Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen v srdci - 1. Kapitola

25.09.2009 (20:30) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1522×

O rok dříve

1. Kapitola - Stěhování

Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí.

Christian Mongernster

,,Avo, pospěš si!"zakřičela na mě máma z prvního patra. Já se naposledy rozhlédla po mém, teď už bývalém pokoji.

Jmenuju se Ava Blacková. Je mi deset let, ale vypadám na sedmnáct. Před dvěma lety jsem dospěla a jsem skoro čistokrevný upír. Mam i bratra, dvojče. Jmenuje se Jonathan. On narozordíl ode mě je vlkodlak. Jak je to možné? Moje máma Renesme Blacková je poloviční upír. A táta Jacob Black je vlkodlak. Oni jsou hodně zvláštní dvojice. Nepřátele na život a na smrt. Ale táta se do mámy otiskl a tak jsou tady. Nejpodivnější pár, v dějinách nadpřirozena. Seběhla jsem  ze schodů a za sebou táhnla ještě hodně velký kufr plný mého oblečení a knížek.

,,No tak Avo! Už máme zpoždění, pospěš si!"zakřičí na mě máma ještě jednou. Ted už z příjezdové cesty kde stoji tátův rangerover.

,,Jo vždyť už jdu!"zamumlám a naposled se rozhlednu po prostorné vstupní hale domu, který jsme dostali jako dárek od "prababičky" Esme. Zbožňuju tenhle dům a vážně mě mrzí, že odtud musíme odjet. Tentokrát míříme do většího města na severu USA. Jmenuje se Ashland. Ve státě Wisconsin u jezera Superior. Počet obyvatel celých deset tisíc a ještě dvě stě k tomu. V průměru zde prší tři sta dnů v roce. Takže, z toho vyplívá? Ideální místo pro nás. Přičteme k tomu bujnou vegetaci v této oblasti a je to ideální.

Nasedám do mého miláčka, kterého jsem dostala od "dědy" Edwarda a věnuju poslední pohled mému milovanému domovu, se kterým se teď musím už opravdu rozloučit. Edward má dobry vkus na auta. V tom si opravdu rozumíme. Aston martin je naše oblíbena značka.

Za kvílení pneumatik se odlepím od země a vyrazím hned za rangerouvrem mého táty. Jakmile jsem najela na silnici a podívala se do zpětného zrcátka, zahledla jsem Ferrari mého bratra Jonathana. Celou cestu na mě troubil, dokud jsme si nedali závody a Já ho nenechala alespoň jednou vyhrát. Co bych pro něj neudělala

Do našeho nového domova jsme dorazili až za celých pět dnů. Protože táta a brach museli spát a taky jíst. My musíme taky, ale ne tak často a moc jako oni. Jakmile jsme míjeli ceduli s nápisem  ,,Vítejte v Ashlandu" mé tělo se zachvělo v návalu očekávání. Projížděli jsme po hlavní třídě až na samý okraj města a pak zabočili do hustého lesa. Jakmile jsem zastavila na konci příjezdové cesty, zůstala jsem stát oněmělá úžasem. Přede mnou stála úchvatná dvoupatrová vila. Hodné moderní ale presto velmi osobni.Esme se vytáhla.

,,To je nádhera!"zašeptala jsem. Bratr jen nevzrušeně pokrčil rameny a zamířil směrem k domu. Později se ho musím zeptat proč je dneska tak nabručený. Já s kufrem v těsném závěsu jsem se také vydala do domu. Hned jak jsem vesla dovnitř zkameněla jsem.

Pomalu jsem posouvala hlavou a zkoumala tak každý kousek mého nového domova. Byl úžasný! Myslím, že dokonce víc než to. Byl, dokonaly! Vybaveny v osobitém stylu. Z každého kousku moderního nábytku dýchala láska a také pohoda. V celku dum působil velmi moderně, ale taky z něj dýchala rodina pohoda. Usmála jsem se na mámu, která mě nedočkavě pozorovala a čekala na můj názor. I ona totiž zařizovala dům. Pomáhala Esme aby se to všem líbilo a taky ji ukazovala svým „způsobem“ jakou má vizi o jejím novém domově.

,,Je to nádherné!" řekla jsem mámě nadšeně a jemně ji objala. Pomalu jsem ji pustila a vydala se směrem ke schodům. Můj pokoj na mě cekal až na konci chodby. Zhluboka jsem se nadechla, abych se připravila na to, co na mě máma a Esme zase nachystaly. Pomalu a zlehka jsem otevřela dveře a vstoupila do místnosti. Usmála jsem se, protože ani tentokrát mě nezklamali.

Místnost, která se mi stane na dalších několik let domovem, byla úchvatná. Cela místnost byla sladěna do odstínu zlaté, stříbrné a černé. Celé místnosti vévodila mohutná černá postel s nebesy. Na posteli se válelo nespočet polštářů různých velikosti, tvaru a barev.

Na opačné straně pokoje, byl pracovní stůl, s mým laptopem. Za stolem bylo velké kožené křeslo, které už od pohledu vypadalo pohodlně. Naproti prosklené stěně, která byla po cele jedné straně mého pokoje, stála ohromná knihovna, která zatím zela prázdnotou, ale jakmile jsem si vzpomněla na hromady knih v kufru tátova auta a na sedadle spolujezdce v tom mém, byla jsem si jista že, už dlouho prázdná nebude.

Ještě jednou jsem se rozhlédla a mou pozornost upoutala dvojité černé dvířka. Přišla jsem k nim. Na první pohled jsem si nevšimla žádné úchytky, jak by se měli otevírat tak jsem jen zatlačila. Tise to luplo a dvířka se otevřela. Za ni mi na mě cekalo mile překvapení, které mi na tváři vykouzlilo úsměv.

Úplně nova stereo sestava, hodně místa na má cédéčka. Musela jsem se usmát. Tomu jak dobře mě moje rodina zná. Znovu jsem se nadechla a vydala se na další průzkum mého pokoje. Pomalu jsem procházela místnosti a dotýkala se každého kousku nábytku, na který jsem dosáhla.

Jakmile jsem procházela kolem nějakých dveří, musela jsem je otevřít a dozvědět se co je za nimi ukryto. Jako první na mě cekala koupelna, tentokrát celá bílá s par chromovými doplňky. Hned vedle byla šatna. Přesně podle mého vkusu, skoro stejně velká jako můj pokoj. Se spoustou zrcadel a hodně velkým množstvím poliček, zásuvek a věšáků.

Předposlední dveře, před kterými jsem stala, byli na první pohled jiné. Byli cele prosklené a za nimi se nacházel menší balkon s kovovým lehátkem, na kterém leželo několik polštářů. Výhled na jezero, které se rozprostíralo před domem od tud byl dokonalý. Už se těším jak od tud budu pozorovat západ slunce. Tady se taky bude krásně číst, pomyslela jsem si ihned, jakmile jsem tohle místo spatřila.

No a nakonec jsem zamířila k posledním dveřím. Ve skrytu duse už jsem věděla co se za ni skýva, ale přesto jsem se neubránila napětí, které mě zaplavilo, když jsem otevírala dveře. Jakmile jsem vešla do té místnosti, všechno napětí se rozplynulo a mě naplnila radostna nálada.

Cele téhle malebné místnůstce vévodilo mé černé piano na menším podiu. Poté co jsem se rozhlédla okolo a uviděla i další mé hudební nástroje, připadala jsem si jako doma. Ne nepřipadala, já byla doma.

Přešla jsem k pianu a sedla si na malou stoličku, která u něj stala. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Mé prsty začali samy od sebe, klouzat po černých a bílých klávesách a vyťukávat tam tony skladby mě až do teď neznámé. Ihned po skončení skladby, se místností rozezněl sólový potlesk. Vylekaně jsem se otočila za tím zvukem a tam sedel můj bráška, na jedné z bílých kožených pohovek a usmíval se.

,,Krása!"zaradoval se ,,už je to doba co jsi nehrála a musím uznat, že tahle skladba byla překrásná" řekl a při těch slovech se vydal mým směrem. Jakmile stal u mě, položil své dlaně na má ramena a políbil mě do vlasu

,,Pokračuj"zašeptal prosebným tónem a já jej uposlechla. Mé prsty začaly znovu klouzat po klaviatuře a v místnosti se rozezněla skladba, kterou jsem složila pro mého brášku. Cítila jsem, jak se ústa přitisknuté na temeni mé hlavy usmívají. Jakmile jsem skončila, objal mě a zašeptal:

,,Nádhera!"a znovu mě políbil do vlasu

,,Děkuju."zašeptala jsem a stoupla si.

,,Jak se ti líbí novy domov?"zeptala jsem se po chvíli ticha a vzala ho za ruku a táhla ho směrem k jednomu z kožených gaučů.

,,Jo je to tady hezky. A ty?"zeptal se, ihned po tom co jsme dosedli do pohodlného gauče a já si položila jeho hlavu do náruče a hrála si s jeho vlasy.

,,Mně se tady líbí, ale ty mi lžeš"pronesla jsem lítostivým tónem a pohladila ho po tváři. My s bráškou jsme dvojčata. Je to dobrý ale někdy, jako třeba teď, se to někomu z nás nemusí moc líbit. My si navzájem čteme své pocity a můžeme i komunikovat myšlenkami, ale jen mezi sebou. A tak jsem teď poznala, že můj mladší bráška je nešťastny.

Jonathan byl vždycky trošku… jiný. On, když byl malý, narodil se jako druhy a od té doby je druhý ve všem. Já byla to silné dítě a Jonathan byl slabý ale, rychle zesílil. Ale dušičku má porad malinkou. Je to proste porad můj malý bráška. Můj malý Jonathan. Ten Jonathan, kterého jsem chovala v náruči. Já vypadám na sedmnáct, ale Jonathan vypadá mladší. On je prostě můj malý bráška, kterého nadevšechno na světě miluju.

,,Co se děje Jonathane?"zeptala jsem se dlouhé chvíli ticha a pohladila jsem ho po obličeji.

,,Nic jen já… no prstě, musíme zase do školy a všechny ty holky a kluci! Já o to proste, neustojím!"Jonathan narážel na jeho schopnost. Ač je to u vlkodlaka velice výjimečné. No spis nemožné, má můj bráška schopnost. Jonathan čte myšlenky. Stejně jako děda Edward. Ale není to úplně stejné. On dokáže… no čte myšlenky, které mate právě teď, ale dokáže také z dotyčně osoby dostat i jiné myšlenky z jeho minulosti. Bohužel ale musí vědět, alespoň trochu, o čem ta myšlenka je. Povzdechla jsem si a znovu ho pohladila po vlasech.

,,Já vím, to ale zvládneme… spolu. Uvidíš."Povzbudila jsem ho.

,,Tak pojď, půjdeme si prohlednout i zbytek domu a ty mi ukážeš svůj pokoj. Ano?"Jonathan jen přikývl a vysel ven z hudebny. Jonathan mě má moc rad a já to vím. Je sice kluk, ale on to dává velice rád najevo. Já ho taky strašně moc miluju a dávám mu to najevo. A proč vlastně? Rodiče to nedělají. Je sice kluk, ale já jsem to zázračné dítě našich rodičů a někdy je za to i nenávidím.

Oni upřednostňují mě před Jonathanem jako i zbytek rodiny. Jiné děti to zbožňuji a ještě upevňuji takovéto uspořádání rodiny. Ale já ne. Já to nenávidím. Jen Rose a Esme se mu věnuje. Jen ona ví, jak na mě tohle působí a taky ví, jak nenávidím pozornost. Jako třeba když mi byli tri a zahrála jsem Mozartovu skladbu a všichni mě chválili.

A Jonathan zas tehdy uměl obskakovat počítač jako dospělí. Nikdo si ho nevšímal a všichni chválili jenom mě. Za tohle jsem je neměla rada. Už tehdy mi vadilo, jak ho ode mě odstrkovali, aby si to poslechli. Ale já hrála pro něj. Zhluboka jsem si povzdechla a usmála se na brášku. On mi úsměv oplatil a zakroutil nad tím hlavou. On se s tím smířil. Ale já ne.

,,Nesmíš si to tak brat Avo. Oni mě… mají rádi, ale jinak než tebe. Já jim čtu myšlenky a vím, co k nám cítí.“ Řekl mi a stiskl mou dlaň, kterou držel ve své. Úsměv bylo to jediné, co jsem mu mohla věnovat.

Vedl mě k vedlejším dveřím a s úklonkou je otevřel. Já se na něj usmála a smekla jsem mu menší úklonu. Jakmile jsem vešla, překvapila mě barva celého pokoje. Jonathan měl vždycky rád tmavé odstíny, ale tento pokoj byl celí bílý. Naproti skleněnému pracovnímu stolu na kovových nožkách byla obrovská bílá postel bez nebes. Jen se dvěma polštáři. Potichu jsem přešla ke gauči, jak jinak než bílé barvy a sedla si na něj. Tise jsem se rozhlížela.

,,No… nechci byt vlezlá, ale tohle jsem vážně nečekala. Ty a bila? To se trochu netrefili.“řekla jsem a ukázala rukou na cely pokoj. Jonathan pokrčil rameny a dodal to, čeho jsem se bála:

,,Myslím, že můj pokoj zařizovala máma. Ale nezbyl ji čas, když si na tom tvém dala tak záležet.“

,,To je mi líto. Jestli chceš tak ti ho předělám. Mam i pár nápadů. Co takhle dvě steny tmavé modré a dvě fialové. S tou hroznou posteli taky něco uděláme. Koupíme, nove povlečení a …“přestala jsem chrlit nápady, jakmile jsem si všimla, jak se na mě Jonathan dívá.

,,Co?“zeptala jsem se nechápavě.

,,Tohle je mi vážně líto. Ty, moje sestra mě znáš tisíckrát lip než vlastní matka.“řekl a šlo slyšet, jak moc je mu lito, že ho rodiče vůbec neznají. Chudák Jonathan si jejich vinou připadá v téhle rodině jako vetřelec. Jako cizinec. Stáhla jsem Jonathana k sobě na pohovku a pevně ho objala. K tomu jsem ho ještě hladila po černých vlasech. Několik minut jsme takhle spolu seděli a nikdo nic neříkal. Pak jsem se zvedla, vzala Jonathana za ruku, vytáhla ho na nohy a vzala ho na exkurzi po našem domě.

Začali jsme obývákem a skončili jsme v kuchyni. Tady jsme zakotvili a já bráškovi udělala večeři. Hamburger a hranolky. Sice jsou to polotovary, ale Jonathan to ani nevnímal. Všechno to snědl, poděkoval a nakonec šel spát. Já, jelikož jsem jen poloviční upír a spánek používám, jen když potřebuju nutně využít svou schopnost nebo se opravdu nudím, jej nepraktikuju, tak jsem se vydala do pokoje s úplně jiným záměrem. Vybalit kufry, seřadit knihy a cédéčka.

Pomalu jsem se sunula k mému pokoji, až nakonec jsem zaslechla "zvuky"z pokoje rodičů a raději přidala do kroku. Děkujme bohu za zvukotěsné dveře u mého pokoje. Esme je zlato, mysli úplně na všechno.

Doufám, že na Jonathana nezapomněla. Zamkla jsem dveře a pro jistotu nastražila uši, jestli něco neuslyším. Ticho. Nejprve jsem vzala jediný kufr s oblečením, který mi mamka povolila a šaty z něj naskládala do šatny. Po kufru následovali krabice s mými knihami. Začala jsem je systematicky ukládat do polic podle abecedy.  Nakonec mi zbyla jen cédéčka, která jsem naskládala do skříňky a tu následně zavřela.

Zkontrolovala jsem čas a zjistila, že je už pět ráno. Lehce jsem vyskočila na špičky a šla do koupelny. Dala jsem si sprchu a pak se oblekla do oblečení, které jsem si večer nechala na posteli. Ještě vyfénovat vlasy, nalíčit se a jsem hotova.

Do půl sedmé, už jsem seděla v kuchyni a dívala se na Jonathana, jak do sebe háže cornflaky s mlékem a zapíjí to džusem.

,,Tak už můžeme jit? Celou krávu nemáme na skladu, Jonathane!"řekla jsem mu, když záporně zakýval hlavou a sypal si další misku cereálií. Jakmile se chystal na další misku, už jsem to nevydržela.

,,Tak a dost! Jdeme!"prohlásila jsem nekompromisně a vytáhla ho za límec ze židle a táhla ho ven do přichystaného auta. Mamka a taťka už čekali v druhém autě a my mohly vyrazit do školy. Na zdejší školu nastoupíme všichni jako sourozenci. Já a mama budeme sestry a táta s bráchou budou taky sourozenci. Navzájem se budeme vydávat za adoptivní sourozence. Naši rodiče budou, jakože pracovat v Evropě a my budeme bohaté opečovávané dětičky.

Vyřítila jsem se z lesa a jela za autem rodičů, které mířilo jasným směrem. Ashland high school.

≤≥

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen v srdci - 1. Kapitola: