Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčeni 40 HAPPY END

07.10.2009 (10:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4445×

BELLA

Odkopla do upíra, který mi způsobil tu bolest…

Postavila jsem se na nohy do obranné pozice…nedám svou kůži jen tak zadarmo! Ale to co jsem viděla mi vyrazilo naprosto dech. Nebo přesnější by bylo ten, kdo tam stál…

Kdysi jsem ji považovala za svou sestru, protože se mě ujali a teď…teď tu proti mně stojí v boji na život a na smrt…jak ubohá ironie…ano je to Tanya, se kterou jsem si vždy tak rozuměla a ona mě teď chce zabít…proč?!

Jenže já mám teď značnou nevýhodu a to tu, že mi chybí jedna ruka...

Stával v bojové pozici a zlostně na mě vrčela. Nechápala jsem, proč mi tohle dělá, nikdy jsem ji nic neudělala.

Skočila po mě, ale stihla jsem včas uhnout a ona jen proletěla kolem mě.

Přečetla jsem si její myšlenky. Byly plné zlosti a nenávisti ke mně…proboha proč…

„Tanyo, co to děláš? Zbláznila ses?“ zařvala jsem na ni.

„Mstím se!“ zařvala na mě zpět a udělala další  výpad, nestihla jsem úplně uhnout a na té ruce, kterou jsem ještě měla se objevily stopy po jejich nehtech. Škodolibě se usmála.

„Copak Belluško, teď tu nemáš svého ochránce Edwarda co? Teď si to vyřídíme jednou pro vždy!“

„Za co se proboha mstíš?“

„Tady ti bůh nepomůže…tady ti už nepomůže nikdo. A víš za co se mstím? Za to, že jsi mi sebrala Edwarda!!“ Poslední větu hystericky křičela…čekala jsem, že po mě zase skočí a začala jsem pomalu couvat, ale ona zavřela oči a snažila se uklidnit, to by mohlo být dobré znamení. Pak je otevřela a upřela je na mě. Zůstala jsem stát jako přimražená.

„Nic neviděla že?“ Nechápu kam tím míří?

„Cože?“

„No Alice přece!“ křikla na mě. Má pravdu neviděla, ale jak to mlže ona vědět? To byla ona, co mě celou tu dobu pozorovala? Proč tohle dělá, vždyť ji Edward nikdy nechtěl.

„Jak…jak to můžeš vědět?“ Moje reakce ji potěšila, protože její do teď zkřivená ústa se roztáhla do úsměvu, ze kterého mi naskočil mráz po zádech.

„Mám někoho, kdo mi pomohl a zatím pomáhá, ale neviděl, kam to všechno spěje a pokud budu mít štěstí, tak ani neuvidí.“

Začala se ke mně přibližovat a já couvat. Připadala jsem si zase jako ten zranitelný člověk. Dokonce jsem zakopla.

Jak jsem dopadla na zem, tak se rozběhla a skočila po mě…nechtěla jsem to vidět, nechtěla jsem vidět tak hroznou zradu mé sestry. Zavřela jsem oči a myslela na to, jak moc bych ještě jednou chtěla vidět Edwarda. Ale nedopadla na mě, místo toho se celým lesem ozval burácivý zvuk, který připomínal hrom, ale já věděla, že ten to není…je to něco jiného…otevřela jsem oči a spatřila, jak Tanya leží na zemi a ke mně se blíží můj anděl, moje záchrana a moje láska, jak moc jsem si přála, abych ho ještě viděla a mě se to přání splnilo.

Ohnul se na zem a zvedl z ní něco…byla to moje ruka. Ani to nebolelo už, ale nedalo se říct, že by to bylo příjemné.

Tanya se začala zvedat, ale k zemi ji srazily další postavy. Poznala jsem v nich moji rodinu. Tolik milovanou rodinu, která mě brání a nikdy by nedopustila, aby mi něco udělala.

Emmet a Jasper ji chytily za ruce, bránila se jako šelma, ale proti těm dvěma neměla šanci. Alice ji začala trhat na kusy. To už ke mně došel Edward a objal mě ve své náruči. Nemohla jsem se na to krvelačné divadlo dívat…zabořila jsem svůj obličej do Edwardových ramen a tiše vzlykala bez slz…teda aspoň jsem si to myslela…

Edward mi přiložil utrhnutou ruku zpátky k tělu a ta začala přirůstat, bylo to nepříjemné, ale věděla jsem, že jsou daleko horší věci. Od teď se od Edwarda nehnu ani na krok i kdyby to po mě chtěli…

EDWARD

Celý den jsem se od Belly nehnul, ale poslední hodinu jsme měli mít rozděleně. To přece zvládneme jednu hodinu, co to pro nás je v celé věčnosti.

Po chvíli mi od ní přišla sms, že její hodina se ruší a že se proběhne lesem a zaloví si. Obratem jsem ji odepsal a myšlenkami byl pořád s ní. Ten divný pocit z toho, že se má něco stát mě nepustil už od včerejška…jako by naše milování bylo to poslední…bylo to jiné…

Ten strašný a zžíravý pocit se každou vteřinu stupňoval a najednou…uslyšel jsem její myšlenky, chtěla mě naposledy vidět a prosila mě, abych ji zachránil.

V tu stejnou chvíli Alice konečně zase uviděla. Byla to sice ta nejhorší vidina Belliny smrti, ale věděl jsem moc dobře, co by se stalo, kdybych selhal a nezachránil ji. Okamžitě jsem se zvedl a se slovy, že si potřebuju odskočit jsem vyšel. Alice věděla co má dělat a začala shánět ostatní, ale na ně jsem já nečekal…nebyl čas, nemohl jsem přijít pozdě…prostě nemohl, to jsem nemohl dopustit.

Rozběhl jsem se do lesa. Místo, kde se odehrála Alicina vize jsem moc dobře znal a tak jsem neomylně běžel přímo na místo. Běžel jsem tak rychle jako nikdy, překonal jsem sám sebe.

Doběhl jsem na místo a viděl ležící Bells s pevně přimknutými víčky k sobě a Tanyu, která se chystá ke skoku. Vybuchla ve mně vlna zlosti a rozběhl jsem se proti Tanya, která si mě nevšimla. Už byla ve skoku, tak jsem do ní plnou silou narazil. Jen to zakřupalo a ona odletšla pořádnej kus od nás. Chvíli se nezvedala a to pro mě bylo jedině dobře, potřeboval jsem trochu času, než doběhnou ostatní.

Slyšel jsem její myšlenky. byly určeny jen pro mě.

,Edwarde, lásko má. Copak nevidíš jak nás proti sobě rozeštvala? My dva přece patříme k sobě!‘

Nereagoval jsem na to, dělal jsem jako bych to neslyšel. Ale uslyšel jsem něco jiného a to myšlenky mé rodiny, kteří už byli hodně blízko…mohl jsem být v klidu..než se vzpamatuje, tak tady budou.

Šel jsem za mou Bells. Nemohl jsem se dívat na to, jak trpěla…její bolest je i moje bolest. Cestou jsem zahlídl na zemi její ruku…tenhle pohled bolel víc než ten předchozí a přitom to byla jedna a ta stejná bolest. Popadl jsem její ruku a šel k ní. Přitiskl jsem si ji k sobě do náruče. Mezitím se Tanya snažila ze země zvednout svoje polámané tělo, ale o už tady byli ostatní a postarali se o ni, chtěl bych se toho sám zúčastnit za to co provedla mému andělu a životu, ale nechtěl jsem se od Belly hnout. Už nikdy.

Když Tanyu začali trhat na kusy, tak mi Bells zabořila svůj obličej do ramen. Přiložil jsem ji ruku zpět, aby srostla. Bella vzlykala, ze začátku to byly tiché vzlyky, ale nabíraly na síle. Cítil jsem, jak mi promokává košile, ale čím? Vždyť upíří nepláčou…nedokážou to. Podíval jsem se a celá košile byla od krve, zvedl jsem Bellin obličej, abych jí do něj viděl a opravdu…ona ronila krvavé slzy…

Tohle byly pro mě muka, která už nikdy nedopustím…už nikdy nebude plakat…kvůli nikomu ani ničemu.

„Neplač Bells, už je všechno dobrý, teď už se nic nestane, už nikdy se od tebe nehnu i kdyby se mělo dít cokoli…už nikdy!“ Do těch slov jsem vkládal všechnu upřímnost a lásku, kterou jsem k ni cítil.

Podívala se mi do očí a zašeptala: „Děkuji.“

A přitiskla své rty na ty mé.

Tááák a je konec. Ani to tak nebolelo. Snad jsem Vás tímto potěšila a doufám, že budete číst pak pokračování i když bude v duchu prvního konce, ale kdyby mi neumřeli, tak bych nemohla pokračovat podle svých představ a to byste přece nechtěly ne?

Jsem ráda, že jste to četly a komentovaly a že se vám to líbilo. Snad se vám budou líbit i mé další povídky a doufám, že je budete stejně tak chválit, kritizovat, psát své názory a prostě ukážete, co si o nich myslíte.

DĚKUJU VÁM VŠEM…EJDRIANA

SAD END << |   SHRNUTÍ