Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen v srdci - 3. Kapitola

01.10.2009 (12:00) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1174×

3. Kapitola – Horor

Veliký strach lze zakrýt odvahou.

Marcus Annaeus Lucanus

Ava:

Uháněla jsem neuvěřitelnou rychlosti směrem ke střední škole, hnána neviditelnou touhou tam proste být. Sama sebe jsem se lekla. Já a těším se do školy. Svět se zbláznil! Jonathan mě jen pobaveně pozoroval a v duchu přemýšlel, jestli mi není špatně. A taky přemýšlel, jestli Carlisle zná nějakého psychiatra. Ihned jak mu tahle myšlenka prolétla hlavou, jsem ho obdařila spalujícím pohledem. Kdyby mohl pohled zabíjet tak bych ho i litovala.

„Nezapomínej, že bychom to dělali jen pro tvé dobro!“ našeptával mi v hlavě. Přimhouřila jsem své šedé oči a soustředila svou pozornost na vozovku. V ten moment mi přišlo, že táta jede neuvěřitelně pomalu a tak jsem zatroubila a předjela ho. Zvýšila jsem ještě rychlost.

Kdybych byla člověk, asi bych nepozorovala zelenou krajinu plnou stromu a květin, ale jen rozmazanou šmouhu. Asi jsem se vážně zbláznila! Já se koukám na kytky! Potřebuju doktora! Jonathan, jakmile uslyšel mé myšlenky, se jen uchechtl a přidal i komentář jak jinak.

„Neboj, seženeme ti odborníka a ty malé nesrovnalosti ohledně anatomie tvého těla můžeme odůvodnit jako jeden z příznaků.“ Řekl a vědecky pokýval hlavou. Aby celému tomuto gestu přidal na vážnosti, poškrábal se na bradě. Neurvale jsem ho uhodila pěstí do ramene a pokračovala, dal v mých absurdních myšlenkách.

Až když jsem zahledla rudé cihlové budovy, uvědomila jsem si, že jsem uspěchala příjezd rovnou do horoucích pekel. Ale jediná má reakce byla opravdu nevídaná. Abych zpomalila? Ne to přece dělají zdravý lidé. Já ještě přidala a zašeptala jedinou věc, která Jonathana rozesmála tak že málem spadl ze sedadla.

„Pomoc! Řitím se rovnou do pekel! Pomoc mami!“ a hned po tom ještě malí zakňučení. Společně s pištěním pneumatik jsem dorazila na parkoviště a smykem zastavila. Na parkovišti nastalo hrobové ticho a ihned na to se spustil šepot.

Seděla jsem a čekala. Neměla jsem nejmenší tušení, na co jsem se tak těšila. Hluboký nádech a výdech. A ještě jednou. Z přihrádky u spolujezdce jsem vytáhla sluneční brýle a nasadila je. Naposled jsem zkontroloval svůj zjev v zrcátku a podívala se na Jonathana a čekala. „Co?“Ozvalo se náhle v myšlenkách.

„Ty první!“ oznámila jsem mu nekompromisně a skoro ho i vyhodila z auta.

„Tak tohle si budu pamatovat a ty mi to pak splatíš!“ zasyčel mi do obličeje, než vystoupil. Jo jo. Sliby chyby. Znovu nádech a výdech a teď už opravdu musím vystoupit.

Pomalu jsem zatáhla za páčku, která sloužila k otevírání dvířek a lehkým tlakem je přiměla se otevřít. Většina mužské populace na zdejším parkovišti zatajilo dech. Takže máma už vystoupila. Jedna noha v botě na jehlovém podpatku a hned po ní následovala i druhá. Postavila jsem se na nohy

a obhlížela situaci. No není to až zas tak hrozné, napadlo mě. Ještě jim pořád netečou sliny. Zabouchla jsem dveře a jediným stiskem tlačítka zamkla. Vydala jsem se k Jonathanovi, který se uculoval a zářil jako sluníčko. V myšlenkách už mi i sděloval můj trest.

„Ségra že si to ty, tak mi budeš jen celý měsíc vařit. Tak že si budem kvit co ty na to?“ obdařila jsem ho zářivým úsměvem a nadšeně souhlasila, ačkoliv na povrchu jsem nedala nic znát. Jen jsem odměřeně pokývala hlavou a následovala naše rodiče směrem k největší budově ze všech.  Přímo do hlavní budovy, kde za obstarožním stolem bude sedět velmi příjemná a také zvědavá postarší paní Fosterová. Tak jo teď už se z toho nevykroutím.

„Mí drazí! Vy musíte být Blackovy! Vítejte! Já jsem paní Fosterová. Takže tady jsou vaše příjmací  dokumenty… ano tady a… tady ten papír dáte každému učiteli podepsat. No a na konci dne mi ho přinesete. Tak že děkuji, že jste k nám přestoupili a přeji vám hodně štěstí.“ Obdařila nás milým úsměvem. My jí také věnovali zářivé úsměvy a odporoučeli se na první hodiny podle našich rozvrhů.

Mě čekala matematika. No bezva! Tenhle předmět není zrovna můj neoblíbenější. Ale co? Aspoň si to procvičím.  Pomalu jsem se šinula po chodbě a četla čísla na učebnách, až jsem pak dorazila před učebnu číslo 22 B. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem vstoupila do dveří. Všechny oči v místnosti se upřeli na mě, ale mě zaujala jiná věc. Upíři pach! Marně jsem se rozhlížela po třídě a hledala jejího původce. Nikdo mi nepřišel nijak zajímavý tak jsem šla směrem ke katedře kde trpělivě vyčkával profesor. Mírně jsem se na něj usmála a představila se mu.

,,Ava Blacková. Jsem tady nova." Pronesla jsem jemným tonem, který jsem používala skoro, vždy když jsem mluvila se staršími lidmi.

„Oh, jistě“ postarší učitel vypadal nadmíru zmateně ale také nadšeně. Mírně jsem pokývala hlavou, jakože jsem ta, kterou myslí a podala mu dokumenty, které jsem dostala v příjmací kanceláři.

„Všechny papíry a ještě podpis“ mumlal si zřejmě sám pro sebe. Jakmile splnil všechny úkoly, které si sám vytyčil, obdařil mě milým a přátelským úsměvem.

„Výborně!“Zajásal, až mu vlasy na hlavě poskočili.

„Vítám vás ne Ashlandské střední. Můžete si sednout tady vedle pana Wiltona. Kdyby jste něčemu nerozuměla on vám jistě rad pomůže."řekl mi profesor a přeměřil si toho chlapce velmi pyšně. Zřejmě premiant jeho třídy. Následovala jsem jeho příkladu a probodla ho svým pohledem.

Čekala jsem všechno. Byla bych nadmíru spokojena s obyčejným šprtem, který by byl vtíravý, a snažil by se byt milí. Nosil by trapnou kostičkovanou košili a brýle se silnými obroučkami. No ale tenhle, už od pohledu namyšlený, rádoby svůdný floutek!

Začichala jsem a náhle mě osvítilo. On je ten upír. A já s ním teď budu sedět! Super! Tato má vnitřní debata byla pro člověka nepostřehnutelná. Pouhá jedna sekunda a já stihla zhodnotit celou situaci. A jaký je závěr? Tak z toho se nevykroutím!

,,To určitě. Ten tak bude někomu pomáhat a zvlášť mě. Bože za co mě trestáš!?"mumlala jsem si pro sebe a kroutila hlavou. S tichým žuchnutím jsem dopadla na židličku a snažila se vnímat jen nudný výklad profesora. Náhle mi proběhla hlavou kratičká vize. Ten floutek sedící vedle mě se ptal, jak se jmenuju. Co jsem zač, co tady chci. A ty salva otázek nemela konec. Než se stihl zeptat odpověděla jsem mu velice stručně a věcně.

,,Jmenuju se Ava Blacková a to druhé tě nemusí zajímat!"tak jo sice jsem ho odbila pro dnešek, ale zítra se ho nezbavím! Strnule jsem se posadil a snažila se ho ignorovat. On… no jak to tem profesor říkal, že se jmenuje? Jo! Wilton mi přijde jako typicky puberťák. Na hlavu si vylil celou krabičku gelu a mysli si, že není bůh ví jak sexy. Pak to jeho oblečení “utekli jsme z módního časopisu“ mu u mě taky nepřidalo k duhu. Takže si to shrne ano? Na hlavě má kýbl gelu a je vyumělkovaný jako z katalogu. A co je závěrem?

Je gay. To bude ono. Sama pro sebe jsem se usmála. Sice nevím, jestli je gay, ale vypadá tak. To je jasna věc. Ale taky se mu musí nechat, že kdyby ho viděla Alice určitě by ho pochválila.

Z mých úvah o orientaci toho kluka… Wiltona mě vytrhlo až zazvonění. Stoupla jsem si a jedním rozmáchlým tahem ruky všechny mé věci shrnula do mé tašky. Pomalým a ladným krokem jsem vyšla ze třídy a loudala se po chodbě dokud jsem nenarazila na Jonathana.

„Nazdar sestři!“ zakřičel přes celou chodbu, až se za námi někteří zvědaví spolužáci otáčeli. V jeho očích už nepláli ty plamínky jako ráno. Tak a už to začíná. Už zase je nešťastny.  Jak já ty lidi nenávidím!

Mile jsem se na něj usmála a chytla ho jednou rukou okolo pasu. On mi svou ruku přehodil přes ramena. V takovéhle póze jsme vyrazili na další hodinu. Snad jediná dnešní hodina, kterou máme společnou. Ještě jednou jsem zkontrolovala číslo dveří učebny a nasměrovala Jonathana tím směrem.

Další hodina na seznamu byla Španělština a já se nadšeně hrnula společně s jonatánem ke dveřím učebny číslo 31 A. Vešli jsme pomalu ale jistě do třídy.

Byla jsem mile překvapena tím faktem, že učitel se ještě neuráčil přijít. Rozhlédla jsem se pořádně po třídě a zjistila, že úplně v zadu je jedna volná lavice. Vyrazila jsem tím směrem a nedbala na to, jestli mě Jonathan následuje.

Zaplula jsem ladně za prázdný stůl. Zady jsem se zapřela do židle a mírně se začala pohupovat. Jonathan za tu dobu co jsem se věnovala židli dorazil až k lavici a zabral si místo vedle mě. Upřeně jsme oba zírali na bílou tabuli a nic neříkali. Tíživé ticho jsem protrhla až já.

„Potkala jsem tady jednoho upíra vegetariána.“ zašeptala jsem tak aby lidské ucho nepostřehlo sebemenší zvuk.

Jonathan se na mě roztržitě otočil a v jeho očích bylo znatelné překvapeni smíšené se strachem. Němá otázka visela ve vzduchu, ale vyrušil nás profesor, který nás donutil představit se před třídou. Odříkali jsme tu ohranou písničku a šli si zase sednout do lavic, abychom mohly pokračovat v naší němé rozmluvě.

„Myslíš, že jsou nebezpeční?“ ozvalo se mi v hlavě.

„Pochybuju… on tak nevypadal leda by té chtěl znásilnit“ řekla jsem mu pobaveně, až po mě Jonathan střelil zděšeným a nechápajícím pohledem.

„Víš podle mě je ten jeden z Wiltonu gay… no posud sám podle toho jak vypadal.“ pohodila jsem rameny a ukázala mu nagelovaného a upraveného Wiltona. Jonathan souhlasně pokýval hlavou a poslal mi v myšlenkách:

„Takže ty si myslíš, že u něj mám šanci?“pronesl rádoby vážným hlasem a ukazoval mi svou tvar ze všech stran a kontroloval svou imidž.

„Ty? Vždycky!“ pronesla jsem taky naoko vazně a v duchu se na plno rozesmála společně s Jonathanem. Naši pozornost však vyžadoval také profesor a tak naše debata byla odložena na neurčito. Ten vysvobozující zvuk řinčení kovu mě probral z letargie, do které jsem upadla v poslední půl hodině. Takhle nudnou hodinu už jsem dlouho neměla. Nebylo to ani tím předmětem jako spis neschopným profesorem s hrozným přízvukem a nemožnou patkou na levé straně hlavy. Tak to byla vážně síla.

Po chodbě jsem kráčela společně s Jonathanem a vyprávěla mu barvitě, co všechno se stalo v hodině matematiky. Někdy se Jonathan hloupě smál a jindy byl zase až moc vážný. Jeho názory nikdy nebyli totožné s těmi mými ale rozuměli jsme si. Doplňovali jsme se a vzájemně potřebovali.

„Co mas jako další hodinu?“ ptal se mě zadumaně a sám měl zabodnutý nos ve svém rozvrhu a společně s tím zkoumal plánek školy.

„No… na mě čeká chemie v druhé budově a tebe?“  Jonathan znovu nahlédl do svazku bílých papíru a na malý moment posmutněl a pak neutrálním hlasem odpověděl:

„Vypadá to na biologii… proč ty máš vždycky ty lepší hodiny?!“ ptal se mne vyčítavě. Přitom mi mával stohem papíru před obličejem a na tváři mu hrála jedna znechucena grimasa za druhou.

„Ale no tak možná tam zase potkáš tu… no jak se to jmenovala?“ připomínala jsem mu dívku, o které celou minulou hodinu přemýšlel. Jonathan se mírně zapýřil a sklopil hlavu k zemi.

„Amanda. Jmenovala se Amanda.“ Její jméno pronesl s tak zbožnou oddaností až mě to překvapilo. Ale co první lásky jsou tak hezké.

„No tak Jonathane! Podívej se na sebe… ty ses do ní zamiloval. Tak ji někam pozvi určitě tě neodmítne!“ povzbuzovala jsem ho. Jonathan jen nesouhlasně kroutil hlavou a hypnotizoval špičky svých černých bot. Nevydal ani hlasu. Tise se otočil a s mírným posunkem hlavy naznačil, že už odchází. Já taky vyrazila do učebny chemie v druhé budově ke dveřím s označením 12 B.

Chemie byla dle mích očekávání příšerná. Nikdy mi nešla a teď ji mám jako povinný předmět! Je to ten nejmíň logický předmět na světě. A k tomu ještě máme učitelku, která nám to není schopna vysvětlit. Super! Jsem nadšena.

Byla jsme vážně hodně naštvaná. Nic jsem nepochopila a navíc jsem se musela představit před celou třídou. Jedinou mou útěchou byla prázdná lavice úplně v zadu. V téhle učebně se sedělo po trojicích a dnes byla na programu laboratorní práce. A samozřejmě úplně mimo a ještě k tomu sama jsem nic nezvládala. Vynahrazovala jsem to alespoň tím, že jsem celou hodinu byla napnuta a poslouchala jsem každé její slovo, aby mi náhodou něco neuteklo.

Bůh mi do vínku nadělil skvělou paměť a tak si něco zapamatuju a pak to třeba budu moc napsat do testu. Ale i když profesorka nebyla zdatná ve vykladu, byla alespoň velmi milá a ochotná. Všechno mi pečlivě vysvětlovala a také ukazovala. Zatím to byla ta nejmilejší profesorka tady. Možná že ta chemie nebude zase až taková pohroma.

Utíkala jsem po chodbě na další hodinu. Mé lehké ale rychle kroky doprovázelo řinčeni kovu. Vylidněná chodba dutě odrážela mé kroky a doprovázela tak můj pomalý běh až k učebně 32 A kde se konala výuka anglické gramatiky.

Tiše ale rázně jsem zaklepala na dveře a bez pozváni vtrhla dovnitř. Všechny pohledy žáků se automaticky strhly na mě. Profesorka ve strdích letech a krátkými prošedivělými vlasy si mě přeměřila pohledem a hned na to se mile usmála.

„ Ty budeš jistě Ava… moc mě těší. Utíkej si sednou a začni psát výpisek ze strany 54 v učebnici.“další milý úsměv a já se taktéž s úsměvem odporoučela do poslední lavice v zadu učebny ve které seděla… upírka!

„Moc mě těší, jmenuju se Ellena.“zašvitořila tiše ta spanilá bytůstka mým směrem a lehce zkřivila ústa do úsměvu.

„Ava… taky tě rada poznávám.“její úsměv jsem opětovala. V její přítomnosti se nedalo nesmát. Působila velice pozitivně na své okolí.

„Já vím, můj bratr Colin mi o tobě vyprávěl.“ Zašvitořila a pro sebe se zachichotala. Vykulila jsem na své šedé oči a nemohla si odpustit i ten tupý vyraz a otevřenou pusu do kořán. Ten Wilton je Ellenin bratr? Ten… ani nevím jak ho popsat je brat téhle sympatické dívky? Tak tady jde na první pohled znát co je to různorodost. Jak ti dva spolu vydrží v jednom domě by mě opravdu zajímalo.

„Opravdu? Upozorňuji tě, ať řekl cokoli není to pravda!“řekla jsem ji žertovně a darovala ji další svůj úsměv. Celou hodinu jsme spolu mluvili a lehce usmívali. Panovala mezi námi velice uvolněná atmosféra. Až zvonění nás rozdělilo a mi vyrazili na oběd.

Seděla jsem u stolu a nimrala se v v neidentifikovatelne hnědé kaši. Já si měla vzít ten salát! Ale ne já chytrá si vzala omáčku a teď mám tuhle… no ble! Abych podtrhla své nechutenství, nabírala jsem tu hmotu na lžíci, tu pak vyzdvihla do vzduchu a pak obrátila dnem vzhůru. Takhle jsem činila už podvědomě a na talíři tak vytvářela hromádku, která vypadala jako… umíme si jistě domyslet. Jonathan i rodiče se mi smáli a vychvalovali svůj salát a ovoce. Bylo to hrozné. Tak tímhle mě i urazili.

Během deseti minut jsem se zvedla ze židle a vdala se ven. Rozhodla jsem se ze si zajedu do města o volné hodině a něco si koupím. Něco voňavého a teplého… nebo radši si skočím na srnku. Jo to bude ideální a pak i ustojím tělocvik, ve kterém musím dělat nemehlo nebo alespoň ne zrovna atletku.

Vyběhla jsem na parkoviště, nasedla do auta a vyrazila z parkoviště. Zamířila jsem kousek za Ashland do trochu hustého lesa, než co byl okolo školy. Rostly taky smrky a borovice, které vyčnívali i z holé našedlé skály lemující celé údolí.

Během pár minut už jsem seděla na místě řidiče a kontrolovala svou tvář ve zpětném zrcátku a stírala malou kapku krve z koutku úst. Nastartovala jsem auto a vjela po rozbahnělé lesní cestě zpět k centru města. U školy jsem stala dvacet minut po té. Po vystoupeni z auta ni zbývalo pět minu, než zazvoní. Vzala jsem si malou tašku s oblečením na tělocvik a rozutíkala se k samostatné menší hale v zadním traktu celého komplexu. Běhen tri minut jsem už i sedla na zemi v tureckém sedu. Převlečena jen do lehkých kraťásku a tílka čekajíc na profesora.

Profesor nás nechal nastoupit do dvou rad a rozdělil nás podle velikosti do dvojic, abychom trénovali přihrávky na volejbal. Na mě vyšla Amanda. Láska mého brášky. Celou hodinu jsme klevetili o divných věcech a smáli se mé předstírané neschopnosti. Jako třeba ona mi přihrála, já špatně odrazila a míč mě udeřil do ohryzku. Podruhé to odnesla hlava, ale díky bohu Amandě se nic nestalo.

Z haly jsme vycházeli společně a za hlasitého smíchu a štěbetání jsme také dorazili na parkoviště. Došli jsme až k mému autu, o které se už opíral Jonathan. Vedlejší parkovací místo už bylo prázdné a to znamenalo, že máma a táta už jsou určitě doma. Došla jsem až k autu. Oba mi společníci sklopili hlavy a líčka se jim mírně červenala. Takže bude na mne, abych prolomila ledy.

„Takže Amando tohle je můj bratr Jonathan a Jonathane tohle je Amanda.“ Jakmile zaslechli svá jména, zvedli hlavy a setkali se pohledy. Takhle staly a nehýbali se už hodnou minutu. Já se po minutě a půl diskrétně vytratila a z povzdáli pozorovala, jak se postupně, osmělovali a lehce konverzovali. Poodešla jsem na vzdálenější konec parkoviště a rozhlížela se okolo.

Zaujal mě až hnědovlasý upír stojící u východu z hlavní budovy. Stal tam jako bůh a rozhlížel se kolem. Po hodné chvíli se otočil i na mě a začal mě skenovat svýma pronikavýma teď tmavě hnědýma očima. Znechuceně jsem odvrátila svůj pohled a peskovala se za to, že si mě všiml. Jonathanovi a Amandě jsem dala ještě půl hodiny a pak je od sebe násilím odtrhla.

Jonathan celou cestu domů nadšeně mluvil o smluvené večeři na zítřejší pátou hodinu. Šťastně jsem se usmívala a také mu to přála. Je šťastny. To byl účel. Usmívala jsem se jako sluníčko a nadšeně přikyvovala na všechny jeho chvalozpěvy na adresu Amandy.

Když jsem pak večer ležela v posteli, četla jednu z knih od Edgara Alana Poa, nemohla jsem si odpustit myšlenky na Jonathanův úsměv dnes odpoledne, když mluvil s Amandou. Vypadal tak šťastně jako už dlouho ne. Nakonec to tady možná nebude až tak špatné jak jsem si z počátku myslela.

≤≥

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen v srdci - 3. Kapitola: