Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 6. kapitola - Edwardův pohled

21.10.2009 (13:30) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3389×

Upíři tají, lidé umírají

„Drahá Isabello,

věřím, že se těšíš dobrému zdraví. Snad jsi o mně ještě neslyšela, ale věz, že já znám Tebe velmi dobře. Mé jméno je Aro Volturi a vím, že se stýkáš s Cullenovými. Jistě Tě můj přítel informoval o tom, co se stane člověku, který se dozví o světě upírů. Ani celou rodinu Cullenových nemine trest za to, co Edward udělal.

Pokud nechceš, aby se někomu z Tvých milovaných něco stalo, je pro Tebe jediným řešením přijmout mé pozvání do Voltery. V případě, že tak neučiníš do oslav konce roku od obdržení výzvy, aby ses přidala k nám, budu nucen navštívit Forks s celou svou gardou v nemilé záležitosti.

Když poctíš svou návštěvou Volteru, bude zde pro Tebe připraveno místo v mé gardě, komnata kde budeš žít svou věčnost mezi námi a jedno malé překvapení.

Protože ani já sám zatím nevím, kdy pošlu mé pozvání, užívej svého dosavadního života, abys mohla říci, že věčnost ve Volteře je lepší.

Jsem si jist, že se rozhodneš správně.

Na brzkou shledanou

Aro Volturi.“

Bella dočetla dopis a zůstala užasle zírat na pečeť, kterou před chvílí rozlomila. Poté obálku otočila, aby spatřila ozdobným písmem napsáno Isabella Marie Swan.

„Měli bychom jít k nám a poradit se s ostatními.“ řekl jsem jí po chvíli, když několik minut byla mimo realitu.

„To je to tak vážné?“ zeptala se už naprosto při smyslech.

„Dost.“ odpověděl jsem.

„Tak pojďme.“ vrátila dopis do obálky a tu potom schovala v kapse džín, které určitě patří mezi její dnešní úlovky, protože jsem je na ní ještě neviděl.

Vyšli jsme před dům a vydali se směrem k lesu, kde jsme zastavili.

„Bude rychlejší, když tě ponesu.“ otočil jsem se na Bellu. Ve chvíli jsem ji držel v náruči a běžel k naší vile. Bella byla překvapená nejspíš tou rychlostí, protože neuběhly ani dvě minuty a byli jsme na místě. Po celou cestu měla zavřené oči a otevřela je, až když jsem ji postavil na zem. V mžiku strnula. Nevěděl jsem z jejího výrazu, co si myslí.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se.

„Tohle místo jsem našla před několika lety. Líbila se mi ta louka před domem a obtékající říčka, ale samotný dům vypadal velmi opuštěně a smutně. Neodvážila jsem se jít blíž a prohlédnout si ho pořádně. Nikomu jsem neřekla, co jsem našla, ale zkoušela jsem sama zjistit, komu ten dům patřil.“

„Přišla jsi na něco?“

„Ne a to bylo na tom to nejzvláštnější. Jako by ten dům nikdy neexistoval.“

„Jak daleko do historie města jsi se dívala?“

„Třicet let.“

„Tak to se nedivím, že jsi nic nenašla. Dům jsme koupili před sedmdesáti lety a od té doby o něm nikdo nemluví ani nepíše. Většina místních obyvatel už ani neví, že v lesích nějaký dům je. Však víš, že si o nás všichni myslí, že jsme namyšlení a divní...“ nestihl jsem dokončit větu, protože to Bella udělala za mě.

„...jenom proto, že vás neznají.“

„Tak nějak.“ souhlasil jsem. Sice bych asi použil jiná slova, ale myšlenka byla stejná.

„Z toho si nic nedělej. Mě znají a stejně se ke mně chovají nepříjemně. Zvlášť teď, když jsi jediný z vaší rodiny, kdo se s někým baví a ten někdo jsem já.“ sklopila hlavu, jako kdyby se styděla za to, co řekla. Abych odvedl řeč jinam, vzal jsem ji za ruku a vedl k domu.

„Tak si pojď prohlédnout náš dům hrůzy, abys věděla, co jsi před lety našla.“ řekl jsem s úsměvěm, ale Bella to nejspíš pochopila jinak, protože ztuhla a srdce jí poskočilo.

„Nemáte tam náhodou podzemní vězení pro oběti, nebo tak něco?“ zeptala se opatrně.

„Ne,“ rozesmál jsem se. „ale máme Emmetta. Ten když vymyslí obzvlášť dobrý vtípek, tak z toho taky vstávají vlasy hrůzou a to nejen člověku. To mi věř.“ uklidňoval jsem ji a hlavou mi probleskla vzpomínka na jeho poslední žertík z Denali, kdy natřel celý dům na červeno a do štítu pověsil neonové blikající srdce. Jak jsem později zjistil, měla to být narážka na to, že sestry z Denali nemají rády upíry, ale lidské muže a díky jejich umění jsou pověstné po celé Ajlašce. Naštěstí byl dům na velmi odlehlém místě, ostatně jako vždy, takže byla velmi malá šance, že by tam zabloudil člověk. Přesto jsme se raději odstěhovali, protože Denalijští neměli daleko k zabití Emmetta za jeho věčné vtípky.

Chvilku to trvalo, ale nakonec se Bella rozhoupala a opět jsme šli směrem k domu. Na verandu před vchodové dveře vyšla Esme a Alice. Ostatní byli opět na lovu, takže jsme se rozhodli, že Belle ukážeme náš dům. Raději jsem je nechal o samotě. Přeci jenom znám svou sestru i adoptivní matku a tak vím, jak to asi bude zhruba probíhat a Belliny reakce si můžu přečíst v jejich myslích.

Usadil jsem se s knihou v obývacím pokoji a ony samy pokračovaly domem dál. Bylo to přesně tak, jak jsem si myslel. Z obývacího pokoje, který se Belle zdál velmi prostorný a světlý přešly do kuchyně, o níž po zběžné prohlídce uznale prohlásila, že je vybavená natolik, že by si tu mohla uvařit. Také se divila, co dělá kuchyně v domě upírů. Esme jí vysvětlila, že se snažíme co nejvíce vypadat jako lidé a že by případné návštěvě bylo určitě podezřelé, kdyby tak velká rodina neměla kuchyň.

Bella si všimla i tak nepatrných detailů, jako byl teploměr v každé místnosti. Velmi se divila, když jí Alice řekla, že necítíme chlad, takže kdyby bylo na nás, byla by tu celoročně venkovní teplota. Ale to, že je zde dvacet stupňů od chvíle, kdy Alice dostala vizi, že Bella přijde, už se nedozvěděla.

Prohlídka byla náhle ukončena, když stály uprostřed schodiště do patra, příchodem Emmetta, Rose, Jaspera a Carlisla. Se všemi jsme se pozdravili a Bella byla oficiálně přivítána do rodiny. Zatím nechápala proč, ale to se velmi brzy dozví. Požádal jsem ji, aby dopis přečetla nahlas. S nechutí tak učinila a Carlisle, Esme i Alice došli k názoru, že by bylo nejlepší říct jí pravdu. Jasper, Emmett a Rose ji do toho nechtěli zatahovat, ale věděli, že se to bude muset stát, protože nám všem nyní hrozí nebezpečí, které může přjít každým dnem.

„Vím, že toho na tebe nyní bude příliš, ale zkus nás vyslechnout. Jinak se nedozvíš, proč ti ten dopis přišel.“ otočil se na Bellu Carlisle.

„Vy to víte?“ byla upřímně překvapená. Nejspíš nečekala, že by se tak rychle našel důvod Arova počínání. Z naší strany to byl pouze dohad, ale protože jsme neměli jiné vysvětlení, považovali jsme jej za správné.

„Ano, víme.“ přikývla smutně Esme. Z jejích myšlenek jsem poznal, že si Bellu během dneška velmi oblíbila a brala ji jako svou třetí dceru.

„Takže?“ zeptala se trochu netrpělivě Bella a její pohled přeskakoval mezi tvářemi všech přítomných, až spočinul na mně. Začal jsem tedy mluvit.

„Zatím toho o našem druhu mnoho nevíš. To ti vysvětlíme později, ale nyní bych rád věděl, co si pamatuješ o Gabrielu Volturim.“ Když jsem vyslovil jeho příjmení, všemi přítomnými kromě Belly projela vlna negativních pocitů a myšlenek.

„No nic moc, jen to, že žil kdysi dávno v Evropě a že to byl jeden z mých předků. Jeho žena a moje praprababička Elizabeth Swanová se prý přestěhovala do Ameriky, kde zemřela při porodu a její dceru a moji babičku Niccolettu vychovávala její sestra Rebecca, která odešla s ní.“

„Tak dovol, abych ti řekl, že Gabriel byl upír a to ne ledajaký. Zjistili jsme o něm, že měl být nástupcem Ara Volturi. Dokonce mu i našel manželku, která se jmenovala také Niccoletta. Jenže milý Gabriel se zamiloval do Elizabeth a chtěl s ní žít. Ale Aro se to dozvěděl a nechal Gabriela zničit jako nezdárného syna. V té době byla již Elizabeth těhotná a tak se rozhodla odejít z Evropy, aby zapomněla na svého milovaného. Na cestě ji doprovázela Rebecca, její sestra. Aro je nechal jít, protože si myslel, že neznaly svět upírů a rozhodně ho nenapadlo, že by se o nějakou dobu později mohl na světě objevit jeden z prvních poloupírů. Tím poloupírem nebyl nikdo jiný, než sama Niccoletta Swan, tvoje prababička.“

„Takže mám něco jako upíří krev?“ zeptala se Bella překvapeně.

„I tak se to dá říct,“ vzal si slovo Carlisle. „Ale to není vše. Měl jsem možnost projít si tvé lékařské záznamy a vše napovídá tomu, že máš některé vlastnosti upíra, jako je třeba odolnost vůči lidským nemocem.“

„A potom je tu také ta vize.“ vložila se do rozhovoru Rose.

„Jaká vize?“ byla zvědavá Bella.

„Stalo se to ještě když jsme bydleli v Denali. Dostala jsem vizi, že tě potkáme a potom také, že se staneš jednou z nás.“ odpověděla Alice. Měla jediné štěstí, že se o mně nezmiňovala.

„Jako že ze mě jednou bude upír?“ Bellino překvapení nebralo konce.

„Ano, máš DNA, která ti umožňuje změnu na upíra díky tomu, že máš upířího předka.“ dal se do vysvětlování Carlisle.

„Je unavená. Je toho na ní opravdu hodně najednou.“ slyšel jsem Jaspera v myšlenkách.

„Pokud to neukončíš, dívej, co se stane.“ promluvila na mne tentokrát Alice a ukázala mi vizi, v níž Bella vyčerpáním klesá k zemi. Musel jsem to ihned ukončit. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo. Ty dnešní nákupy jí nejspíš daly opravdu zabrat a ještě do toho tolik informací najednou. To bylo příliš na jednoho člověka.

„Myslím, že to by mohlo pro dnešek stačit. Už je pozdě, Bella musí jít spát.“ prohlásil jsem nekompromisně a na Belle bylo vidět, že je ráda. Alice si myslela, že to tak dopadne, proto pro ni s Esme připravily pokoj pro hosty.

Když Bella stoupala po schodech za Alice, která jí šla ukázat, kde bude spát, ozval se najednou Jasper.

„Zítra ti řekneme něco více o upířím světě.“ Vycítil z ní zvědavost a nejspíš pochopil, na co asi tak mohla myslet, protože studoval její pocity po celou dobu konverzace.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 6. kapitola - Edwardův pohled: