Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pokračování - 11. kapitola: Esme

22.07.2009 (20:00) • ifka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1273×

11. kapitola: Esme

„Edwarde!“ skoro jsem zakřičela. Naštěstí jsem žádného člověka v domě neprobudila.

„Promiň, že jsem tě vylekal. To jsem nechtěl.“ Omlouval se a přitom mi dal pusu. Bylo v ní cítit nadšení, že se konečně po několika dnech vidíme a taky vášeň.

„Hrozně se mi po tobě stýskalo.“ Řekla jsem svýma psíma očima.

„Mě po tobě taky. Ani nevíš jak moc, ale byly jsme hrozně zaměstnáni.“

„Takže jste ho dopadli?“ zeptala jsem se. Teď už můj strach nebyl jen o René, ale i o to malé co nosí v břiše.

„Ne. Je velmi chytrý. Vždy když už jsme si mysleli, že je blízko, tak se jeho stopa rázem překryla s něčím jiným. Nevím co s tím dělat.“ Viděla jsem tu bezradnost v jeho očích.

„Až se vrátíme domů, tak se musím poradit s Carlislem o dalším postupu. Budeme muset vymyslet něco nového.“

„Víš, že bych mohla pomoct i já.“řekla jsem s nadějí, že by konečně mohl ustoupit.

„Ne!“zakřičel. „To nepřipadá v úvahu. Však mi si už nějak poradíme.“políbil mě na čelo.

Chvíli jsem jen tak stály a dívali se na naši spící dceru. Pak Edward promluvil:

„Už budu muset jít. Emmet chce jít ještě na lov. Uvidíme se zítra v letadle.“objal mě a políbil. Než jsem se nadála skákal z okna a utíkal napříč ulicí.

Když jsem šla do koupelny, viděla jsem, že se v obýváku ještě svítí. Byla to Esme, která stále ještě navrhovala budoucí dětský pokoj. Sešla jsem schody a sedla si vedle ní.

„Je to nádherné.“ Pochválila jsem její práci.

„Děkuji“ usmála se na mě.

„René je opravdu šťastná že?“ zeptala se. Cítila jsem smutek v jejím hlase. V tomto ohledu byla stejná jako Rose. Obě toužili po dítěti, ale ani jedna ho nemohla mít.

„To je.“ Souhlasila jsem.

„Je to ten nejkrásnější pocit jaký člověk může cítit. To vědomí, že v tobě roste nový život…“ její věta vyzněla do prázdna. „… ale tobě to nemusím vyprávět.“ Zase se na mě usmála. Věřím, že kdyby mohla tak by se rozplakala.

„Snad jí to vyjde líp jak mě.“ Řekla. O Esme jsem toho věděl snad nejmíň z celé rodiny. Edward kdysi říkal, že skočila z útesu, protože její dítě zemřelo a Carlisle ji přeměnil, když ji našel v márnici.

„Říkal ti něco Edward o tom co se tenkrát stalo?“ kdybych ji neznala, tak bych věřila, že umí čít myšlenky.

„Ne. Jen říkal, že tě Carlisle našel skoro za minutu dvanáct.“

„No asi bych ti měla říct jak to bylo…“ odložila skicák s tužkou a odmlčela se. V očích měla ten tajemně nepřítomný výraz, který mývá Edward.

„Narodila jsem se v roce 1895 v Ohiu. Mí rodiče patřily do střední vrstvy, ani moc bohatí a ani moc chudí.

Každý den byl stejný. Buď jsem si hrála s dětmi, nebo chodila do školy a na lekce klavíru. Rodiče si vždycky představovali, že se vdám za nějakého bohatého bankovního úředníka a budu ženou v domácnosti. Nikdy se nezajímali o to co chci já.

Až jednoho dne se něco změnilo. Bylo mi tehdy něco kolem šestnácti let, když jsem spadla ze stromu a zlomila si nohu. Na ten den nikdy nezapomenu…“ chvíli zamyšleně mlčela a pak znovu spustila.

„Ihned jak jsem přijela do nemocnice se mě ujal mladý doktor Cullen. Po městě kolovaly různé drby o něm a Edwardovi, které mě ovšem nezajímaly. Když vstoupil Carlisle do dveří, přísahám bohu, že se mi zastavilo srdce. Jeho krása byla neskutečná. „To není člověk.“ Pomyslela jsem si tehdy. To jsem nevěděla jak daleko od pravdy jsem…“.

„Tenkrát jsme se viděli naposled. Tedy jako za mého lidského života. Nemohla jsem ho dostat z hlavy. Neexistoval pro mě nikdo jiný. Když potom, zhruba po měsíci, šli řeči, že se Cullenovi odstěhovali, bylo mi jasné, že už jej nikdy neuvidím.

Čas utíkal dál. Pak nastal další zlom v mém životě.“ Věděla jsem, že už se dostáváme k té smutnější části.

„Rodiče mě seznámili s jedním velmi vlivným mužem ze sousedství. Jmenoval se Charles. Tenkrát jsem se nemohla rozhodnou jestli si jej vezmu nebo ne, protože všechno už bylo dávno domluvené. Musím uznat, že před svatbou a chvíli i po ní na mě byl můj manžel docela milý. Nosil mi kytky, kupoval drahé šaty a tak, ale potom jakoby se v něm něco zlomilo. Zprvu mi jen nadával a vyhrožoval, ale později se k tomu přidaly i facky. Začal mě surově mlátit. Nebylo dne, abych na sobě neměla o modřinu víc. Nejvíc mě však šokoval přístup mých rodičů. Když jsem za nimi přišla požádat o pomoc, tehdy i s rozraženým obočím, matka mi jen řekla, že se to stává a že mám mlčet, prý mi nikdo nebude věřit. V to měla pravdu. Charles totiž patřil do jedné z nejvlivnějších rodin široko daleko. Tenkrát neměly ženy ani zdaleka taková práva, jako mají dnes.

Pak nastalo konečně vysvobození. Mému muži přišel rozkaz, že má jít do války. Někde ve skrytu duše jsem doufala, že zahyne nebo se mu aspoň Bůh pomstí za to co mi dělal.

Nastaly dva bezstarostné roky. Konečně jsem byla volná.

Ale když se vrátil, začalo to být ještě daleko horší. Nejen, že mi nadával a bil, ale tehdy mě i znásilnil…“ Musela jsem ji obejmout. Bylo mi jí strašně líto.

„Vážně nemusíš pokračovat, jestli nechceš!“ zašeptala jsem jí do ucha.

„Už ti to dopovím.“ Odtáhla se a pokračovala.

„Když jsme zjistila, že jsem těhotná, bylo mi jasné že musím utéct. Nemohla jsem dopustit aby vztáhl ruku na moje dítě.

Na útěku to nebylo lehké. Setkával jsem se s různými lidmi a věř mi, že všichni nebylo zrovna přívětivý.

Všechno mi to ale vynahradilo, když jsem se poprvé dotkla svého dítěte. Ten pocit byl k nezaplacení.

Ovšem osud tomu chtěl jinak. Byl podzim roku 1921 a všude kolem se šířila krutá plicní infekce. Většina dětí, které vyrůstaly kolem na tuto nemoc zemřela a nejinak tomu bylo i s mým dítětem.

Tehdy pro mě život ztratil absolutně smysl. Muž, kterého jsem tak strašně milovala se odstěhovala a dítě, krev mojí krve, umřelo. Už tu nebylo pro co žít. Tehdy jsem se rozhodla se svým životem skoncovat.

Ještě si živě pamatuji ten den. Bylo hrozně chladno a vlny zlověstně bily o stěny útesu. Když jsem padala, promítaly se mi před očima všechny mé šťastné zážitky: jak jsem na Vánoce dostala svoji první panenku, jak jsme se jeli s rodiči podívat na Floridu, když jsem poprvé viděla Carlislia a když se mi narodilo dítě. Všechno ale zmizelo když jsem narazila na hladinu. Jakoby to v mé hlavě někdo vypnul ovladačem. Nebylo nic jen prázdnota…“

„Potom si už jen pamatuji jak se přede mnou zjevila tvář mé životní lásky. Myslela jsem, že už odpočívám v nebi a on je tu se mnou, ale když mi potom všechno řekl, jak mě viděl v nemocnici a co se ze mě stalo, všechno mi bylo jasné. “ Dokončila.

„Wow“ nedokázala jsem se zmoct na slova. Esme se na mě jen usmála.

„No jsi zatím jediná, které jsem to všechno dovyprávěla do takových detailů.“

„Moc si toho vážím. Víš, ty si jako moje druhá matka. Mám tě hrozně ráda.“ Objala jsem ji.

„Sakra proč nemůžeme brečet.“ Zastěžovala jsem si.

Esme se na mě zase jen usmála.

„Ale teď mi to Bůh všechno vrátil. Mám muže, kterého miluji. Krásné děti…“ pohladila mě po vlasech „a dokonce i vnučku.“

Hned jak to dořekla jsem uslyšela jak Renesmee utíká dolů za námi. Skočila Esme do náruče a uvelebila se v ní. Pohladila ji po tváři a zeptala se:

„Babi proč jsi smutná?“ zeptala se.

„To nic to přejde. Já jsme mamince vyprávěla jeden smutný příběh. Až přijde čas tak se ho taky dozvíš.“ Řekla a políbila ji na čelo.

!!!!!!!Shrnutí povídek!!!!!!!!

Autor: ifka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pokračování - 11. kapitola: Esme: