Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 2. kapitola - Edwardův pohled

17.08.2009 (21:00) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4044×

Jediné volné místo ve třídě bylo vedle dívky, kterou už jsem znal. Šel jsem k ní, abych si mohl sednout a cestou jsem bojoval sám se sebou. Protože zde bylo teplo, tak vůně všech lidí ve třídě byla ještě intenzivnější než obvykle a ta její byla nejvýraznější. Snažil jsem se, aby to na mě nebylo poznat. Nechtěl jsem ji hned napoprvé vyděsit černýma nenávistnýma očima. Netvor ve mně zavrněl blahem, jak jsem se k ní blížil. Jako jediná ze třídy mě nepropalovala pohledem. Zalitoval jsem, že neslyším její myšlenky.

Kreslila něco do sešitu a snažila se nesmát. Usoudil jsem, že ji pobavila tato situace a byl jí vděčný za to, že se nechová jako ostatní. Na jejím místě bych se také bavil. Nejspíš byla první člověk, který se v naší přítomnosti chová normálně. Tedy ne úplně, protože správná reakce by byla, kdyby utekla.

Rozhodně mi nepřišla jako normální člověk. Všechno na ní bylo tak zvláštní, neobvyklé. Její mahagonové vlasy, které lemovaly krásný obličej s čokoládovýma očima a plnými rty, jí spadaly ve vlnách do půli zad. Pokožku měla téměř stejně bledou jako my. Posadil jsem se vedle ní. Ze zdvořilosti a také ze zvědavosti jsem ji pozdravil. Nesměle mi pozdrav opětovala. Konečně jsem uslyšel její hlas – byl ještě krásnější, než jsem si představoval. Myslel jsem si, že bych potom mohl slyšet její myšlenky, ale nestalo se tak. Abych si mohl znovu vychutnat krásu jejího hlasu, rozhodl jsem se představit. Také bych rád věděl, jak se jmenuje. „Bella Swanová“ dostal jsem jako odpověď. Snažil jsem se udržet konverzaci a podařilo se mi zjistit, že spolu budeme mít všechny hodiny. Téměř celou hodinu jsem nevnímal myšlenky ostatních, jak jsem byl zabraný do rozhovoru s Bellou.

Až chvíli před zvoněním ke mně dolehlo už celkem naštvané volání Alice, která měla znepokojující vizi. Byl v ní Aro, jak dává nějaký příkaz Demetrimu a Jane. Poté, co ti dva opustili Arovu pracovnu, celá vize zčernala. Protože to Alice viděla, bude to mít nějakou souvislost s námi, ale nechápu jakou. Zbytek dne jsem se snažil na to nemyslet, protože bych se stejně jenom zbytečně stresoval. Na rodinné poradě se rozhodne, jak budeme dál postupovat.

Na obědě to Alice chtěla říct ostatním, ale bylo by rozumnější nerozebírat to ve škole, tak počkala, až dojedeme domů. Carlisle s Esme seděli v obývacím pokoji a nad něčím živě diskutovali. Překvapilo mě to, protože Carlisle měl mít ještě službu v nemocnici. Náš příchod je vyrušil, proto se na nás otočili a čekali. V tuto chvíli byly myšlenky všech kromě Alice zmatené.

„Co se děje?“ zeptal se Carlisle jako vždy, když viděl můj obličej. Popsal jsem všem Alicinu vizi a čekal, až vstřebají to, co jsem jim právě řekl. Rozhovor probíhal pouze mezi mnou a Carlislem. Ostatní poslouchali.

Carlislovy myšlenky byly až příliš zmatené na to, aby to byla náhoda. Zkoumavě jsem se na něho zadíval a jemu bylo jasné, že už nemá cenu přede mnou cokoliv schovávat. Ve své hlavě mi promítnul vzpomínku z dnešního dopoledne.

Byl zrovna na vizitě u nějakého pacienta, když za ním přišla sestra, že má naléhavý telefonát. Zajímal se, kdo by mohl volat. Sestra mu odpověděla, že prý dávný přítel z Itálie. Carlisle ztuhl na tak nepatrný moment, že to ani nepostřehla. Hned jak se vzpamatoval, s omluvou předal záznamy pacienta svému kolegovi a odešel za sestrou. Během chvíle už věděl, kdo by mu mohl volat. Došli k telefonu. „Zdravím tě, Aro.“ pronesl hraně přátelsky. Věděl, že když mu Aro volá do práce a tvrdí, že je to naléhavé, nebude to nic příjemného. „Carlisle, příteli, zdravím tě.“ ozval se tentýž přátelský tón z druhého konce světa.

„Jak ti mohu pomoci?“ zeptal se Carlisle. Neměl příliš času na povídání.

„Víš, že už když jsi u mě byl naposledy na návštěvě, zabýval jsem se studiem poloupírů...“ řekl Aro vesele.

„Ano, pamatuji si tvé nadšení pro ně. Zdá se, že ani po dvou stech letech tě to ještě nepustilo.“

„Stále mám co objevovat na poloupírech, potom se chystám na jednorožce. A protože můj výzkum pokročil za dobu, kdy jsme se neviděli, přišel jsem na zajímavou věc. V souvislosti s tím bych tě chtěl požádat o laskavost.“ Carlisovi se zdálo, že Aro z těch jeho výzkumů už začíná bláznit. Na druhou stranu, kdo po tisíci letech nudné existence by měl hlavu úplně v pořádku...on tedy ne.

„Budu se ti snažit vyhovět, ale předem nic neslibuji.“

„Potřeboval bych od tebe pouze to, aby ses stal lékařem Isabelly Swanové, tím budeš mít přístup ke všem jejím záznamům. Více po telefonu říkat raději nebudu a pokud chceš vědět víc, rád tě uvítám ve Volteře a vše ti vysvětlím.“

„Myslím, že tohle bych mohl zvládnout.“ trochu si oddechl Carlisle. Myslel si, že to bude něco mnohem horšího, ale ta cesta do Volterry ho znepokojila. Bylo mu jasné, že dříve či později tam opravdu bude muset jet, jinak se Aro zastaví sám na menší návštěvu ve Forks a možná by si chtěl Isabellu odvést rovnou s sebou. Ani jedno z toho nemůže riskovat. Rozloučil se s Arem a posadil se na jednu ze židlí v čekárně. Nevěděl, co by měl dělat. Dlouho tam seděl a přemýšlel nad tím telefonátem a že celou svou rodinu vystavil velkému nebezpečí. Jeho trápení se zřejmě podepsalo na jeho vzhledu, protože když kolem procházel primář oddělení, na kterém sloužil, poslal ho domů se trochu prospat a připisoval to únavě ze stěhování a nového prostředí.

Carlislova vzpomínka končila u nás doma tím, jak vše vypráví Esme. Zakončil ji povzdechem. „Nedá se nic dělat, budu tam muset jet.“

„Nejspíš není jiná cesta, pokud ho tady nechceme.“ odpověděl jsem mu. Všichni ostatní těkali pohledem mezi mnou a Carlislem a očekávali vysvětlení. Řekl jsem jim o telefonátu a Carlislově rozhodnutí, jen jsem vynechal ty jednorožce kvůli Emmettovi. Však ono na to časem dojde.

„Měli bychom zjistit, proč má Aro zájem zrovna o Bellu.“ prohlásila po chvíli Alice. Všichni jsme přikývli. To bude úkol pro Carlisla, až bude ve Volteře.

„Neměl bys jet sám.“ prohlásil Jasper, který po celou dobu mlčel a pouze poslouchal.

„Máš pravdu, ale kdo z naší rodiny mě může doprovodit, aniž by riskoval, že si ho tam nechají?“ odpověděl nejistě Carlisle.

„Esme.“ ozvali se v myšlenkách Jasper, Alice a Rosalie, ale nikdo z nich neměl odvahu říct to nahlas.

„Esme.“ řekl jsem rozhodným hlasem. Všem bylo jasné, že když pojedou Carlisle s Esme, bude riziko rozdělení rodiny nejmenší. Emmett v tu chvíli začal plánovat večírek. Otočil jsem se na něho s nevěřícným výrazem. „To snad nemyslíš vážně?“

„No co, když si ve škole hrajeme na normální lidi, proč bychom nemohli někdy pokračovat doma?“ bránil se a v tu chvíli ho napadlo ještě pozvat některé spolužáky, třeba si prý už někoho konečně najdu. Rozhodl jsem se ho ignorovat, protože jinak by nejspíš ne vlastním přičiněním vyletěl oknem, což by se Esme asi moc nelíbilo. Ostatní kromě Alice byli opět mimo. Tázavě jsem se otočil na Emmetta. Ten pochopil a tak řekl. „Když rodiče nebudou doma, můžeme udělat večírek jako každý normální pubescent, který má dům sám pro sebe a je bez dozoru.“ Rosalie a Jasper na něho zavrčeli. Alice vypadala potěšeně a Esme s Carlislem byli rádi, že se toho nemusí účastnit. Třeba se ještě někomu podaří ten večírek Emmettovi vymluvit.

Rodinná porada jako vždy končila ráno a výsledek byl všelijaký. Carlisle opět přemýšlel, co by měl udělat s Emmettem, aby si ze všeho nedělal jenom legraci. „Ač ho miluji jako vlastního syna, občas bych ho nejraději poslal na převýchovu k Volturiovým. Třeba by se v něm nakonec našlo trochu vážnosti.“

„Když to uděláš, budeš toho litovat.“ pronesli jsme s Alice unisono ke Carlislovi.

„Asi máte pravdu.“ podíval se na nás, zvedl se a šel se převléct do práce. Ostatní se také rozešli. Esme dnes měla schůzku s nějakými novými zákazníky, kteří od ní chtěli vybavit dům a my ostatní jsme museli do školy.

Ve škole vše probíhalo jako vždy. Naštěstí jsem tam měl Bellu. Bez ní bych se nejspíš unudil. Pomáhala mi to zvládat, třebaže o tom nevěděla. Hodně jsme si povídali. Dozvěděl jsem se o ní dost věcí. Na svůj věk byla vyspělejší, než se na první pohled zdálo. Byla velmi tichá a inteligentní. Udivila mě přezdívka, kterou ji častovali někteří naši spolužáci. Naštěstí jsem si mohl v jejich myslích přečíst, proč to tak je. Jak jsem pochopil, je nejspíš poslední z dívek, která ještě neměla rande. Všechny ostatní si velmi... užívaly života se vším, co k tomu patří, abych tak řekl.

Každým dnem, kdy jsem Bellu více poznával, jsem si byl svou láskou vůči ní jistější. Naštěstí jediný, kdo si toho z mé rodiny všiml, byl Jasper, takže jsem se vyhnul Emmettovým otravným poznámkám. Ani Bella o tom nevěděla. Nechtěl jsem jí nic říct. Nejspíš by moje city neopětovala. Přeci jenom nejsem člověk a tak bych jí nemohl dát vše, co si zaslouží.

Sblížili jsme se natolik, že mi bylo jasné, že jí o nás budu muset dříve či později zodpovědět nějaké otázky. Byla velmi všímavá a určitě zaznamenala nějaké neobvyklé věci na nás. Sice jí to nemůžu přímo říct, protože jinak bych porušil jediný zákon, který nás váže, ale aspoň bych jí mohl napovědět. Zbytek si určitě už domyslí.

Jednou po návratu ze školy jsem překvapil sám sebe. Vstoupil jsem do obývacího pokoje a můj pohled padl na klavír, který jsem zanedával tak dlouho, až jsem se zastyděl. Přešel jsem místnost a usedl za něj. Vzpomínal jsem na několik posledních týdnů, které jsem ve škole trávil s Bellou a napadla mě jedna melodie. Zkusil jsem ji zahrát. Velmi se mi líbila, přesně totiž vystihovala Bellu a náš vztah, který bych si možná i troufl nazvat přátelstvím. V tu chvíli ke mně dolehly myšlenky Esme, která jediná byla doma. Carlisle ještě pracoval a ostatní se vydali na lov.

„Edward opět hraje. Tuto skladbu jsem ještě neslyšela, musí být nová. Je moc krásná.“

„Stejně jako Bella.“ řekl jsem Esme.

„Určitě vám to vyjde.“ povzbudila mě, zatímco ke mně přicházela. Mateřsky mě objala. „Zahraj ještě, prosím.“ požádala mě po chvíli. Otočil jsem se opět ke klaviatuře a začal hrát. Tentokrát jsem vybral několik známých skladeb. Ani nevím, jak dlouho jsem hrál, ale najednou jsem uslyšel myšlenky mých sourozenců. Přestal jsem hrát dříve, než to mohli slyšet. Nikdo kromě Alice si ničeho nevšiml. Ty její vize jsou občas dost otravné, ale já mám co mluvit se čtením myšlenek. Došla ke mně a ukázala mi svou poslední vizi. Byla v ní Bella na mé louce a já jsem tam přicházel. Mělo se to stát za několik minut.

„Měl bys jít, nebo to nestihneš.“ upozornila mě Alice.

Nic jsem neřekl a rozeběhl se na louku. Byl jsem tam během několika málo minut a opravdu jsem ji tam viděl sedět, ostatně jako každý den. Pokaždé jsem ji stejně fascinovaně pozoroval několik hodin, aniž by o mně věděla. To se dnes změní, řekl jsem si pro sebe a vykročil z lesa na opačný konec louky, než Bella seděla, směrem k ní.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 2. kapitola - Edwardův pohled: