluje se to. Nejsi unavená? Dnes jsi opět nic nejedla.“ zeptal se starostlivě. Jakmile to řekl, únava na mě padla a téměř se mi začaly zavírat oči.

„Unavená jsem, ale hlad nemám.“ odpověděla jsem.

„Měla by ses jít prospat.“ řekl hlasem, který nepřipouštěl námitky. Rozloučila jsem se a odešla opět do svého pokoje. Jakmile jsem zavřela dveře, pocítila jsem touhu dopřát si včerejší skok. Rozeběhla jsem se a skokem zaplula do peřin, ale po chvíli jsem opět vylezla, abych vykonala nejnutnější hygienu. Poté jsem se opět vrátila do postele.

Spánek mě přepadl ihned, jakmile jsem vlezla do postele. Za celou noc jsem se neprobudila, až nad ránem, když se mi začal zdát zvláštní sen. Stála jsem na nějakém místě, kde nebylo nic než černo. Nemohla jsem se hýbat, ani mluvit. Proti mně stála jakási postava a za ní svítilo jemné bílé světlo, které z ní tvořilo pouze siluetu. Ta postava tam jen chvíli stála a potom promluvila zvláštním zastřeným hlasem.

„Přijď... Evropa je krásná...“

S výkřikem jsem se probudila. Ihned u mě byl Edward, který přišel do mého pokoje, zatímco jsem spala.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 8. kapitola - Bellin pohled: