Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po zbytek věčnosti? - 1.část

30.09.2009 (11:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1389×

Ležela jsem na posteli s Edwardem, jako každou noc. Bylo mi sním příjemně. Tiskla jsem se na jeho hruď a mnou proudil pocit spokojenosti. Po tom, co Edward zabil Victorii se nic nezměnilo, Jake se mi neozval. Když si na něj vzpomenu, cítím bolest, ale dá se vydržet zažila jsem větší, tehdy, kdy mě Edward opustil. Jake mě dostal z toho ven, začala jsem se zase smát a to díky jemu. Nikdy nezapomenu na náš polibek, bylo to tak jiné než s Edwardem, o to mám větší výčitky, je to kvůli mně proč Jake odešel a žije teď jako vlk bůhvíkde. Do očí se mi začali drát slzy. Pamatuju si na ten den, kdy jsem si slíbila, že mě Edward nikdy neuvidí uronit slzu pro Jakea. Proto jsem slzy potlačila a oddala se spánku.

Vzbudila jsem se, cítila jsem Edwardovu blízkost a chladnou pokožku. Už jsem si na jeho teplotu zvykla, už mi ani v jeho blízkosti nebyla taková zima jako dříve. Pevně jsem ho objala a přitiskla jsem se k němu blíže aby mezi námi nebyl žádný prostor.

,,Dobré ráno.‘‘ zašeptal a políbil mě do vlasů. Zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho očí, které vypadali jako tekuté zlato.

,,Dobré.‘‘ zašeptala jsem na oplátku a dala letmý polibek na jeho studená ústa. Musím si udělat čas na lidské potřeby. Jak já jsem to nesnášela, chtěla jsem být dokonalá jako on abych nemusela plýtvat časem. Chtěla jsem být stále dokonalá jako on. Věděla jsem jak se k tomu staví, nechce mi zničit duši, ale tomu já nevěřím. Vím pod jakou podmínkou ze mě udělá upírku, musela bych si ho vzít. Nad tou představou se ušklíbnu. Vidím jak se na mě tázavě podívá, jen zavrtím nesouhlasně hlavou, nechci mu to vysvětlovat, zranila bych jeho city a to já nechci. Prostě ještě nejsem na svatbu připravená.

Otevřu dveře, Charlie už doma není, takže Edward nemusí nic předstírat. Charlie samozřejmě nic neví o Edwardových nočních návštěvách, proto se Edward musí jít domu převléknout a vzít si auto. Přeběhnu malou chodbičku a vklouznu do koupelny. Svléknu svojí košilku, kterou mi koupila Alice, nemělo cenu dělat protesty, prostě se mě neptala a jen tak mi vyměnila celý šatník za drahé oblečení podle poslední mody. Vlezla jsem si do sprchy a pustila na sebe vodu, která mi pomalu stékala po těle.

Po sprše jsem se zabalila do ručníku a pročesala své vlasy. Odmotala jsem si ručník a začala jsem sušit každý kousek svého těla. Vzala jsem si na sebe spodní prádlo, teda pokud se tomu dalo tak říkat, bylo to jako kdybych byla nahá, vůbec nic nezakrývalo, ale už jsem si zvykla, skoro každý můj kousek takhle vypadal. Hodila jsem na sebe i ostatní oblečení a vysušila si své vlasy fénem, vyčistila si zuby a decentně se nalíčila.

Vyšla jsem z koupelny a slyšela klepaní, to bude Edward. Vždycky věděl kdy má přijít. Sešla jsem opatrně schody abych nespadla a šla otevřít dveře. Edward nikdy nebyl netrpělivý pokud šlo o mojí rychlost, až na výjimky, věděl o mojí rovnováze, že nedokážu přejít po rovném povrchu aniž bych zakopla o své nohy, natož po schodech.

Konečně jsem se dostala ke dveřím a otevřela je. Podívala jsem se na něj, asi mě nikdy neomrzí dívat se na něj. Dívala jsem se do jeho očí a utápěla se v nich. Vždycky mě totálně odrovnaly a nedokázala jsem se pak soustředit na nic jiného, prostě to nešlo…

Chytla jsem ho beze slova za ruku a vtáhla ho dovnitř. Zaklapl za sebou dveře a pohladil mě po tváři. Moje srdce reagovalo na jeho dotyky jako vždy, zase běželo svůj závod, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Edward se na mě usmál svým úsměvem, který jsem na něm tak milovala a on to věděl. Skláněl se ke mně a před mými rty se zastavil. Nečekala jsem ani vteřinu a spojila je.

Cítila jsem na jazyku jeho chladný dech. Naše rty se o sebe navzájem třely. Objížděl mi rje jazykem a já jsem začala lapat po dechu. Nepřestal, jen se přesunul přes bradu na můj krk. Svojí touhu po mé krvi už dávno překonal a tak mu nedělalo žádný problém mě takhle líbat, tedy aspoň to tak vypadalo. Zase jsem se neovládla a zajela mu rukou do vlasů. Neodtrhl se, je to asi poprvé co se neodtáhl. Soustředila jsem se jen na něj a na jeho polibky. Přitáhla jsem si zpátky jeho rty na své. Přitáhl jsi mě k sobě blíž, Přejížděl mi rukou po zádech, tohle nikdy nedělal, bylo mi to příjemný tak jsem radši nic neříkala. Sjel rukou ještě níž a vjel mi pod tričko. Moje srdce okamžitě reagovala, bušilo jako nikdy. Na nic jsem nečekala a přidala se. Vyhrnula jsem mu tričko a pomohl mi ho přetáhnout pře hlavu. Přejížděl mi rukou stále po zádech a mě po jeho doteku naskakovala husí kůže. Tělem mi proudil pocit spokojenosti, konečně jsem dosáhla svého, tolikrát jsem se pohádali na téma sex.

Vysadil si mě na něj a přenesl do kuchyně zamířil k lince, odstrčil pár věcí a některé spadli na zem, ale to teď nebylo důležité, to budu řešit až pak. Nenechal se vyrušit a líbal mě dál. Musela jsem se nadechnout, ale to ho nezastavilo. Sundala jsem ruce z jeho krku a hladila ho po jeho studené hrudi směrem jeho pásku. Chtěla jsem ho rozepnout, ale dřív mě chytili za zápěstí jeho ruce.

,,Bello‘‘ vzdychl a oddálil se ode mě aby mi viděl do očí. Měřila jsem si ho pohledem, cítila jsem se hrozně, zase mě odmítl.

,,Já nemůžu…‘‘ omluvil se mi. Tuhle větu jsem už slyšela tolikrát, že bylo čím dál těžší jí uvěřit pokaždé když jsem jí slyšela.

,,Nevypadal si jako kdyby si mě chtěl zabít…‘‘ snažila jsem se ho dál přesvědčit, i když je to marný jako vždy, ale já se jen tak nevzdám.

,,Ale mohl bych…‘‘ řekl tvrdým hlasem. Vždycky tu žízeň překonal, neublížil by mi o tom jsem byla přesvědčená.

,,Tomu nevěřím.‘‘ odpověděla jsem mu, objala ho kolem krku a natáhla se po jeho rtech. Uhnul přede mnou a donutil mě rozpojit ruce za jeho krkem.

,,Bello‘‘ řekl tvrdě. Viděla jsem jak je rozhodnutý, nepřemluvím ho.

,,Dobře, chápu…‘‘ řekla jsem kysele. Ve mně to vřelo. Nechá mě si dělat naděje a pak mě zase odmítne. Začali drát do očí slzy.

Dívala jsem se mu do očí a viděla v nich bolest. Natáhl se ke mně a chtěl mě obejmout. Vysmekla jsem se mu a seskočila z linky na podlahu. Sehnula jsem se na podlahu abych mohla sesbírat střepy hrnečku, který jsme rozbily.

,,Bello, ty víš, kvůli čemu tě odmítám…‘‘ zašeptal a pomohl mi se sbíráním.

,,To je právě to, pokaždé když mi tohle řekneš, je pro mě těžší tomu uvěřit. Zamysli se, je to opravdu kvůli tomu?‘‘ zeptám se a slzy mi přetečou přes oči. Věděla jsem, že je to kvůli tomu, ale něco ve mně tomu nemohlo nebo spíš nechtělo uvěřit.

,,To je absurdní Bello- ‘‘ zašeptal s bolestí v hlase. Nenechala jsem ho domluvit.

,,Možná… By jsi měl jít…‘‘ zašeptala jsem a utřela si slzy. Bylo to poprvé co jsem ho vyhodila, ale teď potřebuju být sama a urovnat si to hlavě. Chvíli se na mě díval, jeho pohled jsem mu opětovala, ale kazili mi to slzy, které nechtěli přestat téct a vzlyky deroucí se na povrh z mé hrudi. Pohladil mě po tváři. ,,Promiň‘‘ zašeptal a políbil mě na čelo, pak se zvedl a odešel.

Sesunula jsem se na zem a opřela se o linku. Věděla jsem jak jsem mu tím ublížila, ale nemohla jsem jednat jinak. Tak moc mě zraňovalo jak mě stále odmítal. Byla to další rána do mého srdce.

Já vím, byla to přehnaná reakce, ale to neustálé odmítání už nevydržím. Další vzlyk se mi vydral z hrudi a slzy nepřestali téct. Musím se uklidnit, dám si sprchu abych si zchladila hlavu. Charlie bude sice nadávat nad mojí spotřebou vody, ale v téhle chvíli mi nic jiného nepomůže.

Opřela jsem se o umyvadlo a dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Moje oči podlité krvi od nepřestávajícího pláče. Přejela jsem se rukou pod očima a opláchla jsem si obličej studenou vodou. Doufám, že se to do večera zpraví, nechci aby mě takhle viděl Charlie, dělal by si zbytečné starosti. Shodila jsem ze sebe oblečení a vlezla si pod studenou sprchu. Neodhadla jsem teplotu, takže se moje vzlyky brzo přeměnili na drkotající zuby zimou. Přidala jsem horkou vodu.

Osušila jsem se a oblékla. Vešla jsem do pokoje a lehla si na postel. Zabořila si hlavu do polštáře. Věděla jsem proč mě odmítá, ale nedokázala jsem se přesvědčit. Pokaždé mě malý hlásek mé hlavě přesvědčoval o opaku – prostě mě nechce. Snažila jsem se ho potlačit proto jsem sevřela oči pevně k sobě.

Otevřela jsem oči a zjistila, že už je tma. Prospala jsem celý den. Slyšela jsem ze zdola zvuky, Charlie už musel přijet a já nic neuvařila. Vymotala jsem se z postele a šla dolů omluvit se Charliemu. Sešla jsem opatrně schody, už jsem se lepšila, nezakopla jsem ani jednou, byla jsem na sebe pyšná.

,,Ahoj tati. Promiň, ale já…‘‘ začala jsem se omlouvat, ale přerušil mě.

,,Bells, to je dobrý, objednal jsem už pizzu.‘‘ řekl v pohodě Charlie. Nechtěla jsem aby si musel objednávat pizzu.

,,Musela jsem usnout, promiň. Měl si mě vzbudit.‘‘ omluvila jsem se a políbila ho na tvář. Sedli jsme si spolu ke stolu a jedli jsme pizzu, kterou Charlie objednal. Jedli jsme mlčky, nikdo z nás nic neříkal, neměli jsme si co říct, ne to co bych mu chtěla svěřit. Přejel pohledem po místnosti, jako by něco hledal.

,,Kde je Edward?‘‘ zeptal se překvapeně. Byl zvyklý, že jsme byli pořád spolu, tedy až na tu dobu co mě opustil. Nechci mu lhát, řeknu mu pravdu. Už v tolika věcech vynechávám to podstatné (Samozřejmě pro jeho dobro nebo i pro to mé co by asi řekl na to že Edward je upír. Myslel by si, že jsem se zbláznila.), proto mu nechci lhát i v tomhle.

,,My, jsme se pohádali.‘‘ řekla jsem pouze a propalovala pohledem svůj kousek pizzy. Podíval se na mě překvapeně, asi tohle nečekal, ale co vše je jednou poprvé.

,,Chceš si o tom promluvit?‘‘ zeptal se. Viděla jsem mu na očích, že nedoufá, že se mu svěřím, ale chtěl to asi zkusit.

,,Ne, bude to v pohodě, nic vážného. Mám tě ráda tati.‘‘ Ukončila jsem náš rozhovor, zvedla jsem se ze židle a opláchla talíř, utřela a rovnou uklidila na své místo. Šla jsem do svého pokoje, chtěla jsem aby tam na mě čekal. Otevřela jsem dveře s nadějí, ale ta hned vyprchala, po tom co jsem se rozhlídla po pokoji a on tam nebyl.

Natáhla jsem se pro mobil, který mi dal Edward pro případ nouze a nebo když jsem jezdila k Jakovi. Zase mě pohltila bolest, ale tu jsem okamžitě přesunula do zadní části hlavy a dál se k ní nevracela. Vyťukala jsem do telefonu sms:

Je mi to líto co se stalo. Mohl by jsi prosím přijít? Miluju tě. B.

Nic jiného jsem nenapsala, jsou jen dvě možnosti, buď přijde nebo ne. Pokud ne, pojedu zítra ráno k nim domu. Sedla jsem si do křesla, které stojí v rohu už od mého dětství, kdy jsem tady bydlela s René. Přitáhla jsem si nohy k sobě a hlavu si položila na kolena. Hypnotizovala jsem stále pohledem okno, do místnosti mi vlál studený vánek. Seděla jsem bez hnutí, nevím jak rychle ubíhal čas. Mohla jsem tady sedět vteřiny, minuty, ale taky hodiny a tím pádem tady čekám úplně zbytečně.

// Další

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po zbytek věčnosti? - 1.část: