Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 3. kapitola - část Belly

31.08.2009 (15:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4102×

Byl to Edward. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se překvapeně. Jinde než ve škole jsme se nepotkávali. Když nad tím tak přemýšlím, ani nevím, kde bydlí, ale rozhodně ne ve městě. „Myslím, že bys o mně měla něco vědět a tohle je velmi příhodné místo.“ odpověděl mi, zatímco přecházel louku. Neposadil se, ale zůstal stát asi dva metry ode mě. „Co bych měla vědět?“

„Vím, že sis všimla, že s námi něco není v pořádku. Proto bych si rád poslechl, co jsi zjistila a v rámci poznávání bychom si mohli zahrát takovou menší hru.“ trochu mě zaskočil. Tušila jsem, že s Cullenovými není něco úplně v pořádku, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohla být vážně pravda. „No...“ nevěděla jsem jak začít, tak jsem to vzala od svého nejnovějšího objevu. „Od té doby, co jste se přistěhovali, zmizela z lesa všechna zvířata. Dřív jsem chodila sem na louku pozorovat srny, ale od vašeho příjezdu se tu žádná neukázala. Chodím sem každý den a zdá se mi to vážně divné.“

„Vím, že sem chodíš každý den, stejně jako já poslední měsíc. To s námi opravdu souvisí, časem pochopíš proč. Co jsi zjistila dalšího?“

„Když svítí slunce, nikdo z vás není ve škole. Sice se povídá, že jezdíte do hor za sluníčkem, ale v tom případě je zvláštní, že jste pořád všichni tak bledí.“

„Nemůžeme se ukazovat na slunci, aniž bychom odhalili, kdo jsme.“

„Tvoje oči mění barvu ze zlaté na černou a naopak. Taky nejíš.“

„Tyhle dvě věci spolu souvisí.“ konstatoval.

„Nech mě, prosím, si to v hlavě ujasnit.“ řekla jsem trochu zmateně. Seskočila jsem z kmenu a začala přecházet před Edwardem. Mlčel a obezřetně mě pozoroval. Zřejmě čekal, že uteču. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Všechny ty poznatky mi dohromady nedávaly žádný smysl. Snažila jsem se vymyslet, co by Cullenovi mohli být zač, ale pořád se mi to nedařilo. Napadlo mě, že by to mohl být nějaký kult nebo sekta, ale na to mi Edward připadal příliš inteligentní. Navíc ta měnící se barva očí. V záchvatu největší zoufalosti, že na to nemůžu přijít mě napadlo, že by vlastně ani nemuseli být lidé. Přejel mi z toho mráz po zádech. Ale stačil jeden pohled na Edwarda a veškeré napětí a strach ze mě spadly. Určitě pro to všechno existuje nějaké rozumné vysvětlení. „Asi na to sama nepřijdu.“ přiznala jsem po chvíli. „Bohužel ti to nemůžu říct, takže budeš muset. Stačí, když budeš stejně všímavá, jako jsi byla doteď a zanedlouho to zjistíš.“ řekl povzbudivě a usmál se na mě.

„Dobře...proto jsi tedy přišel?“ konečně jsem se uklidnila a opět se posadila.

„Z trochu jiného důvodu, který s mou existencí také souvisí.“ stál strnule a díval se do země.

„A to?“ byla jsem trochu netrpělivá. Co by mi tak mohl chtít? Vždyť spolu akorát sedíme v lavici. Doufám, že se mu nepodařilo mě prohlédnout. Nejspíš by se mi vysmál. Sice není frajírek jako ostatní kluci, ale jeho reakci můžu těžko předvídat. „Chtěl bych, abychom byli více než spolužáci.“ pronesl po chvíli. Snad jsem špatně slyšela. Tenhle kluk...tahle dokonalost sama, chce, abychom my dva byli něco víc. Je možné, že ke mně také něco cítí? Neuvěřitelné. Nejspíš bychom na to měli jít pomalu. „Přátelé?“ zeptala jsem se. Zřejmě čekal odmítnutí, takže se rozzářil, ale stále se držel ve stejné vzdálenosti ode mě. „Přátelé.“ řekl pouze.

„A ta hra?“ snažila jsem se odvést řeč jinam. „Hra...každý pátek bychom se tady po škole mohli sejít a popovídat si o tom, na co jsi přišla.“

„Dobře.“ to se mi docela líbilo. Vidět se s ním i po škole. „Teď bys měla jít domů. Za chvíli se setmí.“ Měl pravdu. Rozloučili jsme se a každý jsme se vydali jiným směrem.

Než jsem došla domů, snažila jsem se vstřebat všechno, co jsem se dnes dozvěděla. Nějak mi nešlo pochopit, proč stál tak daleko ode mě. Ale třeba to souvisí s tím, co je. Nechci, aby mi něco uniklo, proto bych měla klást důraz na každý detail. Nejvíc mě fascinovaly jeho oči. Ať měly jakoukoli barvu, byly vždy hluboké a upřímné.

…

Naše chování ve škole se příliš nezměnilo, přesto jsme se každý pátek scházeli na louce. Ne vždy byl ovšem tématem hovoru Edward a jeho tajemství. Povídali jsme si o jeho rodině, o mně a mé rodině. Dozvěděla jsem se o jeho rodičích Carlislovi a Esme. Carlisle je lékař a Esme dělá návrhy interiérů. Samozřejmě o sourozencích také mluvil, ale prý by bylo nejlepší, kdybych je poznala na vlastní oči, jinak si budu myslet, že si vymýšlí. Měl pravdu, některé historky o Emmettovi zněly opravdu neuvěřitelně.

Zjistili jsme o sobě navzájem, jakou máme rádi hudbu a mnoho dalších věcí. A nejspíš jsme oba byli překvapení, že máme dost věcí společných. Stali se z nás opravdu přátelé. Došlo to tak daleko, že jsme se u nás učili, tedy ne že bychom to jako premianti potřebovali, ale chtěli jsme být spolu. A aspoň jednou za týden jsme dělali filmový večer. Filmy jsme vybírali většinou spolu. Téměř jsem zapomněla na to, že mě čeká odhalit ještě jedno velké tajemství. V jeho přítomnosti mě to příliš netrápilo. Bylo mi s ním dobře. Jeho ze začátku odtažité chování postupně ustupovalo vřelosti a upřímnosti. Nedotýkali jsme se příliš často, protože vždy když došlo ke kontaktu mezi námi, nastalo potom trapné ticho. Oba jsme z toho byli nesví, protože jsme v tu chvíli překračovali nepsané hranice našeho přátelství. Ani mě nepřekvapovalo, že je pořád studený. Popravdě, neměla jsem na to ani pomyšlení, protože když už jsme se dotkli, bylo to elektrizující.

Jednou v sobotu jsem byla sama doma, když někdo zazvonil. Byl to Edward. „Ahoj. Mám pro tebe překvapení.“

„Ahoj, tak pojď dál.“ Byla jsem ráda, že přišel. Přišla jsem si jako závislá. Neviděla jsem ho od včerejšího večera a už se mi stýskalo. „Zrovna si dělám oběd.“ objasnila jsem mu, když po vstupu do domu nakrčil nos. Byla jsem zvyklá, že nic nejí ani nepije. Nepřetvařoval se, když jsme byli sami, tak jako ve škole. Byl rád, že může být sám sebou a já jsem si na to až příliš rychle zvykla. Nezkoumala jsem to, prostě jsem to přijala jako fakt. Je jiný. Cullenovi jsou jiní.

Přešla jsem do kuchyně a opět se postavila k plotně. Dělala jsem si jenom rychlé těstoviny a nějakou omáčku na ně. Už jsem byla skoro hotová. Cítila jsem na zádech jeho pohled, tak jsem se otočila. Stál mezi opřený dveřmi, ruce založené před sebou a pozoroval mě. Jeho pohled byl takový zvláštní, vypadal zasněně a úplně mimo. Byl strnulý jako socha. Strnulost u něho byla normální, ale nikdy v takové míře. Ani si nevšiml, že jsem přešla k němu, díval se někam nade mě. „Edwarde.“ zašeptala jsem. Nereagoval. Opatrně jsem se dotkla jeho ruky. Ani jsem se nestihla leknout a už stál metr ode mě a jeho oči ještě před chvílí zlaté byly nyní černé jako ještě nikdy. Podíval se na mě a bylo mu zřejmě líto jeho reakce. „Promiň.“ omlouval se hned jak přišel k sobě a pomalu přešel ke mně. Stála jsem tam jako solný sloup stále s rukou zdviženou k doteku a nevěděla, co si o tom mám myslet. Když došel ke mně, zamrkal a jeho oči byly opět zlaté. Byla jsem tím naprosto fascinovaná. Netušila jsem, jak to dělá. „Edwarde...tvoje oči...“ na nic jiného jsem se nezmohla. „Ach ano, já vím...promiň.“ řekl omluvně. „Ne, je to zajímavé. Nikdy jsem nic takového neviděla.“ přiznala jsem a pouze omámeně hleděla do jeho opět zlatých očí. Nebylo pochyb, že je to součást jeho tajemství. Na nic jsem se neptala. V tu chvíli mě to ani nezajímalo. Jen jsem si přehrávala posledních několik vteřin. Vzal mě za ruku a vedl do obývacího pokoje k DVD přehrávači. V tu chvíli jsem se konečně vzpamatovala. „Co je to za překvapení?“ Po tváři se mu rozlil široký úsměv „Desperado ani Čtyři pokoje to sice nejsou, ale myslím, že by se ti taky mohl líbit.“ řekl tajemně, zatímco si hrál s přehrávačem. „Takže nějaký film s Antoniem Banderasem?“ hádala jsem. Věděl, že je to jeden z mých nejoblíbenějších herců. „Tebe člověk nepřekvapí.“ řekl trochu naštvaně, ale jeho oči ho prozradily. Byl potěšený, že jsem to uhodla. Přešla jsem ke gauči a posadila se. Nechtěla jsem sedět v křesle, protože by potom Edward nebyl tak blízko. Film začal a on v tu chvíli usedal vedle mě i s mým obědem. V tom šoku jsem úplně zapomněla na nějaké jídlo. S díky jsem si od něho vzala talíř a během jídla se zadívala na film. Překvapilo mě, že jsem ho ještě neviděla, když v něm hrají takové hvězdy jako Antonio Banderas, Brad Pitt a Tom Cruise. (pozn. autorky: jak už nejspíš všichni tuší:-) Jmenoval se Interwiew s upírem.

Kdybych si to jídlo sama neuvařila, ani bych nevěděla, co jím, jak jsem byla zabraná do filmu. Když jsem dojedla, talíř mi zmizel z ruky i s příborem a Edward vedle mě také už neseděl. Objevil se po chvilce se sklenicí vody v ruce. Vzala jsem si ji od něho a vypila ji do dna. Konečně jsem se otočila na něho. Se zájmem mě pozoroval. Nejspíš čekal na moji reakci.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 3. kapitola - část Belly: