Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 6. Kapitola

23.10.2009 (19:30) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2776×

6. Kapitola – Balíme kufry

Pomalu a na pohled znuděně jsem kráčela po chodbě k mému pokoji. Odemkla jsem tmavé dveře a těžce je za sebou pak přibouchla. Opřela jsem se o ně zády a podívala se na postel. Na čistě bílém hedvábném povlečení ležela nažloutlá obálka z drahého papíru. Vrhla jsem se na ni jako hladový na porci jídla. Jako žíznivý na sklenici čiré vody. Chytla jsem obálku opatrně do prstů jako poklad, který se může každou chvíli zničit nebo zmizet jako fata morgána. Pomalu a opatrně jsem rozlepila obálku a začetla se do prvních řádků.

„ Drahá Bell,

Dnes když píši tyto řádky, mi naše hádky už nepřipadají až tak strašné. Dnes si plně uvědomuji, jak scházíš mému životu a jak je bez tebe prázdny. Prázdný bez mé malinké sestřičky. Moc bych si přál, abys tady se mnou byla v těch těžkých i veselých chvílích. Třeba naposled když se Rose udobřovala s Emmettem. Nemysli si Emmovi se nic nestalo. To Jazz se mu posmíval a Alice se s ním za to na oplátku nebavila. Všimla sis, jak se všichni měníme? Ať už ty rosteš a dospíváš tak Emmett ač se to zdá nemožné začíná zřejmě moudřet.

Stejně tak jak ti píši v každém mém dopisu, ti chci popřát úspěch ve škole ale dneska je to jiné. Dnes ti nechci nic popřát, ale zeptat se. Nechtěla by ses vrátit?“ Tahle věta mě zarazila a chvíli jsme ztuhla a hned na to vyskočila na nohy a začala štěstím poskakovat po pokoji.

„Ano! Ano!“ volala jsem jakoby na něj, ale věděla jsem, že mu to budu muset ihned po tom, co dočtu dopis zavolat. Uklidnila jsem se na tolik, abych se mohla posadit a vrátit se ke čtení.

„ Já doufám, že tvá odpověď bude kladná, ale musí ti jít od srdce.

S láskou Edward.“

Tak dneska to bylo extra krátký. Většinou se rozepíše i na čtyři strany a dneska ani ne tři čtvrtě listu. Stránku jsem přetáčela pořád dokola, dokud jsem se úplně neujistila, že tohle bylo všechno. Ještě jednou jsem prohlédla světle krémovou obálku a objevila jsem v ní malý poklad v podobě letenky první třídou do Seattlu. On to myslí vážně! Zajásala jsem v duchu.

Svalila jsem se na postel a hleděla s přiblblým úsměvem do stropu alespoň půl hodiny. Než jsem se odvážila mu zavolat. Naposled jsem mu volal před třemi měsíci a ten telefonát nebyl zrovna nejpříjemnější. Trochu jsme se nepohodli kvůli známkám. Ale jinak nic vážného. Toho debila mi už určitě odpustil a ty další sprosté slova co se pro dívku nehodí taky. Snad.

Vytočila jsem mě tak dobře známé číslo a přiložila mobil k uchu. Ozvalo se jediné zazvonění a pak to někdo zvedl

„Halo?“ ozvalo se z druhé strany telefonu.

„Ahoj Edwarde tady je Bella.“ Řekla jsem mu tiše ale zřetelně.

„Bells tak rád tě slyším. Už jsi dostala můj dopis? A jak si se rozhodla? Vrátíš se? Že ano?“ mluvil tak rychle, že jsem s těží zaznamenala smysl všech jeho vyřčených slov.

„ Ano Edwarde, dostala a ano moc ráda se vrátím domů.“ Vychrlila jsem ze sebe, dokud mi nedojde odvaha. Na druhé straně zaznělo ticho. Jen z pozadí se ozývaly nadšené výkřiky. Asi tam seděla i Alice.

„Jsem strašně rád Bells že se vrátíš domů, Všichni už se nemůžeme dočkat!“ zvolal nadšeně.

„Já taky ne. Já taky.“ Zopakovala jsem s úsměvem na rtech.

„Úžasné tak já potom zavolám ředitelce a všechno zařídím. Uvidíš, všechno bude jako dřív.“ Řekl ke mně nadšený hlas ze sluchátka. Spolu jsme mluvili až do šesti do večera. Pak jsem musela jít ven se navečeřet. Skočila jsem si jenom na čínu. Ani uniformu jsem si nepřevlékala.

Večer, až jsem ležela v posteli a snažila jsem se usnout, musela jsem myslet na náš telefonát s Edwardem. Byla jsem nehorázně nadšená a natěšená na to až se vrátím domů. Teď byla středa a hned v pátek ráno odlétám do Ameriky.

Edward mi odpoledne řekl, kde teď přesně žijí. Ve Fokrs. Malém, deštivém městečku ve Washingtonu. Déšť jsem zrovna nemilovala, ale zvykla jsem si na něj po těch letech v Londýně. Už jsem se i těšila na ostatní a ne jenom na něj. Zase žijí společně jako velká rodina.

Ze začátku jsem měla obavy, že se jim tam vetřu a rozbourám celou jejich rodinou idylu. Ale kdyby o mě nestáli, asi by mě neprosili, abych se vrátila. Prosila mě i Alice. Přes telefon. Křičela v pozadí telefonu na Edwarda, že se mnou chce taky mluvit. Edward jí však nepůjčil telefon. Asi se bál že mu ho už nevrátí.

Pořád jsem se musela přetáčet z jedné strany na druhou. Za chvíli mě začali dokonce bolet i ramena. Asi jsem si je otlačila. Nakonec jsem usnula na zádech. Ráno jsem se probrala s otevřenou pusou. Dneska a denně jsem byla vděčnější, že nemám spolubydlící. Určitě jsem chrápala. Kdyby to někdo slyšel, byl by to strašný trapas. Buďme rádi za to, co máme.

Alespoň do půl sedmé jsem se převalovala na posteli a nakonec jsem se uráčila vstát a jít se upravit do školy. Vyžehlila jsem si sví dlouhé vlasy. Takže teď mi nebyli do půli zad ale skoro po pás. Na sebe jsem si vybrala něco extra. Je to přece můj poslední den tak musím vypadat dokonale.

Vzala jsem si červené silonky a vysoké šedé kozačky. K tomu jsem si vybrala jednu z krátkých kostkovaných minisukní jen kousek pod zadek. Nahoru jsem si vybrala obyčejnou nijak nezdobenou bílou košili a crossover kravatu červené barvy bez uzlu.

Přes to jsem si ještě vzala šedou vestu. No a jako doplňky jsem si vzala velkou kabelku. Měla stejný vzor jako moje sukně a taky červenou čelenku do vlasů. Moje vrcholné dílo. Mírně divoké na tuhle školu ale bylo to bezva. Občas trochu živých barev nemůže uškodit.

Z pokoje jsem vyrazila s mírným předstihem a v dobré náladě. Občas jsem si i zapískala do kroku. Byla jsem nadšená a šťastná. Zítra se konečně vyhrabu z té strašné dívčí školy a vrátím se do normálního života.

Holky ještě před školou nečekali. Není divu. Byla jsem tady o deset minut dřív než obvykle. Posadila jsem se na schody a tvář jsem nastavovala rannímu slunci. Byl to tady výjimečný jev slunce po ránu. Dneska se všechno dařilo. Najednou mi slunce něco zastínilo. Otevřela jsem oči a sledovala dvě štíhlé postavy mých kamarádek.

„Dobré ráno.“ Zvolala jsem zvesela. Holky mě sledovali nedůvěřivým pohledem, ale nakonec sborově odpověděli stejným způsobem. Vyskočila jsem na nohy a zářivě se na ně usmála.

„ Mám pro vás dobrou zprávu. Odjíždím!“ vykřikla jsem nadšeně. Holky vykulili oči a němě mě pozorovaly.

„Jak to?“ zeptala se mě Ash.

„Edward mi napsal a zeptal se mě, jestli bych se k nim nemohla přestěhovat a já mu hned po tom zavolala a souhlasila. A zítra odjíždím do Ameriky. No tak co ty protažené obličeje a skleslé pohledy. Jestli jste si nevšimli tak padesát procent mých přání se týkala mého návratu k rodině takže…“ už mě nenapadalo co jim říct. Prostě jsem celou tu dobu, co jsem tady byla, snila jsem o návratu domů a teď se mi to splnilo a oni se tváří jak boží umočení!

„Jo my víme, ale bude se nám stýskat.“ Řekla mi Melisa. Jo ony truchlili a to jsem to ještě neřekla Danielovy. No už se nemůžu dočkat.

„Já vím a mě se bude taky strašně moc stýskat, ale budeme si dopisovat a volat. Že jo?“ zeptala jsem se s nadějí. Obě ihned horlivě přikyvovali. Ani jsme se nenadáli a už mělo zvonit. Jako každý den jsme se do sebe zavěsili a za smíchu hlasitého překřikování jsme vyrazili do školního areálu.

Holky mi po cestě pochválili i mé oblečení a já je musela taky pochválit. Dneska si na sobě taky daly záležet. Obě byli jako vždy stejně oblečené.  Kostkované silonky. Hladké černé sukně. Bílé košile se záhyby a na míru šité sáčko. Byli opravdu hezky oblečené a nejlepší byla červená stuha ve vlasech. Sice jim k ničemu neladila, ale vypadaly obě jako princezny.

Kráčeli jsme po chodbě na první hodinu angličtiny a mlely jsme jedna přes druhou. Melisa zrovna popisovala svoje včerejší rande s Jackem. Jack byl celkem ucházející kluk. Nikdy jsem ho neviděla z blíž jak dvaceti metrů, ale na tu dálku mu to slušelo a Melisa měla dobrý vkus tak jí musím věřit.

Seděla jsem v prostřední řadě v lavici úplně v zadu. Před sebou jsem měla blok a bezmyšlenkovitě jsem si do něj čmárala. Nic kloudného mě nenapadalo a tak jsem jen tak čmárala. Ze všech obrázků, které jsem zatím nakreslila na mě koukali jedny a ty samé oči. Někdy s nosem a rty. Edwardův obličej. Nikdy však jeho podoba nebyla dokonalá. Nedokázala jsem, si vzpomenou, jak vypadal.

Z mé úvahy o děravosti mé paměti mě vyrušilo přihlouplé zvonění na přestávku. Pouštějí nám tady staré hitovky typu ABBA a další. No hrůza. Měli by být modernější a kreativnější nebo to nechat tak jak to má být. Typický zvonek by pro nás byl požehnáním. Nebo tady brzo propukne hromadný protest proti zvonění já to tak vidím. Možná ho ještě stihnu zorganizovat. Přemýšlela jsem ještě v další hodině nad nepodstatnýma věcma. Ale zabavila jsem se.

Seděla jsem na mramorových schodech do druhého patra. Vedle mě seděli i holky a smály se na celé kolo. Zrovna jsme probíraly to, co má na sobě oblečené Anett. Anett je naše “konkurentka“ jak si ona nechává říkat. Ale jenom se snaží napodobit styl našeho oblékání a nic jiného. A ani to se jí moc nedaří. Dneska to ale fakt přehnala. Vzala si sukni samozřejmě školní a k tomu žlutou košili a žluté baleríny. Vypadala, jako když kuřátko naverbují na vojnu. No hrůza!

Další hodina zeměpisu měla být zábava. Seděli jsme vedle sebe ve třetí řadě. Sice nás dělila ulička ale i tak jsme vždycky prokecaly celou hodinu. Společně jsme se zvedly tři minuty před zvoněním a šli se usadit a nachystat si pomůcky. Jak to nazývali učitelé. My jsme říkali, že se jdeme nudit jinam než na školní chodbu.

Zrovna nám profesor nadával, že nejsme schopné najít na mapě ani vlastní zem, i když se z rozhlasu ozvalo:

„Slečna Masenová se okamžitě dostaví do ředitelny v neodkladné věci. Děkuji profesoru, že ji uvolní z hodiny. Konec hlášení.“ A ticho. Už jsem se začínala bát, co jsem zase udělala, když jsem si uvědomila můj přestup. S úsměvem na rtech jsem se zvedla, naházela sešity s penálem do kabelky a vyrazila ke dveřím. Ze slušnosti jsem se ještě rozloučila s profesorem. No, a jakmile se za mnou zavřely dveře, jsem se rozutíkala přímo do ředitelny. Byla jsem natěšená. A hodně.

Seděla jsem před ředitelnou v malém ne moc pohodlném křesílku a čekala až mě příjme. Prý okamžitě. No a teď tady musím čekat. Jak já ji nemám ráda. A to jsem si na začátku myslela, že je sympatická! Buď jsem byla úplně blbá, nebo… prostě jsem nebyla při smyslech. Sama nad sebou jsem kroutila hlavou a zaháněla dlouhou chvíli nesmyslnýma úvahama.

Moje předtucha se vyplnila! Mluvili jsme o mém odchodu a taky o tom na jakou školu přestoupím. Ředitelka mi dala všechny moje vysvědčení a popřála mi hodně úspěchů na nové škole. Byla jsem překvapená až zaražená nad jejím milým chováním. Asi ji vyměnili mimozemšťani, ale teď jsem se s tím nechtěla zabývat.

Byla jsem natěšená, ale pak jsem si něco uvědomila. David. Teď s ním chodím, ale vztahy na dálku nesekají dobrotu. Povzdechla jsem si. Tak tenhle odchod nebude až tak příjemný jak jsem si ze začátku myslela.