Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 4. Kapitola

16.10.2009 (16:02) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2848×

4. Kapitola – Novinky

Na letiště jsme jeli dlouho. To ticho v autě celkově cestu ještě prodlužovalo a já si připadala, jako ve skleníku kde se nedá ani nadechnout. Jako kdyby dosel všechen kyslík a já nevěděla co mam dělat.  Můj hrudník se sice pravidelně zvedal a mé plíce dopravovali kyslík do krve ale onen osvobozující pocit a úleva se porad nedostavoval. Mé tělo jakoby nevnímalo a jen se upínalo k onomu odpornému a sžíravému pocitu.

„Zastav… prosím.“zasípala jsem na Edwarda. On ihned uposlechl mého rozkazu a ještě k tomu otevřel okýnka.

„Co se děje?“ ptal se mě zmateně.

„Nic jen mi bylo spatně, už můžeme jet dál všechno je zase v pořádku… nejlepším pořádku.“ Poslední slova jsem si šeptala jen pro sebe a smažila se tak samu sebe přesvědčit že je to pravda i když jsem si byla jista opakem.

Nicota. Ta mě naplňovala a sžírala, když jsem stala na jezdících schodech, které mě vezli k prvnímu terminálu. Nemohla jsem se zbavit pohledu, kterým mě počastoval Edward, když jsem si nechala odbavit všechny tri kufry. Jakoby říkal: Můžeš si za to sama tak se snaž.

Připadala jsem si sama, i když stal Edward za mnou. Ale tohle nebyl můj Edward. Tohle byl někdo cizí. Někdo kdo má se starým Edvardem společné jenom jméno. Bez kufru, bez tašky jenom pas a peněženka. To bylo všechno, co si sebou vzal. Víc toho nepotřeboval. Bylo tak snadné se mě zbavit.

Čekala jsem na příjezd letadla a snažila se po celou tu dobu najít nějakou příjemnou polohu na plastové židli v letištní hale. Neustále jsem se vrtěla, posouvala ze strany na stranu, skládala si pod sebe nohy a pak je zase natahovala dopředu. Edward mě celou tu dobu nabroušeně pozorovala a jeho tmavé oči jasně říkali: Už to ho nech nebo tě asi brzo uškrtím. No a nebyla bych to já, kdybych se nesnažila ještě víc ho vytočit. Začala jsem si pobrukovat a nakonec dokonce i podupávat do rytmu.

Jediné co mě zachránilo před smrtí z rukou Edwarda, bylo to, že už ohlašovali náš let. Edward doslova vyskočil ze židle a div nezačal k východu z letiště na letištní terminál přímo utíkat! Asi už se hodně těšil na to, že se mě zbaví. Já musela být vážně zlá. Jeho krok se stále zrychloval, až jsem se vážně lekla, že se rozběhne. To bych ho snad ani neznala.

Šourala jsem se co nejpomaleji k přepážce, kde stála mile vyhlížející mladá dívka a táhla jsem za sebou jedno příruční zavazadlo. Podala jsem jí svou letenku a popřála ještě hezký den, když mi řekla, kde se nachází mé sedadlo v letadle. Sedla jsem si do pohodlné kožené sedačky v první třídě. Zatlačila jsem se co nejvíc do sedačky, abych si alespoň v tuhle chvíli připadala neviditelná.

Skoro už jsem zaspala i těch pár minutách co jsem tady jenom tak seděla a děla že jsem neviditelna. Ale pak vedle mě vrzlo sedadlo jak si někdo sedlo do kůže. Otevřela jsem znaveně oči a snažila jsem se zaostřit. Vedle mě seděl starý děda tak kolem sedmdesátky. Vyjeveně jsem vytřeštila očí. Tak on se mnou nemůže ani sedět v letadle! Ono by mu to něco udělalo to se mou přežít ještě těch pět hodin.

A já tady teď musím sedět vedle senilního dědečka, který ihned po tom, co nasedl a uvelebil se, zaspal a pěkně nahlas chrápal. Podrazák. Ani bych se nedivila, kdyby to udělal schválně. Tak jestli to udělal, zase mě dostal. Zhluboka jsem se nadechla a předklonila. Zrovna jsme vzlétali. Tak který letadlo vyvinulo, mě znovu zatlačil do sedačky. Dokonce jsem cítila jak se malé srdíčko na mém krku zatláčí do mé kůže. Bylo to skoro až bolestivé.

Sáhla jsem si na krk a nahmatala ten malý kousek kovu ve tvaru srdce. Prsty jsem jela po jemném řetízku, až jsem nahmatala zapínání. Jediným rychlím pohybem, jsem jej rozešla. Řetízek i přívěšek, se mi svezli na pokrčená kolena.

Stále dokola a dokola jsem zkoumala zdobený kousek kovu který se mi od pěti let houpal na krku a nikdy jsme ho nesundala. Stiskla jsem malý knoflík a získala tak skvostný pohled na znak Cullenů. Peřinkami prstů jsem jemně přejížděla po úchvatné zmenšenině jejich dědictví. Přepadala mě při tom melancholická nálada a vzpomínky. Vzpomínky kdy bylo všechno tak strašně jednoduché. Mohla jsem k němu přijít a políbit ho na tvář aniž by si myslel o mě něco špatného. Všechno tehdy bylo jednoduší.

Dívala jsem se z okna a stále svírala přívěšek mezi prsty. Mnula jsem ho a prohlížela si každý detail mého dárku. Nikdy jsem si neuvědomovala jeho jedinečnost. Vždycky pro mě byl samozřejmostí a za ty roky jsem ho ani jednou neotevřela. Dnes je to poprvé od mých pátých narozenin.

Ani jsem si nevšimla, kdy jsem usnula.   Ani sny jsem neměla nijak fantastické. Prostě se mi zdálo o tom, že jsme vysedly z letadla a jeli jsme ulicemi Londýna. Nic víc. Pořad dokola jsme jezdili Londýnem a pak mě probudila letuška s tím, že se mám připoutat. Učinila jsem to, co mi mírně nakázala a zpřímila jsem se do méně ponižující polohy než je otevřená pus dokořán a nohy od sebe tak daleko až to snad nebylo možný. Jo takovéhle věci se mi daří.

Čekala jsem, až letadlo pevně dosedne na zem a pak jsem si stoupla jako ostatní. Pomalu v řadě za ostatními jsem vystupovala z letadla, až jsem se dostala k východu. Stala tady jenom letuška. Nikdo jiný. Už mě i napadala myšlenka, že mě tady asi nechal, ale pak jsem zahledla jeho bronzové vlasy v davu. Pomalu jsem kráčela malou chodbou a přitom se ohlížela všude naokolo. Napadlo mě, jestli by mě hledal, kdy bych utekla. Ale asi ne.

Konečně jsem stála v prosvětlené hale letiště vedle Edwarda.

„Půjdu půjčit auto a ty tady počkáš s kufry jasné?“ptal se mě jako naprostého imbecila.

„Jo to ještě zvládnu!“ řekla jsem mu ne moc hezkým tonem a přidala jsem ještě kyselý škleb. Odporoučel se a za moment se vracel i s vítězným úsměvem a klíčkama v ruce.  Kráčel ke mne a na rtech mu pohrával úsměv. No on se v tom snad vyžívá! Jakmile došek až ke mne vzal do obou rukou mé objemné zavazadla. Kráčela jsem za ním a snažila jsem na své tváři udržet neurčitý výraz.

Když jsme konečně dorazili na parkoviště, Edward se zastavil před nablýskaným Volvem. Tak z toho měl takovou radost! Jemu se líbilo to auto, co si vybral. Kufr, který jsem za sebou táhla, jsem mu hodila k nohám a sedla si na sedadlo spolujezdce. Čekala jsem, až uklidí kufry do auta a pak jsme konečně vyjeli.

Projížděli jsme Londýnem a míjeli jednu velkou památku za druhou. Dopravní ruch velkoměsta celkově rušil onu pohádkovou atmosféru, jež navozovaly starobyle domy, paláce a parky s lavičkami na každém rohu. Londýňané spěchali za svým všedním životem a míjeli nás bez povšimnutí. Projížděli jsme snad už dvacátou křižovatkou, když konečně Edward zastavil.

Stáli jsme před honosnou starobylou budovou s antickými sloupy a velkými arkýřovými okny. Tři řady schodu od sebe vždy oddělených menší mezerou už od pohledu volalo a zvalo dál. Pohled na tuto okouzlující poutavou budovu byl v první moment nepopsatelný. Učaruje vás na ní vše. Ať je to jen unikátní odstín bílé omítky nebo mramorové sochy nymf držících jakoby střechu.

Omámeně jsem sledovala tu pohádkovou budovu přede mnou, zatímco Edward vytahoval mé kufry z auta. Stále jsem seděla v měkké sedačce na místě spolujezdce a připadala si jako bych snad zabloudila do jiného století. Ale tahle okouzlenost mě ihned přešla, jakmile z oné budovy pomalým krokem vystoupila korpulentní dáma. Její srdcovitý obličej brázdili časté vrásky a její oči na první pohled působili ustaraně a unaveně. I přes tohle všechno se na mě usmívala a vroucně mi stiskla ruku.

Stoupali jsme po schodech k budově a všechny dívky, které na nich seděli, se za námi otáčeli. Sledovali nás. Kdo by taky nesledoval tu novu a sexy kluka po jejím boku? Edward dneska ale vážně vypadal líp než jindy. Bílé tričko s dlouhým rukávem a přes něj černá košile s krátkým rukávem. K tomu světlé a rafinovaně už z prodejny roztrhaní a prošoupané rifle na kolenou a u krajů. Vypadal v tom tak na patnáct nebo šestnáct.  Celkově mu to dodávalo Bukovský vzhled a mladost. Když k tomu ještě přidáme jeho rozcuch na hlavě je to jako by Apollón sestoupil z Olympu.

Všechny dívky naokolo zasněně vzdychali a házeli na něj svůdné pohledy. Já na ně zase pohledy typu: Ten je můj! I když nebyl, ale to ony nevěděli. Stále jsme následovali postarší paní teď už uvnitř celého areálu. Celý tenhle komplex působil majestátně se svými mramorovými zdmi a pozlacenými zábradlími. Zastavili jsme až před dveřmi z tmavého dřeva, na jejíž průčelí se vyjímala skvostná rytina složitě proplétaných květin.

Žena třikrát tiše zaklepala a vstoupila dovnitř s námi v těsném závěsu. Stáli jsme tam před majestátně vyhlížející strou dámou. Již od pohledu bylo znát, že jistě dbá na tradice a zvuky. Její stříbrné vlasy byly sepnuty v pevném drdolu na temeni hlavy a na sobě měla obdobnou uniformu jako všechny dívky, které jsme zatím potkaly.

„Dobrý den pane Masene. Ráda vás i tuto mladou dámu poznávám a taky jsme ráda, že jste si vybral právě naši střední školu k dalšímu studiu vaší…“ větu nechala nedokončenou. Zřejmě čekala, co jí Edward odpoví. A nebyla sama, já byla taky zvědavá, s čím se vytasí.

„Sestra. Isabella je má mladší sestřička. Víte, naši rodiče nedávno tragicky zemřeli a Bella to nezvládala a začínala byt nezvladatelná a podle toho co jsem o vaší škole četl, mi studium na vaší škole připadalo jako nejlepší východisko z naší situace.“ No oni se tu o mně bavili, jako bych tady snad nebyla! Vrhla jsem na Edwarda škaredý pohled.

„To se jistě spraví a z vaší sestry tady vychováme pravou dámu. Kristýna ji zatím odvede na její pokoj a my si tady můžeme o samotě promluvit o školném a o délce pobytu. Pak se budete moci jít s vaší sestrou rozloučit a …“ Víc už jsem z jejich rozhovoru nezaslechla, protože mě táhly na opačný konec budovy. Pořád dokola jsme potkávali dívky v kostkovaných sukních a nepadnoucích sáčkách. Byl to vážně děs, a jestli si myslí, že si to na sebe obléknu tak se šeredně spletly!

Na mém pokoji na mě čekali mé kufry a taky dvě uječené holky.  Tak s těma si rozumět určitě nebudu. Svalila jsem se na postel a tak si zapíchla ramínko do břicha. Podívala jsem se, na čem to vlastně ležím. Byl to tem samý odporný stejnokroj, jako měly i statni dívky. Tak tohle ne. Do toho mě nenavlečou.

Za hodinu jsem stala před areálem školy. Uznávám, prohrála jsem. Navlékly mě do toho. Ale nevzdala jsem se hned! Edward stal přede mnou a své dlaně měl položené na mých ramenou. Díval se mi do očí a mírně se usmíval.

„Budeš mi chybět.“zašeptal mi do ucha, když mě objímal. Znovu mě chytla vzpurná nálada tak jsem ho od sebe prudce odstrčila.

„Mě se stýskat nebude a doufám, že tvoje věci skončí někde v Afghánistánu.“ Plivla jsem mu ta slova do obličeje. Edward jen zakroutil hlavou a hrubě si mě k sobě přivinul a pevně mě i přes mé protesty objal.

„Je mi to líto. Ani nevíš jak moc.“ Zašeptal mi do vlasů jemně poletujících se na mé hlavě, která se stále cukala, jak jsem se snažila dostat z jeho obětí.

„Mě víc.“zašeptala jsem mu nazpátek a pak už jen sledovala, jak mizí za zatáčkou. Mé poslední slova nemohla slyšet. Prchal ode mě. Přeměřila jsem sama sebe ihned kritickým pohledem. Kostkovaná sukně pod kolena. Bílá košile a to neforemné sako. Tak jestli tuhle školu budu navštěvovat do mých osmnácti tak si musím hodně upravit tuhle příšernou uniformu!

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouto srdce - 4. Kapitola: