Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravda bolí a co láska, ta nebolí? 8

27.10.2009 (16:15) • Nikysek17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1573×

Koukal se na mě a takovýma spalujícíma očima, že jsem přikývla a šla k němu.

,,Bello...“ Koukl na mě Jasper a zakýval hlavou za strany na stranu. ,,To není správné.“

Já vím, že to není správné, ale co je správné? Přistoupila jsem k němu a zhluboka se nadechla a vydechla. Jeho vůně mě pálila hrdle víc, než kdovíjaká vůně světa. Pořád se na mě koukal tak nějak...zaujatě.

,,Mluv!“ Pokynula jsem mu. Trochu sebou škubl a pak se mi koukl do očí. Co tam asi hledal?

,,Tady ne.“ Koukl se mi pře rameno na moji rodinu.

,,Nemám před nimi žádná tajemství.“Snažila jsem se o chladný ton a docela mi to šlo. Chytil mě za zápěstí a tahal mě pryč z hlavní chodby, kde okolo nás chodilo plno lidí.. Kdybych chtěla mohla bych se mu kdykoli vykroutit, ale měla jsem dva důvody proč ne.

1. Bylo by zvláštní kdyby se holka vykroutila klukovi a co si pamatuju, Edward byl moc silný. Vždycky mě vzal do náručí a políbil mě...Přestaň, ne na tohle nebudu myslet.
2. Se mi nechce se mu vykroutit. Chci si to poslechnout.

Tak jsme se nechala vláčet do té doby co se nezastavil. Otočil se mým směrem a já vyčkávala.

Na chodbě nebyl nikdo až na nás dva.

,,Co chceš?“ Vyštěkla jsem rozhořčeně. Nechtěla jsem taková být, ale musím. Musíme uchovat naše tajemství. Překvapilo ho to. A  určitě to nečekal. Nikdy jsem taková nebyla.

Za starých dobrých časů....nesmím na to myslet.

Všiml si té změny v obličeji. Stoupl si ke mě blíž a zase se mi podíval do očí.

,,Změnila si ses“ Konstatoval.

,,Nevím o čem mluvíš, my se neznáme.“ Trhalo mi to moje mrtvé srdce mu takhle lhát , ale je to lepší. Nevím proč, ale chtěla jsem aby tomu nevěřil.

,,Bello, ale no tak, moc dobře víš o čem mluvím. Jak je to dlouho? 3 roky. Jsou to 3 roky co jsi zmizela z našich životů, z mého života a odešla k nim.“ Div, že ten konec o mojí rodině neplivl. Zamračila jsem se nad tím.

,,Chceš říct, k mojí rodině? Ano odešla jsem, protože jsem to nemohla unést, to co jsi mi provedl. Ano, ty jsi to zavinil, můj odchod, milovala jsem tě a ty na mě takhle, oni mi pomohli se z toho dostat. Odjeli jsme pryč a tam nám bylo dobře, ale museli jsme se sem přistěhovat zpátky protože - “ Co mu mám říct, protože jsem si potřebovala nacvičit sebekontrolu, abych nikoho nezabila? No to je moc pěkný. To co jsme mu řekla do očí , se ho nejspíš dotklo. Co nejspíš, určitě!!! Nic neříkal jen si mačkal zápěstí.

A pak se mu na modrém rukávu objevila malá červená skvrnka...

Edward

To co mi tu řekla do tváře byla pravda, to nepopírám,  ale nechci tomu věřit, že trpěla přinejmenším tolik co já. Nedokončila to co chtěla říct a zastavila se podívala se mi do očí a –

Počkat měla jiné oči. Ty krásné čokoládové oči...ty už tu nebyly...místo nich měla takové zlatavé, takové jsem nikdy neviděl.  Zmáčkl jsem si zápěstí, abych na ty časy zapomněl a abych se tu nesložil před ní. Miloval jsem ji. Pořád ji tolik miluju. Když jsem odlepil pohled ze země a podíval se na ni ... Něco bylo špatně. Její oči...předtím krásně zlatavé...změnily barvu na ohnivou a její výraz se nedal k ničemu přirovnat. Jen sledovala jak se mi na rukávu zvětšuje skvrna od krve. Sakra, musel jsem stroupek nějak strhnout. Její výraz byl pološílený.

Natáhla ke mě ruku.

,,Bello....Bello!“ Volali její příbuzní nebo co ,,Bello. Ne!“ Našli nás. Nevím jak, ale najednou tu byl ten velký a postavil se přede mě. Bella do něj narážela a snažila se dostat přes něj ke mě. Zahořkle se na něj usmála. Ne, neusmála se. Jen vycenila zuby a jakoby ...ohrnula ret. Z hlouby hrdla se jí ozvalo něco jako předení, ale naštavné. Ne předení, ale vrčení. Jo, to je to správné slovo. Vrčela tak nahlas, že mi to trhalo moje uši. Mezitím ji druhý bratr chytl za ruce a tahal ji pryč. Její sestry se jí snažili uklidňovat a mluvili na ni nějaké věty co nedávali smysl ,,Nesmíš ho zabít.“ Ozvala se ta malá.

Proč by mě měla zabíjet? Bella se začínala pomalu klidnit. Její oči se vrátili a už tu byli zase ty zlatavé, jen se v nich odrážel osten bolesti. ,,Bello viděla jsem jak ho proměníš.“ Říkala pořád ta malá.

,,Já nechtěla, myslela jsme že to zvládnu, ale... nešlo to...potom se mu zpustila... krev...“

,,Co to mělo znamenat.“ Řekl jsem napůl zmateně a napůl rozhořčeně, protože jsem neměl páru co se tady děje. ,,O tomhle nikomu nebudeš nic říkat je ti to jasné?“Řekla ta krásná blondýnka. ,,Budeme ho muset zabít, nebo proměnit, vážně se myslíš, že to nikomu neřekne? Nesmysl, poradíme se s Carlislem, ale můj názor znáte.“ Rozhořčený hlas všech ztichl a pohledy se zabodly na mě.

,, Ne počkejte, řekne mi tu někdo co se tu sakra děje?“ Řekl jsem už fakt naštvaně. Za tu dobu co tu nebyla Bella mě nikdo nedokázal tak vykolejit, nebo mi změnit emoce tak rychle jako oni. Bella se už na mě ani nepodívala a odcházela  v doprovodu těch těch dvou holek.

Ti dva kluci tu počkali až odejdou. To dožíralo. Chci ji ještě vidět.

,,Tak hele mladej, nech Bellu na pokoji je ti to jasný? Ani nevíš jak trpěla, nevíš co víme my, nech nás bejt a budeme v pohodě jo?“ Vyhrožoval ten mohutný, ten Emmet. Asi.

Nebál jsem se ho. Ne teď ne.

,,Hele já vím ,udělal jsme chybu, ale chci ji napravit, to co se tu stalo nechápu to, ale jestli vám na tom tolik záleží tak to nikomu neřeknu. Jen mě nechte si s ní ještě promluvit ....prosím.... nevíte jaký to je ztratit milovanou osobu?“ Slova se mi řinula na jazyk. Ani jsem je nepromýšlel. Nevěděl jsem co říkám.

,,Emmete musíme jít, pojď. Nech to být ano?“ Kývli na sebe a odešli. Nechali mě tam jen tak stát a já litoval, že jsem toho neřekl víc. Byla pryč a já ji nechal jít. Co se to s ní sakra stalo? Co jí udělali?Rozhodně to není ta stará Bells, kterou jsem miloval, i když na chvíli to byla ona, ale pak přišli a byla tady ta nová, ta studená...Nebudu na to myslet. Jednoduše se jí zítra zeptám...Znovu...Musím. Odešel jsem ze školy a vydal se na místo, které jsem si tu našel už jako dítě. Jednou jsme tu byl i s mojí Bellou. Ale to už je strašně dávno. Spíš to byl velice povedený sen a já ho zapomínám, ale vím, že se chci do něj vrátit...

Bella-

Tak to jsem úplně podělala. Ne vážně. Celou cestu domů jsem byla z ticha a vnímala všechny. Co si asi o mě myslí? Musím mě te´d nenávidět. Všechno se teď  provalí. To nude průšvih.

Sakra proč jsme jen Jaspera neuposlechla?

,,Nevyčítej si to Bello.“ Chlácholila mě Alice.

,,Jo stalo se to každému z nás.“Snažila se mi zlepšit náladu i Rose.

,,Ale ne ve škole“ – Jasper.

Emmet po celou dobu, už nepromluvil. Vím, že si teď vzpomněl jak se neudržel a on proměnil mě.

,,Zapomeň na to Emme“ Ozvala jsem se až u domu. Věděla jsem že nad tím přemýšlí.

,,To nejde Bells, když jsem viděl že si ho málem proměnila, hned se to vrátilo. Nechci aby se to stalo i tobě, na to tě mám moc rád. Moje mladší sestřičko“ Usmál se, chytil mě okolo krku a rukou mi rozcuchal vlasy.

,,Život je boj“ Vzdychla jsme.

,,Jenže my máme pár výhod nemyslíš?“

,,Ale i pár nevýhod“ Mrkla jsem. Zalezla jsem k sobě do pokoje a nemohla jsem si odpustit myslet na to, kdyby teď byl Edward jako my. Všechno by se vyřešilo a bylo by to...sem sobecká, já vím, ale bylo by to skvělé.

Jo jen on a já a... a já zase moc fantazíruji. Sakra. Musím se nějak odreagovat. Zamířila jsem k oknu a otevřela ho dokořán. Pořádně jsem se nadechla a nechala se vést svými instinkty. Probudila se ve mě šelma a já ji nechala mě vést. Ani jsem neměla v plánu jít na lov, ale nějak se mi to povedlo a já se teď skláním nad mrtvým tělem jelena. Ano nad mrtvým tělem jelena. Nic nikomu neudělal a přece jen zemřel. Zabila jsem ho...

Jsem netvor.

Všechno okolo sebe zabíjím.

Jen všem okolo ubližuju.

Nezasloužím si věčný život.

Nezasloužím si nic.

Rozeběhla  jsem se kam mě nohy nesly. Nekoukala jsem se pořádně na cestu. A já stála před naším domem kde jsem bydlela před třemi roky. Nic se nezměnilo. Vyšplhala jsem po stromě na nádvoří a pomalu otevřela okno do mého bývalého pokoje. Byl to pro mě šok.

Můj pokoj byl v úplně stejném stavu jako jsem ho opustila. No opravdu.

Třeba tuhle mikinu jsem tu nechala na zemi protože mi spadla ze židle, kde jsem předtím nechala otevřenou knížku.Prohlížela jsem si pokojík pořád dokola, až mi spadl pohled na fotku s Edwardem. Smějeme se tam od ucha k uchu a objímáme se. Ten den nejde zapomenout. Tenkrát jsme se poprvé políbili, ale byli jsme oba tak nervózní, že jsme se netrefili. Já mu mířila na nos a on na bradu. Pak byla romantika v čudu, protože jsme se váleli smíchy po zemi. Ach jo staré dobré časy...Chtěla bych je vrátit.

Vypravěč-

Oba chtěli to, co dávno ztratili. Ale vrátí se jim to? Vrátí se pocit štěstí a láska? To nevím ani já sám. Vždyť jsem pouhý vypravěč. Nemohu změnit cesty osudu, jen je vyprávět dál a dál.

Dokud se z nich nestanou jen pouhé legendy a z legend jen pouhé povídačky co se budou říkat dětem před spaním. Jak se dva lidé do sebe zamilovali, ale nežili poklidný život až do smrti. Jen se dívka proměnila v upírku a toužila po chlapcovu krvi tak šíleně, že zapomínala na vše ostatní co pro ni bylo drahé, ale odolá dívka krvi? To nám ještě není známo.

Autor: Nikysek17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravda bolí a co láska, ta nebolí? 8: