Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 9. Kapitola

01.11.2009 (10:30) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4413×

9. Kapitola – Zabydlování

Isabella:

Z letiště domů už jsem jela ve svém novém miláčkovy. Carlisle byl tak hodný a zaplatil tu pokutu. Ten Emmett se vážně nikdy nepoučí… Nejdřív se nám všem omlouval za to, že zaparkoval na zákazu a potom mě zase nechtěl nechat řídit. Byl fakt divnej. Ale co mě naopak potěšilo, bylo to, že tohle autíčko byl dárek od Edwarda. Za to jsem ho jednou rukou kolem ramen objala a pak jsem už utíkala nasednout do mého miláčka.

Právě jsme jeli po dálnici. Sešlápla jsem spojku a přeřadila na vyšší rychlost. Užívala jsem si ten zvláštní pocit v žaludku při rychlé jízdě. Na rtech mi hrál úsměv a v hlavě jsem měla dokonale prázdno. Soustředila jsem se jenom na jízdu. A ani mě nijak nezajímalo, že bych auto řídit neměla. Neměla jsem totiž řidičák. V Anglii smíte řídit až od osmnácti a tolik mě ještě nebylo. Ale to, že nemám řidičák, jsem Cullenům neřekla. Nemusí všechno vědět a taky se nechci loučit s mým miláčkem.

Tenhle nepodstatný detail jsem měla v plánu vyřešit v nejbližší době. Ale měla jsem i důležitější věci na práci. Jela jsem jako první, ale nakonec jsem před sebe pustila Edwarda, protože jsem neměla ani nejmenší tušení kde bydlí. Musela jsme trochu zpomalit, jet podle předpisu tak jako jel Edward. Taky zkazí každou zábavu!

Pomalu jsme přijížděli k ceduli porostlé mechem, která hlásala všem do okolí „Vítejte ve Forks!“Ještě víc jsem zpomalila a rozhlížela jsem se kolem. Čas tady jako by se zastavil. Lidé nikam nespěchali. Pomalu kráčeli po chodnících porostlých trávou a mechem. Zastavovali se, aby se rozhlédli kolem a přivoněli ke květině. Jak to bylo ve Forks jiné než v Londýně. Žádný ruch velkoměsty, smog nebo hluk. Všechno tady bylo jakoby z jiného světy. Světa, který já jsem neznala.

Jela jsem hned za Edwardem, který pomalu projížděl městem a nakonec z něj i vyjel. Po hlavní silnici jel asi kilometr a pak zabočil na polní cestu doslova neviditelnou. Kdybych jela jenom tak, jistě bych si jí nevšimla. Byla šikovně zamaskovaná stromy a kapradím. Když jsem po ní jela, připadala mi jako cesta do pohádky. Měla v sobě něco tajemného a magického. Ta cesta byla jako brána do jiného světa.

Ta pohádková cesta mě dopravila až před velkolepý zámek, který obývali Cullenovi. Vždycky žili ve velkolepých domech a vilách, ale tentokrát se překonali.  Spousta oken a exotický dojem. Z toho domu dýchal život a volnost. Byl střídmý, ale i velice pompézní. Byl jedinečný svým osobním kouzlem. Stála jsem před autem a němě jsem ho pozorovala. Byl úchvatný a jedinečný. Na první pohled jsem si ho zamilovala.

Alice, která stála vedle mě, se jenom usmívala, ale pak už začala být nedočkavá. Čapla mě za ruku a začala mě tahat ke vchodovým dveřím. Dovedla mě do obýváku. Byli tam dvě velké červené rohové sedačky naproti sobě a uprostřed toho čtverce, který tvořily, stál konferenční stolek z tmavého dřeva, na kterém byla květina. Nejspíš orchidej.

Z obýváku vedli také schody do horního patra na něco jako malou terasu, ze které se vcházelo do dalších pokojů. Teď na zábradlí visel velký plakát a na něm bylo napsáno „Vítej doma Bello“. Usmála jsem se, když jsem si toho plakátu všimla a objala jsem Alice. Tohle byla jistě její práce. Rozhlížela jsem se kolem a taky jsem si všimla plně zařízené kuchyně, která je jim úplně k ničemu. Dál tam byla ještě jídelna s oválným stolem a osmi židlemi. Dál tam byla něco jako zimní zahrada. Byl tam nábytek z ratanu a konferenční stolek. Už jsme věděla, kde se budu učit do školy.

Celý tenhle dům byty dokonalé kulisy pro jejich dokonalé divadlo. Nic víc a nic míň. Všechno tohle vypadalo ještě dokonaleji díky videohrám, které stály pod plazmovou televizí na malé poličce a taky huňatá deka přehozená přes jednu ze sedaček. Celá ta místnost působila dobrým dojmem. Vypadala jako obývák obyčejných lidí.

Jak jsem se tak rozhlížela kolem a skenovala jsem a zhodnocovala celý jejich dům jsem si ani nevšimla, že mě všichni pozorují. Stáli tam jako sochy a pozorovali každý můj pohyb stejně, jako já jsem pozorovala každou maličkost toho domu. Tajně jsem doufala, že oni také nenašli žádnou chybičku, která by je přesvědčila, aby mě vrátili tam, odkud jsem přišla.

Nervózně jsem se na ně usmála a přešlápla z jedné nohy na druhou. Všichni se na mě taky usmáli a vydali se ke mně.  Stáhli mě na sedačku a postavila přede mě koláč s čerstvým ovocem. Vypadal lákavě. Hned jsem si naložila jeden kousek a při tom jak jsem ho pomalu oždibovala a ujídala, jsem si s nimi povídala. O škole, kamarádech, s Alice jsme si pokecali o obchodech v Londýně. Probrali jsme všechny ty roky na škole a nakonec mi oznámili, že mi ukážou můj nový pokoj.

Kráčela jsem po dřevěných schodech, byla jsem plna očekávání. Zbožňovala jsem dárky a překvapení. Už jsem se nemohla dočkat, až uvidím svůj nový pokoj. Zastavili jsme před posledními dveřmi v řadě a všichni mi uvolnili cestu. Pomalu jsem došla ke dveřím a uchopila jsem kliku ze studeného kovu do ruky. Zatlačila jsem ji dolů a dveře se s tichým Cvak! Otevřeli. Otevřeli se do mého malého království, které mě na první pohled očarovalo a pohltilo.

První pohled padl na velkou manželskou postel s bílými potahy a nebesy. Jako pro princeznu, napadlo mě ihned, jak jsem ji uviděla. Na ní ležela hromada mých nevybalených kufru. Před postelí stála větší lenoška zemité barvy s opěrkami naopak červené barvy. Hned kousek před ní asi tak dva metry stál mohutný psací stůl s lampičkou a podložkou pro notebook. Za ním stála i velká pohodlně vyhlížející židle.

Po mé pravici a levici byli dveře. Nakoukla jsem do prvních a ocitla jsme se ve velké šatně. Byl tam nespočet polic, zásuvek, tyčí na kterých se houpaly prázdná ramínka a na konci toho všeho byla stěna plná poliček. Už na první pohled bylo jasné, že sen se ukládají boty. Celá šatna byla vyvedená v bílé a zlaté. Působila velice majestátně. Hned jsem věděla, že tohle bude jedno z mých nejoblíbenějších míst v domě.

Hned potom co jsem prohledala šatnu, jsem se vrhla na dveře naproti, které samozřejmě vedly do koupelny.  Tahle místnost mě překvapila svou jemně fialovou barvou. Byla tady vana zapuštěná v zemi, prostorný sprchový kout z matného skla, dvě oválná umyvadla a velké zrcadlo. Za doplňky tady byla spousta poliček nepněných sprchovými gely, šampóny a ručníky fialové a bílé barvy. Pak jen několik chromových doplňků jako třeba věšáky a držáky na zubní kartáčky. Esme myslela na všechny detaily.

Nadšeně jsme vyběhla z koupelny a objala jsem Esme stojící na chodbě před mým pokojem. Mačkala jsme ji v náručí a nic jsem neřekla, dokud jsme ji nepustila.

„Děkuju. Je to nádhera.“ Řekla jsme s úsměvem a znovu jsme vběhla do ložnice a rozplácla jsme se na lenošce. Jak jsme tam tak ležela, všimla jsem si dalších dveří ukrytých v koutě. Stoupla jsme si a vydala jsme se na další prohlídku. Nakonec jsem zjistila, že jsou to posuvné dveře, které vadli na menší balkón, kde na mě čekala houpací síť. Žádný jiný vchod než z mého pokoje sem nebyl.

Lehce jsme se do ní položila a pozorovala jsme zatažené nebe. Pozorovala jsem mraky a v tichosti jsem si hrála se svými propletenými prsty. Jemně jsem se pohupovala tím, jak foukal větřík. Chladil mě na kůži a pomalu mě konejšil. Cítila jsem, jak mi pomalu padají víčky. Slyšela jsem, jak cvakly dveře, jak je někdo zavřel. Houpací síť se mírně houpala a uspávala mě, dokud na mou tvář nedopadla těžká kapka vody.

Otevřela jsem oči, abych hned spatřila další, jak mi dopadá na líce. Jak nejrychleji to šlo, jsem se zvadla a vešla zpátky do pokoje. Podívala jsme se na postel a stahala z ní všechny kufry. Hed potom jsme vyhrabala nějaké pyžamo. Jediné, které jsem našla, byla velká pánská košile. Památka na Nata.  Všechno jsem ze sebe sundala a pohodila jsem to všechno na zem. Lehla jsem si do postele a během minuty zaspala.

Když jsem se pak probrala, venku bylo zase světlo, ale slunce vidět nebylo. Vymotala jsem se nějak z přikrývek a zalezla jsem i s kosmetickou taškou a jedním z kufrů do koupelny. Kufr jsem položila na zem a začala jsme se přehrabovat v té hordě oblečení. Pořád dokola jsme jenom nacházela kostkované sukně a košile. Nakonec jsem našla jedny džínové kraťasy. Byli tmavě modré a sahaly mi jenom kousek pod zadek. K tomu jsem si vybrala tmavě modrou košili s tříčtvrtečním rukávem a bílým proužkem.

Zvolila jsme jenom lehký make-up a žádné šperky. Na nohy jsem si obula zbrusu nové kárované comversky. Ještě jsem si učesala to neposlušné hnízdo na hlavě a vyrazila jsme dolů k rodině. Dole na pohovce před obrovskou plazmovou televizí seděli všichni kluci a hráli nějakou střílečku. Měli vykulené oči a pootevřené ústa. Vypadali jako já, když se dívám do výkladních skříní. Musela jsem se jim smát. To prostě jinak nešlo.

Kluci rychle zavřeli pusy a podívali se na mě. A pusa jim zase spadla dolů. Nejvíc asi Edwardovi. Dokonce vykulil oči a vypadal, že ho každou chvílí bude muset odvést sanitka. To u mě vyvolalo další salvu smíchu. Kluci se konečně probrali a šťouchli do Edwarda, aby zavřel pusu. Ten to ihned udělal, ale já se pořád smála. I když jsme šla do kuchyně se nasnídat.

V kuchyni na mě v mikrovlnné troubě čekala velkolepá snídaně. Vajíčka, slanina ale také ovocný salát. Vybrala jsem si salát a šla jsem si sednout do obýváku ke klukům. Sedla jsme si na volnou sedačku a opřela jsme si nohy o konferenční stolek. Pomalu jsme ujídala salátu, když už mě přestalo bavit to ticho.

„Kde je Al a Rose?“ zeptala jsme se.

„To nechtěj vědět.“ Řekla Emm

„Ale já chci takže?“ trvala jsme na svém.

„Jeli zase na nákupy a –“ přerušila jsme ho v půlce věty svým výbuchem.

„Co?! A beze mě? Tak to já jedu za nima!“řekla jsem rozhodně a kluci na mě vykulili oči. Stoupla jsme si, zanesla prázdnou misku do kuchyně a vydala jsem se po schodech nahoru. Kluci už se vzpamatovali a běželi za mnou.

„Počkej! Neznáš cestu!“ volal Jazz.

„Mám GPS navigaci tak trefím nebo brnknu Al. Všechno bude v pohodě! Nebojte se!“ zavolala jsem skrz dveře koupelny, kde jsem se ještě poupravovala. Vzala jsem si náramek a řetízek a mohla jsem vyrazit. V kufru, který se ještě pořád válel po zemi, jsem našla šedou mikinu a vyšla jsem ven.

„A kde je Esme a Carlisle? Ti jsou s nimi?“ Kluci sborově zakroutili hlavou a nakonec mi i společně odpověděli. Byli fakt sladcí, jak se mě snažili přesvědčit.

„Šli na lov.“

„Aha tak já už půjdu, a kdyby něco tak… sakra já nemám telefon. Nějaký si koupím až budu v obchodě, když tak najdu nějakou budku, nebojte se!“ zavolala jsem ještě ze schodiště. Z malého stolku jsem popadla klíče od mého miláčka a vyběhla jsem ven. Nasedal jsem do auta a mikinu jsem hodila na místo spolujezdce. Než jsem nastartovala, uvědomila jsem si, že nemám kabelku. Tak jsme ještě zaběhla do pokoje a vazala jsme si jednu z mnoha kabelek a mohla jsme konečně vyrazit.

Kluci stáli před vchodem a zaraženě na mě hleděli. Tohle asi ještě neviděli. Tomuhle se říká bleskové rozhodnutí. Vyjela jsme opatrně na hlavní silnici. Za jízdy jsem zprovoznil GPS. Nastavila jsem jako hlavní cíl Seattle a navolila jsem ještě největší nákupní středisko. No a pak už jsem se jenom řídila pokyny.

Do Seattlu jsem dorazila za necelou hodinu. Byl mírný provoz a tudíž ani žádné zácpy. Al s Rose už stály před střediskem a vyhlíželi mě. S tím jsem počítala. Al to určitě viděla, tak i kdybych se ztratila, ona by mě našla. Vylezla jsme z auta a sebou jsem si vzala i mikinu s kabelkou. Vyrazila jsem jejich směrem.

Dalších osm hodin byla jen dlouhá šňůra nákupů a horda smíchu. Smáli jsme se pořád. V každém obchodě jsme si vybraly alespoň jeden kousek oblečení a vždy jsme byly středem pozornosti všech prodavačů. Začali jsme spodním prádlem a skončili jsme u bižutérie a doplňků. Ten jediný den jsem si užila jako žádný jiný. Byla jsem nadšená tím, jak Alice běhala po obchodech. Alespoň jsme nebyla jediná bláznivá.

Domů jsme jely obtěžkány taškami a dobrou náladou. Byla už skoro tma, tak jsme jenom schovaly tašky do kufrů a na zadní sedadla a mohly jsme vyrazit. Nakonec jsme si ještě vzpomněla na to, že si potřebuju koupit telefon.

„Alice já si ještě zaběhnu koupit mobil jo? Bude to jenom minutka.“ Řekl jsem spěšně. Potřebovala jsem si pohnout. Za chvilku měli zavírat. Alice mě pustila a ještě mi dala její kredit kartu. Jako hurikán jsem vběhla do jednoho z obchodů s mobilními telefony a jeden jsem si vybrala.

T-mobile Sidekick 3 v bílo-krémové kombinaci barev. Byla to láska na první pohled. Byl bezva. Byl dokonalý. Hned se mi zalíbil a tak jsme tam nestrávila ani půl hodiny. Ihned jak jsem zaplatila danou sumu, jsem čapla objemnou krabici s příslušenství, usmála jsme se na prodavače a vyběhla jsem ven. Alice netrpělivě čekala, a když jsme konečně dorazila, jenom se usmála a pochválila mi můj výběr. A mohly jsme vyrazit domů. A já posledních několik let pocítila opravdové štěstí.