Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 5. kapitola - část Belly

09.10.2009 (12:30) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3724×

Naše příjezdová cesta má sice jenom několik málo metrů, přesto jsem málem dvakrát upadla, než jsme vůbec došly k autu. Naštěstí mě Alice nenechala přiblížit se k zemi natolik, aby se poničilo její mistrovské dílo, za které mě považovala. Naivně jsem doufala, že ten třetí, kdo s námi pojede, je Edward. Z tohoto omylu jsem byla vyvedena ve chvíli, kdy jsem nastoupila do auta a uviděla jsem ženu kolem pětadvaceti, jak se na mě usmívá. Mírné zklamání vystřídala zvědavost. Bylo jasné, že patří do rodiny a po chvilce přemýšlení mi došlo, že to bude manželka Carlisla, mého nového lékaře, a adoptivní matka ostatních Cullenových.

Má domněnka byla potvrzena, když ta žena promluvila: „Jsem Esme – ráda tě poznávám“ a objala mě. Seděly jsme spolu na zadních sedadlech Alicina žlutého Porsche a Alice rychlostí, která až příliš přesahovala tu maximální povolenou, uháněla do Olympie vstříc velkému nákupnímu středisku, které tam bylo nedávno postaveno. S Esme jsme celou cestu povídaly o její a mé rodině. Prý potkala mou mámu jednou v obchodě ve Forks. „Vážně?“ velmi mne překvapilo, že někdo z Cullenových vůbec chodí do tamních obchodů, když mají v rodině Alice, která by se k něčemu takovému nesnížila. Ani kdyby byly všechny ostatní obchody ve státech zavřené. „Byla jsem nakupovat nějaké potraviny, aby hra na lidi byla co nejlepší. Ovšem kdybych ve Forks chtěla jinam než do supermarketu nebo k Newtonovým, Alice by mi to zatrhla, sotva by mě to napadlo.“ řekla pobaveně, ale přitom po Alice střelila pohledem, který jasně říkal, co si o jejím shopaholismu myslí.

Zastavili jsme se na krytém parkovišti zřejmě největšího nákupního centra v Olympii a než jsem se stihla trochu rozkoukat, už mě Alice tahala ven z auta, zatímco vyjmenovávala, co všechno musíme dnes koupit. Prosebným pohledem jsem se otočila na Esme, ale ta se už nyní tvářila lehce otráveně a cosi mumlaje nás následovala k výtahům. Ty podle Alice jely dnes nějak pomalu. Jsem ráda, že jsme nešly po schodech, protože bych jim nestačila.

Když jsme dojely do patra s dámským oblečením, opět jsem byla tažena Alice do té doby, než jsem jí vysvětlila, že to není potřeba, že jsem schopná jít sama a rozhodně neuteču. „Dobře, pustím tě, ale nechoď nikam sama, pořád s tebou musí být alespoň jedna z nás!“

„Dobře.“ odpověděla jsem. Rozhodla jsem se, že se s ní nebudu dohadovat, protože pro to má určitě dobrý důvod. Je mi jasné, že kdyby mě nedovedla domů v pořádku, asi by jí Edward nepoděkoval, ani Carlislovi by se to zřejmě nelíbilo, když se o mně jako o svého pacienta tak pečlivě stará.

Mé myšlenkové pochody byly narušeny Aliciným hlasem, který volal mé jméno. „Bello!“ ozvalo se vedle mne již poněkolikáté. „Tak co na to říkáš?“ ptala se.

„Na co?“ odpověděla jsem a rozhlížela se kolem sebe. „Na tohle!“ zamávala mi Alice před očima čímsi modrým. Po dalším zkoumání jsem zjistila, co to bylo. „To snad nemyslíš vážně, Alice.“ zděsila jsem se. „Neodmlouvej a jdi si to vyzkoušet.“ řekla a postrkovala mě směrem ke kabinkám. Zmizela jsem v té nejbližší i s několika věcmi, které jsem dostala do ruky. První model byla minisukně a minitričko tak malé, že stěží zakrývaly to nejdůležitější. V tom jsem se ani neodvážila vylézt z kabinky, natož to normálně nosit. Zkusila jsem druhý model. Byly to sice kalhoty, ale tak nízké, že jsem se bála si v nich sednout a k nim síťované triko, které sice bylo delší, ale neschovalo vůbec nic. Třetí pokus byl úspěšnější. Oblékla jsem si tmavě modrou noční košilku ze saténu, která velmi příhodně zdůrazňovala mou postavu a konečně se odvážila ukázat Alice a Esme. Košilka sklidila úspěch, ale to byl nebyla Alice, aby nechtěla vidět i ty dva předchozí modely, které vybrala. Razantně jsem to odmítla. Ještě chvilku mě přesvědčovala, ale potom se zahleděla do budoucnosti a se slovy „Vidím, že se nenecháš přesvědčit.“ odešla vybírat další oblečení, které bych si měla vyzkoušet.

Z několika desítek velmi odvážných kusů oblečení jsem vybrala to nejusedlejší, takže nakonec jsem k pokladně nesla tu noční košilku, dvoje nízké džíny, několik krátkých, různě barevných trik a jednu vestu do zimního počasí, o které Alice prohlásila, že ji určitě musím mít. Sama Alice mi potom vybrala ke každému triku pásek do barvy a když jsem jí řekla, že mi ty kalhoty nepadají, prohlásila, že je to módní doplněk a ne praktická záležitost. V tu chvíli jsem si připadala asi tak jako kdybych právě vylezla z džungle. Alice mi dala jasně najevo, že cit pro módu nemám téměř žádný. Souhlasila jsem s ní. Taky na co módu, když ve Forks pořád prší a každá cesta do školy vyžaduje holinky a pláštěnku.

Proto jsem také nechápala, proč mě přiměla, abych si pořídila další dvě podzimní a zimní bundy, jeden jarní kabátek a zimní kabát a ještě jednu vestu.

„Vždyť to ani neunosím!“ prohlašovala jsem pokaždé, když našla nějakou novou věc, kterou jsem podle ní určitě musela mít. „Jen se neboj, však uvidíš.“ odpověděla mi a tím zatrhla další příval stížností, které jsem se ze sebe chystala vychrlit. Alice vypadala se sebou nad míru spokojená, ale od Esme jsem očekávala, že svou dceru bude trochu krotit. Při pohledu na Esme jsem ovšem pochopila, že ona už dávno rezignovala a nyní je zde pouze jako nosič. Naštěstí jsme toho neměli mnoho, protože Alice se soustředila pouze na mne, takže pro sebe si nic nevybrala. Prý si sem zajede v týdnu, protože ve Forks bude slunečno, takže stejně nebude moci do školy.

Po několika hodinách strávených v oblečení jsme se přesunuli do největšího obchodu s botami v tomto centru. Podařilo se mi Alice přemluvit, aby to příliš nepřeháněla, takže nakonec jsme se shodly na pěti párech bot, z nichž tři jsou na podpatku, jedny vzorované holinky, které jsou hitem letošní sezóny a jedny úplně obyčejné tenisky. Tedy obyčejné měly být, ale ani ten jediný pár bot mě Alice nenechala vybrat samotnou, takže nakonec z toho byly tenisky v hodnotě třikrát vyšší jen kvůli značce. Když jsem se jí zeptala, proč to musí být zrovna tyto, řekla mi na to: „Moje nová sestřička bude chodit oblékaná v tom nejkvalitnějším oblečení a bude mít ty nejlepší boty!“ Potom se zatvářila jako kdyby prozradila něco, co mělo zůstat utajeno a šla k pokladně. Přeběhla jsem ji, že to zaplatím. Alespoň boty, když už mě nenechala si zaplatit oblečení, ale opět byla rychlejší, takže jsem se dohodly, že příští nákup platím já.

Netušila jsem, kolik času může člověk strávit v nákupním centru, aniž by se jedinkrát zajímal o čas, až do dneška. Procházely jsme zrovna po promenádě pro zasklenou oblohou, když jsem si všimla, že už je téměř tma. Raději jsem nechtěla vědět, kolik je hodin, stejně nikam nespěchám. Doma mě nikdo nečeká. Ale více mě zajímalo, proč nemám hlad. Ani když jsme procházely kolem restaurace, tak se nedostavil, dokonce mi přišlo, že to jídlo nevoní, jak by mělo.

Mé myšlenky se stočily jiným směrem, když jsme došly ke knihkupectví. Málem bych zapomněla, že si musím koupit také nějaké knihy, abych se doma nenudila, až zas nebudu mít co dělat. Alice a Esme jsem nechala jít k autu, poté co Alice uznala, že v obchodě s knihami se mi nic nestane. Vzaly všechny tašky a vydaly se k autu, zatímco jsem vcházela do obchodu. Netrvalo dlouho a měla jsem vybráno několik knih do své sbírky, mezi nimi například Terryho Pratchetta nebo Jane Austenovou. Kdekdo by namítl, že je to zvláštní výběr, ale mně to tak vyhovuje. Došla jsem k pokladně a chtěla zaplatit, když jsem zjistila, že jsem si zapomněla peněženku. V marné snaze jsem začala prohledávat všechny své kapsy, ale nemohla jsem ji najít. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v zadní kapse džín nahmatala kreditní kartu, která rozhodně nemohla být moje, protože bych si určitě pamatovala, že si ji dávám do kapsy. Moje kreditka byla v peněžence v jedné z tašek, která nyní již zřejmě leží v autě.

Podívala jsem se na tu, kterou jsem nyní držela a strnula jsem v němém úžasu. Platinová V.I.P. karta na jméno E. Cullen. Sice mohla být Emetta, stejně jako Esme, ale mně bylo jasné, že byla Edwardova. Několik sekund jsem na ni užasle zírala a až potom jsem ji předala prodavačce, která byla ještě překvapenější než já. Zřejmě nečekala, že holka v sepraných džínách a obyčejném tričku bude platit kreditní kartou, natož že bude platinová. Také jsem to nečekala, ale jiné řešení nevidím.

Poté, co jsem obdržela zpět kartu sebrala jsem všechny své nové knihy a vydala se k autu. Alice a Esme už na mě čekaly. Uložila jsem knihy do kufru auta a vytáhla kartu, že ji dám Alice do opatrování, jak se znám, ještě bych ji ztratila nebo zničila. „Jen si ji nech, abys ji Edwardovi mohla vrátit sama.“ mrkla na mě s úsměvem Esme, která byla svědkem mého neúspěšného pokusu o zbavení se něčeho tak cenného. Alice se také usmívala a obě vypadaly, že vědí něco, co já ne a rozhodně mi to nehodlají říct. „Asi bychom měly jet.“ řekla jsem, abych přerušila tuto až trapnou chvilku. Obě pouze přikývly a společně jsme nastoupily do auta. Alice si opět sedla na místo řidiče. Jak jsem již pochopila, její Porsche nemůže řídit nikdo jiný kromě ní.

Ještě než stihla nastartovat, její pohled znepřítomněl a mně i Esme bylo jasné, že má vizi. Po několika málo sekundách se opět vrátila do reality a tak rychle, že jsem to ani nestihla zaregistrovat, vytáhla z kapsy kalhot telefon a vytočila číslo. Dotyčný se ozval hned po prvním zazvonění. Poznala jsem Edwardův hlas, ale nerozuměla jsem mu narozdíl od Alice. Mluvili spolu tak rychle, že jsem opravdu nepochytila o čem se bavili. Alice byla vyvedená z míry a jak nejrychleji to šlo, odjížděly jsme z parkoviště a po chvilce jsme za sebou nechávaly i světla Olympie.

Můj pohled střídavě přeskakoval z Alice na Esme a zpátky a nic jsem nechápala. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale neměla jsem odvahu. Esme si všimla, že jsem mimo, a tak mi to začala vysvětlovat. „Alice měla vizi o tom, jak lesem kolem Forks procházejí tři nomádi a zrovna v tu chvíli se jejich směrem blíží Mike Newton, který je na procházce se svým psem – nejspíš si dokážeš domyslet, co se stane, až se potkají.“

„Oni ho zabijí?!“ zeptala jsem se hloupě. Bylo to jasné. Nomádi nikdy nejsou vegetariáni. „Pokud to Jasper s Edwardem nestihnou, tak ano.“ odpověděla mi tentokrát Alice.

„A kdy se to dozvíme?“

„Až dostanu další vizi.“

Dál už jsme jely mlčky, možná ještě rychleji, než cestou do Olympie. Když jsme projížděly kolem cedule s nápisem „Vítejte ve Forks“, dostala Alice další vizi. „Nestihli to!“ pouhá dvě slova stačila na to, aby se celé Forks na dlouhou dobu pohroužilo do smutné nálady. Mike byl můj spolužák. Byl to jeden z kluků, kteří o mě měli zájem. Také se mu říkalo Cassanova, protože tolik holek, kolik měl on, neměl nikdo místní. Ty všechny ho budou za pár dní oplakávat, až se s ním přijdou naposledy rozloučit.

Alice zastavila před naším domem, kde čekali Rose, Emett a Carlisle. Všichni se s nadějí dívali na Alice, ale ta jen záporně zavrtěla hlavou a svěsila ramena. Rose ji objala, aby ji utěšila, ale příliš se jí to nedařilo. Přeci jenom, znali jsme ho všichni. Carlisle s Esme se s ním potkávali v obchodě jeho rodičů, kde brigádničil a oni tam chodili nakupovat vybavení pro pobyt v přírodě. Ostatní s ním chodili do školy.

Stále jsme stáli u nás před domem a po chvíli se k nám přidali i Jasper s Edwardem. Nálada se trošku zlepšila, i když po Jasperově snažení bychom měli být všichni šťastní, nemělo to tak silný účinek. Pozvala jsem je všechny k nám, ale Alice chtěla raději jet domů, takže pozvání nepřijali stejně jako Emmett s Rose, kteří někam zmizeli a Carlisle s Esme. Ti šli domů, prý aby nám nechali trochu soukromí. Zůstal pouze Edward.

Poté, co se za námi zavřely domovní dveře, jsem si ho mohla konečně opět prohlédnout. Byl pořád stejně dokonalý. Zlaté oči, bronzové vlasy, jeho krásná tvář ovšem prozrazovala, že ho něco trápí. Vzpomněla jsem si na kartu, kterou jsem měla stále v kapse.

„Mám něco, co prý patří tobě.“ řekla jsem, abych jeho myšlenky odvedla jinam. Na chvilku se mi to povedlo, protože se mu na tváři mihl úsměv, když jsem mu podávala kartu. „Díky za půjčení, hodila se.“

„Není zač. Alice říkala, že ji možná budeš potřebovat.“ Jeho tvář se opět zamračila, když pohledem sjel k zemi. Podívala jsem se tam také a byla jsem velmi překvapená, když jsem na zemi uviděla ležet dopis. Na obálce bylo napsané pouze moje celé jméno, což znamená, že ho sem musel někdo donést. To bylo znepokojující. Vzala jsem dopis do ruky a otočila ho. Byl zapečetěný a na červeném vosku bylo vidět ozdobné „V“ a za ním byl erb s nějakými znaky, které jsem ještě neviděla. „To je znak rodu Volturi“ řekl Edward tiše. „Volturi? Tak se údajně jmenoval jeden můj předek žijící v Evropě. Myslím, že jeho křestní jméno bylo Gabriel, ale nejsem si tím jistá. Už je to dávno, co jsem o něm naposledy slyšela.“

„Svého předka nech zatím být a raději si přečti ten dopis.“ Ruka se mi třásla, když jsem rozlamovala pečeť. Vytáhla jsem zažloutlý list pergamenu, na kterém bylo ozdobným písmem napsáno....

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 5. kapitola - část Belly: